Tak konečně je pozdní jaro 2013 a já se vracím po zimě strávené doma do Salt Lake City. Proč do Salt Lake City? Vím auto jsme vloni nechali u známého v Denveru, ale stalo se za tu dobu pár věcí, které hned vysvětlím. Naše auto mělo problém s převodovkou, který jsem vloni už nestihl řešit, ale během zimy jsem auto nechal naložit na odtahovku, která ho dopravila zpět do firmy Proffitts Cruiser a tam převodovku opravili. Auto už zůstalo zaparkované u nich v Toelle, což je asi 15 mil od Salt Lake City. My přiletěli s mým synem Lukášem do SLC a taxíkem do Toelle. Jednu noc jsme museli zůstat v malém příjemném hotýlku a druhý den hurá pro auto. Je to jako když se vracíte domů. Auto bylo v pořádku, my na parkovišti u hotelu vše vyndali z auta a přebrali. Něco jsme vyhodili a něco opět uložili.Tím jsem se dostal do obrazu kde co mám. Najeli jsme na dálnici a vydali se do Denveru k mému známému. Má malou kavárnu a těšil jsem se na kafe a na setkání po roce. S Tomasem, jak se můj známý jmenuje jsme naladěni na stejnou notu. Má rád cestování a fotografování, což je téma na mnoho hodin rozhovoru. Cesta do Denveru je příjemná a po 800km přijíždíme do známých míst, která jsme před půl rokem opustili. Setkání bylo skvělé, probrali jsme co se za ten půl rok stalo, nalepili na naši expediční Toyotu nálepku s logem Tomasovo kavárny a vyrazili jsme na sever směr národní park Yelowstone.

Několik dní jedeme do oblasti úžasné přírody, národního parku. Musím uznat, že Yelowstone je opravdu nádherný, ale vzhledem k tomu, že já nemůžu pobývat v místech kde je tisíce turistů moc dlouho, opouštíme park po třech dnech. Já mám asi opravdu nějakou fobii na lidi nebo co, prostě jsem raději někde v divočině kde nikdo není. Stáčíme se na západ do Oregonu, kde chceme navštívit úžasné letecké muzeum v městečku McMinvile a pak budeme pokračovat dál na sever. Letecké muzeum v McMinvile doporučuji všem fandům co milují leteckou historii i současnost. Je tam mnoho zajímavých exponátů, ale my už se těšíme na Aljašku a proto po dvou dnech opouštíme areál muzea a valíme do Vancouveru. Je to příjemné kanadské město na hranicích Kanada-USA. Cesta z Vancouveru směrem na Aljašku je nádherná, okolní příroda kolem krásné silnice je přímo úžasná.

Po několika dnech cesty z Vancouveru na sever přijíždíme do městečka Dawson Creek, ze kterého vede slavná silnice vybudovaná americkou armádou v r.1942: Aljaška Highway. Očekával jsem šotolinovou cestu, ale byl jsem zklamán, opět nádherný asfalt. Aljaška Highway je dlouhá asi 3000km a vede do aljašského města Fairbanks. Divoká příroda kterou protíná tato silnice je opět fantastická. Vím, že to píšu stále, ale je to tak. Po týdnu dorážíme do Whitehorse (stará osada založená zlatokopy v r.1880 u řeky Yukon) dnes malé moderní městečko. Potřebujeme vyprat prádlo, na internet a dokoupit zásoby. Jsou to takové nutné činnosti, které jsou potřeba absolvovat vždy tak jednou týdně. Uhýbáme z Aljaška highway doprava směr Dawson city, další legendární městečko z dob zlaté horečky na Klondike. V Dawson city se do řeky Yukon vlévá říčka Klondike a právě v těchto místech se kolem roku 1880 našlo zlato. Četl jsem o tom v mládí mnoho dobrodružných knížek a jedna z nich byla od českého dobrodruha a polárníka Jana Welzla, který je pochován na hřbitově v Dawson city. Je samozřejmé, že naše první kroky směřovali právě tam. Hrob je udržován zásluhou Čecha, který bydlí nedaleko na své farmě a já mu tímto děkuji za všechny cestovatele, kteří toto místo navštíví při svých cestách na sever.

