Zdravíme všechny ze západní Afriky a trochu Vám přiblížíme naše další zážitky. Poslední článek jsme ukončili na našem oblíbeném tábořišti blízko hlavního města Burkini Faso Ougadougou ve kterém jsme vyřizovali víza pro vstup do Ghany. Burkina Faso je převážně rovinatá země, kde jsou většinou zbytky pralesa a buš. V několika národních parcích se vyskytují sloni, antilopy, krokodýli a pár drobných zvířat. Jen mohu potvrdit zkušenosti ostatních cestovatelů, kteří navštívili západní Afriku, že tady se nevyplácí utrácet peníze za vstup do národních parků a je lepší počkat, až do zemí jako jsou Namíbie, Botswana, jižní Afrika.

Po několika dnech, které jsme strávili v Burkině Faso se loučíme s místními příjemnými vesničany a vydáváme se na západ směr Ghana. Hraniční formality proběhli bez problémů a my pokračujeme po ghanském území směr západ. Po chvilce přijíždíme do nějakého městečka, kde si na křižovatce nevšimneme místního policisty, který má na sobě místo zelené vesty označené nápisem POLICIE ušmudlanou oranžovou vestu bez jakéhokoliv nápisu a řídí křižovatku. Kolem něj procházejí lidé různými směry, jezdí auta a my vjíždíme do křižovatky. V tom se ozve nehorázný řev a postavička bez čepice v oranžové vestě na nás zuřivě mává,pak si uvědomíme, že to asi není prodavač ale policista co řídí křižovatku. Načež k nám přibíhá jeho kolega, který už vypadá jako policista a my mu vysvětlujeme, že jsme si na křižovatce nikoho nevšimli. On samozřejmě nic nechápe a snaží se s námi domluvit na nějaké pokutě. Poprvé na této cest dáváme malý úplatek v ceně cca 100kč a pokračujeme dále.

Cesty jsou kupodivu velmi dobré a my míříme dál na západ.

Památník cestovaltele Emila Holuba

Ač jsme pevně přesvědčeni, že žádný národní park nenavštívíme, přesto odbočujeme doprava na prašnou cestu a nalákáni reklamním billboardem národního parku Mole se plahočíme 100km rozbitou prašnou cestou. Po třech hodinách jízdy dorážíme k vstupní bráně do parku a platíme vstup asi 30 US dolarů a plni očekávání vjíždíme dovnitř. Ovšem po několika km projíždění po parku zklamáni odjíždíme. Viděli jsme jednoho slona, pár antilop, divoký prase, sloní bobky na cestě a bílé turisty. Rozhořčeni odjíždíme a už si opravdu slibujeme že další park až v Namíbii.

Po dvou dnech dorážíme na pobřeží Atlantického oceánu. V blízkosti města Cape Coast leží národní park Kakum, který neslibuje turistům množství zvěře, ale adrenalinový zážitek při procházení po lanových mostech, které jsou nataženy mezi vrcholky velmi vysokých stromů. Takže se nalézáte cca 30m nad zemí a shlížíte na deštný prales ze shora. Tip na tento národní park jsme získali od známých a také z našeho průvodce Afrikou National geographic.

Opět nás čeká anabáze s vyřizováním víz a my parkujeme v blízkosti města Accra v plážovém kempu Big Milly. Kemp poměrně příjemný na africké poměry plný bílých turistů z U.S.A, kteří se procházejí po místní špinavé pláži poseté odpadky. V tomto kempu jsme strávili víkend a do dneška jsme nepochopili proč ti Američani tam jezdí. Vždyť třeba v Namíbii,nebo v Botswaně je to o tisíc procent lepší …..O víkendu jsme byli svědky místního kulturního programu, kdy v pátek vesničané předváděli staré ghanské tance za zvuku bubnů což bylo opravdu nádherné. Ovšem v sobotu majitel kempu chtěl bílé turisty potěšit a domluvil místní rockovou kapelu.

