Tak konečně jsme na novém kontinentu. Do Jižní Ameriky jsem se moc těšil, protože miluji hory a staré kultury. První etapu v Jižní Americe budu absolvovat se svým známým z Jižní Afriky Karlosem. Je to dobrodruh a světem protřelý cestovatel, takže žádné problémy nehrozí. Je noc a my se ocitáme po dlouhém letu na mezinárodním letišti v Argentinském Buenos Aires. Jako vždy první cesta vede k bankomatu, abychom vůbec měli na dopravu do centra města.

Musíme najít hotel ve kterém budeme bydlet, minimálně týden po dobu vyřizování přístavních a celních formalit, které se týkají vyzvednutí Toyoty z přístavního terminálu. Buenos Aires je ohromná metropole a nám se poměrně brzy daří najít velmi slušný hotel za rozumnou cenu. Hned druhý den začínám vyřizovat doklady ohledně vyzvednutí auta.Celý proces trvá cca 5 dnů. A my těchto 5 dnů trávíme běháním po různých kancelářích a také prohlídkou města.

Buenos Aires je známé starou městskou čtvrtí La Boca ve které se na ulicích tančí tango. Samozřejmě pouze pro turisty. Tato čtvrť je známá také fotbalovým klubem, ve kterém začínal slavný Marodona a zrovna v době naší návštěvy, Buenos Aires fotbalový klub Boca vyhrál argentinský pohár. Nemusím popisovat co se dělo v ulicích města při vítězném gólu. Argentinci jsou velmi temperamentní a z celého srdce milují fotbal.

Konečně nadešel den, kdy jedeme taxíkem do přístavu vyzvednout auto. Přes různé kontroly se dostáváme až na místo kontejnerového skladiště, kde jeden kontejner je připraven pro nás. Celník přestřihává plombu, otevírá dveře a já konečně po delší době vidím naší skvělou Toyotu. Má z části vypuštěné pneumatiky, aby se vešla na výšku do kontejneru. A je celá zaprášená, evidentně jí to v kontejneru moc nesvědčilo. Snažím se nastartovat, ale baterie je poloprázdná. Ještě že ve skladu mají vysokozdvižný vozík, který nám pomáhá Toyotu vytáhnout z kontejneru a nastartovat. Montuji na střechu hliníkové boxy, rezervu a vracím naviják do předního nárazníku.

Vyjíždím z přístavu a hustým provozem mířím k našemu hotelu. Na hotelovém parkovišti uklízím a čistím vnitřek auta. Druhý den konečně vyrážíme a míříme na sever k hranicím s Brazílií. Přímo na hranici jsou známé vodopády Iguazu (nazývané také Ďáblův chřtán)

Tři dny nám trvá 1700km dlouhá cesta k Iguazu. V severní Argentině jsou pravidelné silniční policejní check pointy, na kterých nás policie skoro pokaždé zastaví a vymýšlí záminky jak z nás dostat nějaké peníze. Důvodem je naviják v předním nárazníku, závěsné zařízení v zadním nárazníku atd. Údajně v Argentině jsou na vozidle tyto věci zakázány a to že je auto z Evropy je nezajímá. Pouze v jednom případě platíme pokutu, v ostatních případech to uhádáme. Po těchto všech peripetiích konečně přijíždíme do Iguazu. Po vstupu do národního parku ve kterém vodopády jsou se nám naskýtá úžasný pohled na masu vody, která mizí v hlubokém kaňonu.

Vodopády leží na řece Iguazu, která tvoří hranici mezi Brazílií a Argentinou, takže na obou březích jsou turisty oblíbená místa, ze kterých je úžasný pohled na tento přírodní div. Mohu doporučit brazilskou stranu. Myslím si, že pohled z této strany je absolutně nejlepší. Naše další cesta směřuje do Brazilského Rio de Janeira.
Brazílie je opravdu nádherná země a překvapuje nás vynikající kvalita místních silnic. Řidiči jezdí velmi nebezpečně a rychle. Při řízení musím být hodně opatrný, aby se něco nestalo. Silnice do Ria vede přes Sao Paulo, které je opravdu ohromné, orientace v centru bez GPS je opravdu nepředstavitelná. Již jsem při svých cestách projížděl hodně světových metropolí, ale Sao Paulo řadím hned na druhé místo za Dílí.

Konečně jsme v Riu. Musím přiznat, že jsme velmi zklamán,i protože jsme očekávali úplně něco jiného než jaká je skutečnost. Rio leží na nádherném pobřeží, má dvě velké pláže, Krista na skále, cukrovou homoli ( skála zvláštního tvaru) a to je vše. Ulice, domy, hotely a restaurace lemují mříže a ocelové ploty. Vzhledem k tomu, že kriminalita je zde velmi vysoká se těmto opatřením ani nedivím. Ale vypadá to hrozně. Několik dnů trávíme v Riu a pak odjíždíme směrem na jih do Uruguaye. Cesta opět vede přes Sao Paulo, ale pak se stáčí podél pobřeží přímo na jih k hranici s Uruguayi.

Po cestě k hranicím navštěvujeme městečko Blumenau (město založené německými přistěhovalci). Marně hledáme německou hospodu, ve které bychom rádi poobědvali. Už je to mnoho let co zde byla slyšet většinou němčina, dnes už je město 100% Brazilské, německá historie je vidět pouze na architektuře. Konečně po mnoha kilometrech dorážíme na hranice s Uruguayi.
Musíme se několikrát ptát,kde je kancelář celníků a policie. Hranice totiž vůbec nejsou a auta projíždějí nekontrolovatelně. My samozřejmě potřebujeme potřebná razítka do pasů a do  arnetu. Opatrujte se tam v té zimě a my valíme do Uruguaye.

Milan a Karlos