Příprava
Předpokládaný počet ujetých km po souši je cca 70 000 km a 20 000 km po moři.
Evropa 3 000 km
Afrika 24 000 km
Jižní a Střední Amerika 22 000 km
Severní Amerika 15 000 km
Asie 12 000 km
Evropa 1 500 km
Celkem 77 500 km

Trasa
Česká Republika – Španělsko
Španělsko – Maroko
Maroko – Jižní Afrika
Jižní Afrika – Argentina ( loď)
Argentina – Mexiko
Mexiko – Aljaška
Aljaška – Jižní Korea (loď)
Jižní Korea – Vladivostok (loď)
Vladivostok – Čita, Bajkal, Stalingrad, Česká Republika

Naše trasa povede v místech, kde budeme moci navštívit historické památky, pozůstatky dávných civilizací a různých přírodních krás ( hory, džungle, pouště). Tak jako v roce 2008 čekala Heduš v Nepálu, tak i na této cestě posečká v údolí Peruánských And a my se vydáme pěšky na několika denní trek. A je samozřejmé, že Heduš bude na dlouhou dobu opuštěna na Aljašce a my opět několik dnů půjdeme po stopách starých zlatokopů přes Chilkotský průsmyk (jako v době Zlaté horečky).

Prostě a jednoduše budeme cestovat místy, kde je možno zažívat nějaké dobrodružství (být sežrán medvědem, uštknut hadem, a přepaden kolumbijský pašeráky :-))

Víza
Víza potřebujeme:
Mauretania, Mali, Burkina, Niger, Nigerie, Camelun Kongo, Rep.dem. Kongo, Angola, Namíbie, Rusko

Víza nepotřebujeme:
Maroko, Jižní Afrika, Argentina, Paraguay, Brasilie, Bolivie, Peru, Ecuador, Kolumbie, Panama, Costarica, Nicaragua, Honduras, Guatemala, Mexiko, U.S.A., Kanada, Jižní Korea.

Je to až s podivem do kolika zemí dnes není potřeba víz pro české občany, o to více bude Náročnější sehnat Víza do ostatních zemí. Většinou se dají sehnat v hlavním městě země předešlé před tou zemí do které chcete jet. To je i nejlevnější. Pokud Vám bude víza vyřizovat agentura, kterých je v České republice mnoho, naúčtuje si tučnou provizi. Pokud si chcete vyřídit tato víza sami v Evropě, musíte si vyhledat velvyslanectví a zažádat o ně. Upozorňuji, že velvyslanectví do těchto zemí je v Berlíně, Varšavě a Vídni.

Příprava expedičního vozu
Pneumatiky: váhal jsem jaké pneumatiky použít pro tuto trasu, ale vše nasvědčuje tomu, že použiji stejné se kterými jsem projel Jižní Asii bez defektu a nyní mají nejeto 60 000 km. Tak jsem se rozhodl, že použiji stejný tip pneumatik a věřím, že mi vydrží celou plánovanou trasu.

Pneumatiky – BF Goodrich All-terrain, 265/75 R 16

Další úpravy
Toyota prodělá pár kosmetických změn např.:
– umístění nádrže na užitkovou vodu do interiéru vozidla
– rezerva ze zadních dveří se přestěhuje na střešní nosič
– hliníkový přepravní box bude umístěn místo rezervy na zadních dveřích
– v interiéru bude pár nových odkládacích míst do motorového prostoru bude zabudován el. vzduchový kompresor na huštění pneu

Jinak se auto od předešlé cesty do Vietnamu lišit nebude. Toyota HZJ 78 plně uspokojuje potřeby expedičních cest do divočiny. Na tomto autě není co zlepšovat. Nejspíš Vás napadne otázka proč si nedám vyšší pružiny a tlumiče? Je to proto, že tento tip Toyoty to nepotřebuje, protože je sám o sobě dostatečně vysoký. Nehledě na to, že ze svých zkušeností vím, že v případě prasknutí pružiny která není originál Toyota se tento díl nedá v některých zemích sehnat. Originál díly Toyota seženete všude!

Média ve kterých bude cestopis vycházet

Internet:
www.toyota-adventure.com
www.hedvabnastezka.cz

Časopisy:
AUTOmagazín 4×4
(ostatní média doplníme průběžně)

Propagační materiál:
Samolepky s logem

Podívejte se na fotografie příprav expediční Toyoty HZJ 78!

