Na letišti nás čeká Kárl. Radostně k němu jdeme a já si vyzvedávám zavazadla. Kárl má Toyotu Hilux. Uháníme přes East London do jeho domu. Konečně zase vidím naše auto. Ono to vlastně už ani auto pro mě není. Je to domov a spolehlivý parťák. Doufám, že mne s tou spolehlivostí nezklame. Další den pracujeme na zprovoznění auta, zapojuji baterie, napumpuji naftu do čerpadla a startuji. Motor naskočí okamžitě. Krásný zvuk šestiválce, je to jako nádherná hudba pro mé uši. Vyměňuji přední tlumiče, které byly poškozeny z Konga,  dotankovávám vodu na sprchování a nakupujeme proviant na další cestu.

Druhý den ráno vyrážíme směr Dračí hory a Lesoto. Cesta je nádherná, žádný velký provoz, asfalt. V JAR je většinou asfalt, jen vedlejší cesty jsou někdy šotolinové. Zastavujeme se na známém místě, kde jsem byl se Šárkou. Nádherné pobřeží lemují zbytky hustého lesa. Ukazuji Michalovi vrak staré lodi, která před čtyřiceti lety v těchto místech ztroskotala na skalách. Přespáváme na divoko v lese a druhý den míříme do Dračích hor. Za městem Umtatasi všimnu malé tabule, která upozorňuje na odbočku k vodopádům. Zatáčíme a po 10 km jsme ohromeni úžasným velkým vodopádem. Ani nevíme jak se jmenuje, turisti tu evidentně nejezdí, jen místní klučina nám podává nějakou knihu do které se máme zapsat. Nic neplatíme a do knihy zapisujeme naše jména a zemi ze které jsme.

Pokračujeme dále směr Kokstad a Underberg. Nocujeme na odpočívadle u silnice a druhý den dorážíme do Dračích hor. Nádhera, jsou přímo úžasné, porostlé trávou se tyčí do výškya kontrastují s blankytně modrou oblohou.

Odbočujeme směrem Sani Pass, kde je hraniční přechod do malé zemičky jménem Lesotho. Lesotho je nádherná hornatá země, kde je příroda velmi podobná jako v Dračích horách. Na Sani Pass vede šotolinová cesta, místy dost rozbitá, ale pro nás je to dálnice. Po Kongu už je každá cesta dálnice. Přes cestu občas teče potok s čistou vodou a pak mizí v hlubokém údolí pod námi. Dorážíme na celnici blízko nejvyššího bodu Sani Passu. Celník nám vysvětluje, že dál je cesta nesjízdná. Kamenná lavina se sesula na silnici a ta se utrhla. Musíme zpět a to znamená, že nemůžeme navštívit vyhlášenou hospodu na vrcholu Sani Passu, která je plná suvenýrů od různých cestovatelů z celého světa. Dostal jsem na ni tip od známých a mrzí mě, že jsme si tam nemohli dát pivko a poklábosit s majitelem. Sjíždíme do údolí a hledáme místo na spaní. Tentokrát je to malý kemp. Druhý den pokračujeme podél hor směr Loteni.

V poledne parkujeme u vjezdu na nějakou farmu a vaříme oběd. Začíná pršet a u nás se zastavuje farmář, který jede do brány farmy. Povídáme si s ním a on nás zve na malé občerstvení k němu do domu. Souhlasíme a jedeme za ním. Farma je asi 2km od vjezdu. Nádherná farma leží přímo pod horami. Dům na farmě ve kterém bydlí farmář je úžasný. Vypadá spíš jako z Beverly Hils než z Afriky. Bazén, bar atd., dvě služebné nás obsluhují a my si pochutnáváme na pivku a kávičce. Vyprávím o cestování a on se ptá na Českou republiku. Je fanda do ultra lehkých letadel a také jedno vlastní (za domem má malé letiště). Vysvětluje mi, že Česko je největší výrobce ultra lehkých letadel na světě, ani jsem to nevěděl. On mě poučuje, jak to je s těmi letadly a já jsem rád, že zná naši zem. Většinou totiž nikdo neví kde je Česko, někdy sice znají naše fotbalisty, ale málokdo ví, kde Česko leží. Kdyby věděli jak je to u nás krásné, tak by určitě přijeli na dovolenou. Česká republika je opravdu nádherná, s každou navštívenou zemi na mých cestách si to vždy uvědomím. Loučíme se s farmářem a jeho manželkou, jsou to velice příjemní lidé. Nabízejí nám nocleh, ale odmítáme. Cítím se lépe v autě, spaní v kempu mi nevadí. Jsem raději někde na divoko v lese, nebo v buši, ale v JAR se musí spát většinou v kempech. Možnosti zajet do lesa skoro nejsou, vše je oploceno. Soukromý majetek je všude a všude oplocen. Přespáváme v kempu co nám doporučil farmář. Majitel kempu je sice dost pod vlivem alkoholu, ale přesto se domlouváme na ceně a přespáváme.

Další den pokračujeme podél Dračích hor směrem na dálnici, která vede do Johanesburku a Pretórie. Opouštíme Dračí hory a polykáme nudné kilometry dálnice. Projíždíme Johanes burkem kde se nehodláme zdržovat a nocujeme u jezera Harthesspont, do kterého se vlévá Krokodýlí řeka. Kemp je úplně prázdný, jsme tam sami.

