Tak jsme konečně překročili hranice z Demokratického Konga do Zambie (hranice hrozné, otevřeny pouze od 7-18hod). V Zambii je to pro nás super luxusní, asfalt, elektrické osvětlení, vše co je potřeba pro klidné cestování a hlavně také bankomaty. Asi po 100km nás staví místní dopravní policie a upozorňuje nás na nutnost mít dva výstražné trojúhelníky. V případě poruchy vozidla se dává jeden dopředu a jeden dozadu za auto. Pokutu neplatíme, jen si jeden kupujeme navíc. O Zambii jsme si zjistili informace od ostatních cestovatelů. Prý se nevyplatí tu zdržovat v národních parcích, protože parky jsou lepší v Botswaně, Namibii, nebo v JAR. Řídíme se radou a míříme přes hlaví město Lusaku do Livingstonu, tam jsou Viktoriny vodopády a pomník Emila Holuba.

Pomník Emila Holuba

Cesta z hranic do Livingstonu nám trvá dva dny. Městečko Livingstone leží na břehu řeky Zambezi a je skoro u Viktoriných vodopádů. Vzhledem k tomu, že Zambezi tvoří přírodní hranici mezi Zimbabwe a Zambií, Viktoriny vodopády leží z poloviny na území Zambie a na území Zimbabwe. Je to fantastická podívaná, když vody Zambezi padají z ohromné výšky do gigantické pukliny v zemi a pokračují dál v hlubokém kaňonu. Muselo být úžasné když v listopadu 1855 skotský cestovatel Dr.David Livingstone stanul na břehu Zambezi a uviděl jako první Evropan úžasné vodopády. Pojmenoval je po britské královně Viktorii. Domorodci jim tehdá říkali MOSI-OA-TUNYA (Hřmící kouř), což vystihuje vodopády naprosto přesně. Vodopády jsou vysoké 108metrů (to třeba Niagárské vodopády mají „jen“ 58m) a široké 1,7km. V období dešťů jsou vodopády tak mohutné, že jimi protéká neuvěřitelných 10000m3/s (pro srovnání, Labe v Děčíně má průtok cca 300m3/s). Je to opravdu úžasné a právem se vodopády řadí mezi přírodní divy světa.

Samozřejmě se musím zmínit o českém slavném cestovateli Emilu Holubovi, který tuto oblast jako první kompletně zmapoval. Prohlídka vodopádů nám trvala asi půl dne, pak jsme si to namířili na sever k hranicím s Namibií. Šárce už je zase špatně a má horečku. Nechci riskovat ošetření v místní nemocnici, když vím, že v Namibii jsou nemocnice na vysoké úrovni. Nocujeme v nádherném kempu Crokodile creek. Leží přímo na břehu Zambezi asi 50km od Livingstone. Krásná příroda, ochotní a příjemní majitelé nám poskytli místečko, kde jsme zaparkovali, vyprali a odpočinuli si. Šárka měla v noci vysokou teplotu, skoro čtyřicet. Musel jsem ji dělat studený zábal. Léky nezabírají a mám opravdu strach z malárie. Horečka, průjem a bolesti kloubů a kůže. To vše jsou příznaky malárie.

Hned ráno po snídani se loučíme a vyrážíme rychle směr Namibie. Hranice jsou pouze 100km vzdálené a silnice nádherné. Za 2 hodiny už uháníme po Namibii směr nejbližší město. Šárce už je lépe, ale přesto spěcháme. Přejíždíme po mostě další známou řeku Okawango, která teče z Angoly do Botswany, kde se rozlévá do úžasné známé delty a mizí. Po dvou dnech a 1500km dorážíme do většího města, kde je soukromá nemocnice. Personál se nás ochotně ujímá a Šárka jde okamžitě na krevní testy. Po pár minutách se dozvídáme, že žádnou malárii nemá. Veškeré problémy jsou způsobeny nějakou bakterií. Máme radost, malárie by byla průšvih. Paní doktorka nám sděluje, že je lepší nebrat antiMalarika. Nakažení prý stejně nezabrání a při případné léčbě pak komplikují léčebný postup a hlavně se při užívání antimalarik komplikují krevní testy na zjištění malárie. No my jsme šťastní, že je Šárka OK.