Rocková kapela přijela ve starém nákladním mercedesu, vybalila ohromnou starou aparaturu a asi dvě hodiny prováděli zvukové zkoušky. To už jsme tušili co nás asi čeká a nemílili jsme se. Po dvou hodinách ghanská rocková kapela spustila a vše v kempu začalo vibrovat. Rozpačité pohledy turistů, vystřídal smích. Kapela přesto bez přestávky hrála do dvou hodin do rána, někteří se ze zoufalství opili u místního plážového baru a ke konci začli i tancovat. Kapela ve dvě ráno konečně skončila a my mohli jít v klidu spát. Sotva jsme se uložili ke spánku začali místní honit po kempu nějakého svého soukmenovce, který pravděpodobně něco vážného provedl, netušíme co, ale podle zuřivosti výkříků asi opravdu něco vážného. Několik černých postav přivleklo z křoví onoho provinilce a v blízkosti našeho auta ho přivázali ke stromu a začali ho lynčovat. My jsme vše pozorovali z naší mini ložnice a sledovali co bude dál. Provinilec připoután ke stromu něco křičel, pak brečel a místní ho mlátili. Z výkřiků jsme porozuměli, že ostatní někoho hledají a on měl tomu dotyčnému něco provést. Po chvilce zmláceného odvazují od stromu a dvacetičlenný dav ho vede pryč. Vše se uklidňuje kolem třetí ráno a my můžeme usnout. Podobná situace nastala za pár dnů v Accře, kdy jsme stáli u křižovatky a před námi místní prodavač nabízel někomu do auta ovoce, nebo ořechy, pravděpodobně dotyčnému vytrhl z ruky peněženku a snažil se utéct. Pasažér z auta však vyskočil dostihl ho a zmlátil, samozřejmě že byl u toho ohromný povyk a celá ulice se začala zbíhat.Během několika minut vše skončilo a kolona aut se rozjela. Ovšem po pár metrech jsme se opět zastavili a sledovali co se bude dít teď. Nejdříve kolem nás proběhl nějaký člověk v bílé košili slušně oblečen a běžel směrem k prodavačům, kteří se snažili okrást onoho nešťastníka. Po chvíli se objevil dotyčný v roztržené košili hnán asi třiceti lidmi, kteří měli v rukou prkna,klacky, kameny a hnali ho mezi stojícími auty přes křižovatku dál. Vůbec jsme nepochopili o co tady šlo, ale místní obyvatelé reagují na podobné věci velmi primitivně a připomíná mi to příběhy z dobrodružných knih o staré Africe. Je to prostě v nich přivázat někoho ke kůlu, mučit ho a v převaze mu ublížit a nebo někoho lynčovat opět v převaze.

Opouštíme Accru a míříme k hranicím s malou zemičkou jménem Togo. Začíná se stmívat a na hranice dorážíme za úplné tmy což není zrovna dobré. Ovšem už jsme měli Ghany opravdu plné zuby a potřebovali jsme nějakou změnu. Takovéto hranice jsme ještě nezažili a do toho počítám i hranice Irán Pakistán z r. 2008.

Nevěděli jsme jestli se máme smát, nebo se divit. Úředník policie státu Togo seděl za úplné tmy u plechového sudu, na hlavě měl starou čelovku (svítilna) a u toho rukama jedl kuře. Já mu držel naše pasy a on opisoval iniciály do velké knihy. Kolem bylo desítky lidí, kteří různě povykovali. Snažil jsem se ho zeptat, kde dostanu razítko do carnetu a který prkenný přístřešek patří celníkům. Mávl někam do tmy a něco vykřikl. Vzal jsem si tedy baterku a šel hledat celníky. Celníci na rozdíl od policisty seděli u prkenného stolu pod slaměným přístřeškem a znuděně se mi začli věnovat. Předložil jsme mezinárodní dokument carnet a oni jsi ho se zájmem prohlíželi, pracně jsem jim vysvětlil, kde by měli tento dokument orazítkovat, ale oni se jen smáli, že nemají razítko. Zeptal jsem se, zda mohu pokračovat a popřál jim dobrou noc. Všude byla tma, všude lidé a já v množství náklaďáků hledal naše auto ve kterém byla zamčená Šárka.

Sednul jsem si a rychle zamířil směr Togo. Nikde nefungovala elektřina a ve tmě jsme dorazili do města, kde jsme se v plážovém kempu opět ubytovali.

Začalo hustě pršet a my jsme byli rádi, že jdeme spát.

Republika Togo je opravdu hodně malá a pokud jí chcete přejet na šířku tak má v nejužším místě asi 70km.

Ale můžu říct, že pláže v Togu jsou čisté a pobřeží je nádherné. V Togu jsme se dlouho nezdržovali a pokračovali směr Benin.

Africké kaňony

Pokud projíždíte státy západní Afriky máte možnost vidět vesnice domorodců, v každém státě zjistíte že vše je úplně stejné. Benin jako sousedící země s Togem, Nigerii a Burkinou Faso je jen o málo větší než Togo. My jsme zde, ale potřebovali vyřídit víza do Nigerie. Vyřízení víz do Nigerie je oproti jiným zemím trochu obtížnější. Nejenom že jsou drahá, ale úředník po vás požaduje kopie úplně všeho co máte. Veškeré doklady od auta a to i české, očkovací průkazy, kopie pasů a to všechno 2x protože jsme dva. Že auto máme jedno ho nezajímalo, vše jsme museli mít prostě dvakrát. Když už všechno měl začal se poptávat, kde je české velvyslanectví a zda mne vystaví doporučující dopis pro vstup do Nigerie. To už jsem jednou zažil v Nepálu, kdy jsem potřeboval víza do Indie. Ovšem tam se to dalo zařídit, protože je tam český konzulát, ale zde je česká ambasáda právě v Nigerii. Naštěstí mu tato informace stačila a víza nám po hodině čekání vydal. Takové štěstí bohužel neměl holandský motorkář co žádal s námi, kterého odmítl a řekl mu ať přijde příští týden v úterý (byl čtvrtek). Měli jsme ohromnou radost, že víza máme a telefonicky jsme informovali české velvyslanectví v Abuje ( Nigerie), že budeme Nigerii projíždět a vzhledem k bezpečnostní situaci která v Nigerii panuje se informujeme zda se něco nezměnilo. Příjemná paní nám radí co a jak a upozorňuje na špatný stav silnic. Dlouho jsme se rozmýšleli kudy Nigerii projet, zda severní cestou a nebo jižní. Pro nás nic zajímavého v Nigerii není a proto to považujeme za tranzitní zemi a budeme rádi , když ji projedeme rychle.