Čtením knihy ,,30let na zlatém severu“ od Welzla se dozvíte mnoho o životě za polárním kruhem. Je to moc zajímavé, i když začátek není nic moc, ale pak se začtete a kniha vás pohltí. Co je zajímavého v Dawson city? Mimo zmíněného místa, kde je pochován Jan Welzl, je v městečku zajímavé muzeum, replika srubu Jacka Londona. Pár starých domů a také restaurace kde se předvádí pro turisty tance a oblečení z dob zlaté horečky. My pokračovali na trajektu přes Yukon na druhou stranu kde vede prašná cesta na hranice s Aljaškou. Odbavení proběhlo bez problémů a my jsme konečně na území Aljašky. Ani nevím přesně kolik jsem ujel až sem z nejjižnějšího cípu Jižní Ameriky, ale je to hodně daleko. Celkem máme najeto z ČR asi 100 000km, takže z Ushuaia(Argentina) na Aljašku máme najeto asi 65 000km. Z hranic sjíždíme do údolí kolem zlatonosného potoka na kterém se občas objeví postava rýžující zlato. Dokonce po několika kilometrech je v potoce bagr a bagruje zlatonosný štěrk do připravených sítí a nádrží, asi tu fakt zlato bude. My odbočíme z prašné cesty k potoku a já se hrnu s pánví taky něco narýžovat, nebylo by špatné něčím přispět na naftu. Moje úsilí není odměněno zlatými valouny. Vaříme proto oběd z hnusné americké konzervy a kocháme se nádhernou krajinou. Občas po cestě projede nějaké auto, až jedno zastaví a spolujezdec nás česky zdraví „Ahoj“. Jsme dost zaskočeni a překvapeni, opravdu jsem nečekal takovou příjemnou návštěvu v našem tábořišti.

Příjemně jsme si popovídali se skupinou českých turistů, dostali jsme taky nějaké české čokolády a energetické tyčinky, které se nám moc hodily v budoucnu při cestě do hor, ale to až později. Rozloučili jsme se, oni pokračovali dál a my pomalu sbalili věci a pokračovali také. Tentokrát naše cesta vedla do hlavního města Aljašky Anchorage.Tady nic k vidění pro nás nebylo, tak jsme udělali naše pracovní kolečko, internet, prádelna, supermarket a vypadli směrem do národního parku Denali.Velká škoda, že jsme neměli dobré počasí a nejvyšší hora severoamerického kontinentu Mount McKinley zůstala ukryta v mracích a mlze. No škoda, celou cestu máme krásně a zrovna když jsme tady, tak prší a je špatná viditelnost. Setrváváme tři dny, ale je to stejné. Pokračujeme tedy do Fairbanks, zde nabíráme informace o cestě k pobřeží na severu, kde leží osada Dead Horse. Ta není přímo u pobřeží, ale dál je silnice uzavřena, protože pobřeží je v majetku těžební společnosti, která tam těží ropu.

Dál je možno také dojet, ale na to je potřeba zvláštní povolení. Stejně se jedná o cestu tam a stejnou cestu zpět do Fairbanks. Podle fotek a informací od ostatních cestovatelů to opravdu nestojí za to, jen ropovod podél silnice a nekonečné planiny. Tak to nemusíme vidět, raději volíme druhou variantu, jet do přístavního městečka Skagway. Zaparkovat tam auto a jít pěšky přes horský průsmyk Chillkoot Trail k Benettovu jezeru. To je totiž stará stezka zlatokopů, kterou museli absolvovat ve své honbě za zlatem v roce 1885. Jak jsme naplánovali, tak jsme udělali. Přejeli jsme do Kanady a pak opět na malý cíp Aljašky u pobřeží Aljašského zálivu do přístavního městečka Skagway. Zaparkovali auto, zakoupili povolení ke vstupu do horského masívu, který je na hranicích Kanady s Aljaškou a vydali se na cestu. Můžu všem doporučit, byla to nádhera a zároveň jsme si pořádně protáhli těla. První den jdete asi 22km lesem a mokřinou kolem potoka. V místě kde můžete kempovat jsou místa na stan a malý srub, kde si uvaříte ze svých zásob, za srubem jsou plechové bedny na vaše potraviny, odpad a vše co by mohlo zajímat medvědy. Doporučuji je použít a potraviny nebo odpad nemít ve stanu. Mohla by vás v noci navštívit nemilá návštěva v podobě Grizliho! Toto opatření je opravdu důležité.