Dáváme si super oběd a pokračujeme směr národní park Etosha. Cestou se stavujeme v místním servisu Toyota, měníme olej v motoru, vzduchový filtr a snažíme se vyčistit chladiče od bahna. V Kongu jsme do nich nabrali bahno, to tam uschlo a ucpalo průchod vzduchu. Motor se lehce hřeje, chladiče se asi budou muset vyndat a vyčistit pořádně. Venku je 45 ve stínu, chlazení má Toyota skvělé, ale chladiče mám ucpané z 70%. No uvidíme jestli vyčištění v servisu pomohlo. Dorážíme až večer k bráně národního parku Etosha. Rozhodujeme se přenocovat mimo park, je to levnější a možná i bezpečnější. Nacházíme kemp, ubytováváme se a hned začínám opět s čištěním chladičů, ale zjišťuji, že je budu muset vyndat. Je to dost práce, musí se vypustit klimatizace a po vyčištění chladičů zase napustit. Na to potřebuji speciální servis na klimatizaci. Budu muset počkat do většího města.

Ráno vjíždíme do národního parku Etosha. Množství zvěře, ale také množství turistů v parku nás dost překvapilo. Etosha je celá oplocená a je to taková velká zoologická zahrada. Zvířat je nejvíce u napajedel, ale i na planinách můžete zahlédnout stáda antilop a slonů. V parku jsme trávili dva dny a pak jsme pokračovali na západ k pobřeží koster. Okolní krajina a hory cestou k pobřeží jsou úchvatné. Namibie celá je přímo úžasná, nádherná příroda, hory, pobřeží, poušť, hluboké kaňony. Asfaltové silnice se střídají s kamenitými pistami. Prostě nádhera. A co hlavně v Namibii jsou skoro v každém městě německé hospody, kde jsem si konečně po čtyřech měsících dal řízek s bramborem a pivo. To bylo úžasné!

V Namibii jsme strávili asi 16 dnů a pak pokračujeme do Jihoafrické republiky. Hranice v pohodě, konečně už nepotřebujeme víza a pokračujeme po západním pobřeží směr Kapské Město. Dost se ochlazuje a v Kapském Městě klesá teplota na 15 stupňů. Je to docela šok v jeden den z teplé Namibie do opravdu chladného počasí. Kapské Město je úžasné, šplháme k lanovce na Stolovou horu, která se tyčí nad městem do výše 1100m. Je to známá dominanta města, která prý je vidět z dálky 160km pokud připlouváte po moři. Výhledy ze Stolové hory jsou úžasné. Na horu se dostanete buď po svých a nebo lanovkou. My jsme zvolili lanovku. Šárce pobolívá břicho a je zase nějaká špatná. Ale při úžasném pohledu ze shora na chvilku zapomíná na křeče v břichu, které se jí začínají dost opakovat.

Opouštíme Kapské Město a pokračujeme po pobřeží k rybářské vesnici Gans Bay. Tady pořádají výlety na moře a můžete se zúčastnit krmení bílých žraloků. Pozorovat je i přes potápěčskou klec. Je sice zima, ale chci do toho jít. Ráno se dozvídáme cenu cca 8000Kč, tak můj zájem prudce klesá o tak drahou atrakci. Tak to asi nemusíme vidět. Pozorujemeze břehu jak kosatka loví tuleně a rozhodujeme, že na moře za žraloky nepojedeme. Z pobřeží odbočujeme do hor. Nádherná příroda, ale déšť a velká zima nás po dvou dnech v horách vyhání opět na pobřeží. Míříme do města East London k našemu známému. Cestou projíždíme krajinou, kde jsou nádherné farmy bílých farmářů. Je to krásné vidět stáda koní na úpatí zelených hor. Co je dobré pro nás, že skoro na každé farmě vás přivítají, nechají zaparkovat na místě kde můžete přespat. Ráno bohatá snídaně a můžete opět vyrazit na cestu. Je to pro nás relax po tom co jsme absolvovali na západním pobřeží Afriky.
Ahoj Šárka a Milan.