Místní řidiči v Beninu nám doporučují každý něco jiného, podle toho jakého je vyznání. Muslim nadává na křesťaný a na opak.

Volíme cestu jižní kratší, ale údajně nebezpečnější. Chceme být co nejdříve v Camerunu, kde už je na co se koukat. Hranice s Nigerii jsou poměrně v pohodě a jediné co je pro nás novinkou je to, že nám kontrolují očkovací průkazy, zda jsme očkováni na žlutou zimnici.

Vjíždíme do Nigerie, nemáme z toho dobrý pocit a situace na silnici nám na klidu nepřidává. Jsou tady stovky lidí, starých aut a silnice je jedna velká vesnice. Nic nového na Afriku, ale místní policisté mají v rukách golfové hole, nebo bambusové tyče, používají je na zdůraznění svých pokynů a při neuposlechnutí uhodí tou holí do kapoty nebo předního okna auta.
Na štěstí to používali jen na místní řidiče a ne na nás. Je to hrozný, místní řidiči vůbec policii nerespektují a na mávnutí nezastavují, protože policista požaduje po řidiči úplatek. Je tu strašně nepřehledná situace se kterou vás trochu seznámím.:::

Policista v uniformě se samopalem, golfovou holí nebo bambusovou tyčí je opravdu policista a tomu se musí zastavit. My jako turisté jsme úplatky nikdy nemuseli platit což jsme měli opravdu štěstí a jen jednou jme policistovi dali půlku chleba, který byl stejně hnusný.

A druhá skupina lidí co vás může v Nigerii zastavit jsou nelegální vybírači peněz, kteří na vás také mávají, ale nemají uniformy a nemají samopaly a těm nikdy nestavíme. Cesta z hranic do Lagosu je opravdovým zážitkem. Z Lagosu jsme sjeli pár km na sever do Shagamu a pak po místní dálnici směr městečko Onica. Silnice nás hodně překvapila. Byla to čtyřproudová dálnice, kde se dalo jet místy i 100/km rychlostí. Ovšem musíte být ve střehu pořád. Na této dálnici se vyskytují tak hluboké díry, že by jste si mohli zničit auto. V této části Nigerie jsme se prostě necítili dobře. I při častých policejních kontrolách, které byly opravdu časté. Denně jsme prošli tak 40 kontrol a někdy i více. Pobavili nás kontroly co se nacházeli po 200metrech, že jsme na ně viděli.

Průběh kontroly byl asi následující: zastavení, otevření okénka, dobrý den, policista vykulil oči a řekl „ ha bílý „ pak se zeptal odkud a kam jedeme. My jsme odpověděli a policista nás pustil. Někdy a to dost často přidal větu vítáme vás v Nigerii. Stávalo se často, že po nás požadovali pitnou vodu, nebo něco k snědku. Jen jednou nás zastavila dálniční policie, což je dopravní policie a požadovala nigerijský řidičský průkaz. Prostě z nás chtěl vyrazit peníze. Nic jsme nedali a upozornili jsme ho na to, že si budeme stěžovat. Pak tedy chtěl alespoň vidět hasicí přístroj a pustil nás. Auta co tu jezdí nemají ani přední ani zadní světla a některému občas chybí i blatník. Ale po nás ten magor chce hasící přístroj. To je Afrika!!!
Jak vidí bílého člověka tak z něj jen tahají peníze. Vždy jsme pohlíželi na pomoc Africe skrz prsty. Dnes víme, že veškerá finanční pomoc je úplně k ničemu. Ničeho si neváží, vše chtějí bez práce a jen natahují ruce. To co dnes na západním pobřeží Afriky je, je zásluha bývalých kolonistů.

Protože pokud by nebyly kolonie nosili by tady pořád slaměný sukně a házeli oštěpy. Všichni chtějí do Evropy, protože si myslí, že tam je zlatý důl a vše je jednoduché. Nigerii jsme přečkali pouze s negativními zážitky a jediný pozitivní zážitek byl v Calabaru, kde jsme našli dobré nocování a výbornou restauraci. Sice před restaurací stál nějaký blázen co povykoval ,,pryč s bílými“ když nás viděl, ale to už nás nemůže překvapit, s rasismem jsme se tu už několikrát setkali. Dnešní článek ukončíme v Nigerii kterou jsme už opustili a jsme moc rádi že jsme o.k. Všechny moc pozdravujeme a příště nás čeká Camerun, Gabon, Congo, Demokratická republika Congo.
Milan a Šárka