Druhý den vás čeká hlavní výstup do hor, šplháte po nekonečném kamenopádu do mraků. My měli to nejhorší počasí které nás v tomto období mohlo potkat, déšť, mlha, zima. Na vrcholu Chillkotského průsmyku je srub kanadských rangers, je zde totiž hranice s Kanadou. Po několika hodinách výstupu si vaříme čaj na hranicích a pokračujeme dál, tentokrát z mírného kopce do dalšího campu kde budeme nocovat. Další cesta horami vede několik dnů nádhernou krajinou. My už konečně máme lepší počasí, míjíme několik malých jezer až dojdeme k Lindemanovu jezeru, kde v dobách zlaté horečky zlatokopové vykáceli les, postavili lodě a vory potřebné pro další cestu po řece Yukon a pokračovali do Whitehorse a dál do Dawson city. My obcházíme Lindemanovo jezero a dorážíme k cíli našeho pochodu na břehu Benettova jezera, které je propojeno s Lindemanovými divokými peřejemi.

V tomto místě dříve byla osada a dnes je tu místo na stanování, starý kostelík a malé vlakové nádraží. Další cestu si můžete vybrat. Pokračovat pěšky podél jezera do osady Carcros, nebo vlakem zpět do Skagway (vlak jezdí 1x za 3 dny a lístek stojí cca 100USD na osobu!) a poslední možnost jak se dostat od Benettova jezera je cesta pěšky po kolejích asi 18km směrem do místa, kde koleje křižují silnici vedoucí do Skagway. (upozorňuji, že jít pěšky po železnici je nelegální, ale nikdo to nerespektuje). My jsme šli po kolejích až na silnici kde jsme si stopli auto, které nás odvezlo do Skagway. Naše Toyotka byla na svém místě, my jsme přespali a druhý den jsme pokračovali do Kanady a stejnou cestou po Aljaška highway do USA. Asi 100mil před hranicemi do USA se z převodovky začali ozývat zvuky, které nevěstily nic dobrého. Modlil jsem se ať alespoň dojedeme do USA, kde dáme auto do servisu. Vše jsme zvládli, přejeli hranici a dorazili do Sedro Valley, kde bydlí náš známý Brendan. Auto jsme dali do servisu v Belinghamu, který je nedaleko. Druhý den jsme se dozvěděli, že ložisko v rozvodovce je špatné. Zamluvili jsme si letenky do ČR a po několika měsících opět přiletěli domů. Dnes je auto už opravené a zaparkované u Brendna. Na cestu do Ruska je už pozdě, proto budeme pokračovat opět na jaře. Plán je následující, Vladivostok, (lodí) Magadan, Jakutsk, Bajkal, UlanBatar, Novosibirsk.

Dále jsou dvě varianty, buď na jih do Pákistánu přes jednu Čínskou provincii a pak už po známých cestách z mé cesty do Asie v roce 07 – 08 do Iránu a Evropy. Nebo Kazachstán, Uzbekistán, Irán a pak domů. No anebo severem do Moskvy a pak domů. To se naplánuje při dlouhých zimních večerech, které nás teď čekají. Aljaška a Kanada byla nádherná, je sice pravda, že je tam podstatně dráž než v USA, ale vzhledem k tomu, že si vaříme, spíme v autě nebo ve stanu, nejezdíme do auto kempu, ale pobýváme v lesích, dá se to přežít za rozumné peníze. Doporučuji všem! Do Ruska se moc těším, cestovat budu zase s africkým dobrodruhem Karlosem (South Africa, East London), který už mne doprovázel přes Jižní Ameriku. To bude sranda, je to skvělý chlap. Tak další článek bude v létě, přeji všem krásnou zimu a lyžování.

Milan