Další den dorážíme na hranice s Botswanou. Po malých problémech, které musí řešit naše ambasáda v Johanesburku se dostáváme na Botswanské území. Češi totiž čerstvě nepotřebují už víza do Botswany a úředníci na hranicích to ještě nevěděli. Musel jsem kontaktovat naši ambasádu a ochotný zaměstnanec České ambasády vše zařizuje. Malé zdržení nám nevadí. Začíná se stmívat a my parkujeme v kempu, který se jmenuje „Lví kemp“. Teď už víme proč. Každý den k večeru za plotem kempu se ozývá lví mručení a lvi se chystají na lov. Doufáme, že plot je pevný a usínáme. Druhý den musíme do Gaboróne (hlavní město Botswany) vyřídit víza do Namibie. Už vím, že to bude trvat 3 dny, takže ve Lvím kempu trávíme celkem 3 noci. Na lví řvaní jsme si zvykli a v klidu každý večer grilujeme čerstvé hovězí maso. Vychutnáváme si skvělých steaků. Konečně máme víza a vyrážíme do centra Botswany  směr solné pánve. Bohužel je nemůžeme projet, zapadáme do bahna. Je období deštů a solné pánve jsou sjízdné pouze v období sucha. Ntwetwe solné pánve jsou nekonečné planiny vypadající jako suchá poušť s rozpraskanou slanou hlínou, pro nás bohužel nepřístupné.

Za několik dnů dorážíme do městečka Maun, kde zařizujeme vstupy do národních parků Moremi a Chobe. V Maunu si musíme zaplatit kempy v těchto parcích a vstupy do parků. V Moremi si platíme parkování v kempu „Třetí most“ a v Chobe, je to kemp „Savuti“. Národní park Moremi se rozkládá v deltě Okavanga a park Chobe je po cestě z Okavanga delty směrem k řece Zambezi, která tvoří hranici mezi Botswanou a Zambií. Hranice se dotýká řeky v malém místě a přes řeku se dostanete do Zambie trajektem. Tak teď se vrátím do Moremi, kde jsme trávili úžasné chvíle. Do parku jsme vstoupili jižní branou, kde nás poučili  co a jak. Kudy vede cesta do našeho kempu a co nás čeká po cestě za překvapení. Je období deštů a my musíme projet pár hlubokých brodů, než se dostaneme do kempu. Projíždíme 40km dlouhou trasu plnou nádherné přírody , zvířat a hlavně nepotkáváme ani jednoho turistu nebo jiné auto. Prostě úžasné.

Delta je plná vody a my opravdu párkrát musíme projet hlubšími brody. Toyota vše hravě zvládá a my večer parkujeme v našem rezervovaném kempu. Jsem sice trochu nervózní, když mi na recepci kempu sdělují, že nemají ploty, které by nás oddělovaly od divokých zvířat a že můžeme počítat s návštěvou hyen a možná i s nějakým lvíčkem. „No, nic nového“ říkám si a připravujeme auto na spaní. Vaříme večeři, kolem je tma, jen v dáli jsou slyšet sloni. Nádherná noc, lev nepřišel, hyeny taky ne a my druhý den pokračujeme divokou  přírodou dál. V deltě je množství malých jezírek ve kterých jsou hroši a kolem jen divočina. Prostě jako ve snu. Na jednom brodu zapadáme do bahna, ale při dalším pokusu se dostáváme na pevnou zem. Musíme dávat pozor, vždy si musím vytipovat správný vjezd do brodu a správný výjezd. Nerad bych tu auto utopil. Máme sice možnost pro jet hlubokou vodu cca 130cm, ale pokud bude na dně bahno, tak jsme v háji. Naštěstí je vše OK a my se dostáváme na kamenitou cestu vedoucí do národního parku Chobe.

Příroda kolem nás je úžasná. Už si ani neuvědomujeme, že jsou kolem nás divoká zvířata, bereme to jako samozřejmost. Sloni a antilopy jsou všude, občas žirafy, pes hyenovitý atd. Jen lev se pořád před námi někde skrývá. Dorážíme do parku Chobe a míříme ke kempu Savuti. Opět bez plotu, opět kolem nás divoká příroda. Ovšem tentokrát vařím večeři a tu se v naší blízkosti objeví slon. Už vím, jak na ně. Vezmu dva plechové hrnce a mlátím s nimi o sebe. Slon se líně otočí a míří v houští. Mám to natrénované ze Zambie, kde jsme takhle zaháněli slony se Šárkou v kempu Crokodil Creek. Ráno jsou kolem auta hyeny, ale jsou plaché a když otevřu dveře utečou. Naše cesta pomalu směřuje na onu hranici k řece Zambezi, kde najíždíme na starý trajekt a za chvilku jsme na území Zambie. Malé dohadování s celníky a policií na hranicích kvůli úplatku, který požadují. Je to vždy boj, ale už to znám a nedám se. Vše dopadá OK a my po zaplacení víz vjíždíme do Zambie, ale o tom až příště.

Moc pozdravu od řeky Zambezi Milan a Míša.