Všeobecné informace

GPS navigace

Všeobecné informace

GPS navigace

Tak konečně je pozdní jaro 2013 a já se vracím po zimě strávené doma do Salt Lake City. Proč do Salt Lake City? Vím auto jsme vloni nechali u známého v Denveru, ale stalo se za tu dobu pár věcí, které hned vysvětlím. Naše auto mělo problém s převodovkou, který jsem vloni už nestihl řešit, ale během zimy jsem auto nechal naložit na odtahovku, která ho dopravila zpět do firmy Proffitts Cruiser a tam převodovku opravili. Auto už zůstalo zaparkované u nich v Toelle, což je asi 15 mil od Salt Lake City. My přiletěli s mým synem Lukášem do SLC a taxíkem do Toelle. Jednu noc jsme museli zůstat v malém příjemném hotýlku a druhý den hurá pro auto. Je to jako když se vracíte domů. Auto bylo v pořádku, my na parkovišti u hotelu vše vyndali z auta a přebrali. Něco jsme vyhodili a něco opět uložili.Tím jsem se dostal do obrazu kde co mám. Najeli jsme na dálnici a vydali se do Denveru k mému známému. Má malou kavárnu a těšil jsem se na kafe a na setkání po roce. S Tomasem, jak se můj známý jmenuje jsme naladěni na stejnou notu. Má rád cestování a fotografování, což je téma na mnoho hodin rozhovoru. Cesta do Denveru je příjemná a po 800km přijíždíme do známých míst, která jsme před půl rokem opustili. Setkání bylo skvělé, probrali jsme co se za ten půl rok stalo, nalepili na naši expediční Toyotu nálepku s logem Tomasovo kavárny a vyrazili jsme na sever směr národní park Yelowstone.

Několik dní jedeme do oblasti úžasné přírody, národního parku. Musím uznat, že Yelowstone je opravdu nádherný, ale vzhledem k tomu, že já nemůžu pobývat v místech kde je tisíce turistů moc dlouho, opouštíme park po třech dnech. Já mám asi opravdu nějakou fobii na lidi nebo co, prostě jsem raději někde v divočině kde nikdo není. Stáčíme se na západ do Oregonu, kde chceme navštívit úžasné letecké muzeum v městečku McMinvile a pak budeme pokračovat dál na sever. Letecké muzeum v McMinvile doporučuji všem fandům co milují leteckou historii i současnost. Je tam mnoho zajímavých exponátů, ale my už se těšíme na Aljašku a proto po dvou dnech opouštíme areál muzea a valíme do Vancouveru. Je to příjemné kanadské město na hranicích Kanada-USA. Cesta z Vancouveru směrem na Aljašku je nádherná, okolní příroda kolem krásné silnice je přímo úžasná.

Po několika dnech cesty z Vancouveru na sever přijíždíme do městečka Dawson Creek, ze kterého vede slavná silnice vybudovaná americkou armádou v r.1942: Aljaška Highway. Očekával jsem šotolinovou cestu, ale byl jsem zklamán, opět nádherný asfalt. Aljaška Highway je dlouhá asi 3000km a vede do aljašského města Fairbanks. Divoká příroda kterou protíná tato silnice je opět fantastická. Vím, že to píšu stále, ale je to tak. Po týdnu dorážíme do Whitehorse (stará osada založená zlatokopy v r.1880 u řeky Yukon) dnes malé moderní městečko. Potřebujeme vyprat prádlo, na internet a dokoupit zásoby. Jsou to takové nutné činnosti, které jsou potřeba absolvovat vždy tak jednou týdně. Uhýbáme z Aljaška highway doprava směr Dawson city, další legendární městečko z dob zlaté horečky na Klondike. V Dawson city se do řeky Yukon vlévá říčka Klondike a právě v těchto místech se kolem roku 1880 našlo zlato. Četl jsem o tom v mládí mnoho dobrodružných knížek a jedna z nich byla od českého dobrodruha a polárníka Jana Welzla, který je pochován na hřbitově v Dawson city. Je samozřejmé, že naše první kroky směřovali právě tam. Hrob je udržován zásluhou Čecha, který bydlí nedaleko na své farmě a já mu tímto děkuji za všechny cestovatele, kteří toto místo navštíví při svých cestách na sever.

Čtením knihy ,,30let na zlatém severu“ od Welzla se dozvíte mnoho o životě za polárním kruhem. Je to moc zajímavé, i když začátek není nic moc, ale pak se začtete a kniha vás pohltí. Co je zajímavého v Dawson city? Mimo zmíněného místa, kde je pochován Jan Welzl, je v městečku zajímavé muzeum, replika srubu Jacka Londona. Pár starých domů a také restaurace kde se předvádí pro turisty tance a oblečení z dob zlaté horečky. My pokračovali na trajektu přes Yukon na druhou stranu kde vede prašná cesta na hranice s Aljaškou. Odbavení proběhlo bez problémů a my jsme konečně na území Aljašky. Ani nevím přesně kolik jsem ujel až sem z nejjižnějšího cípu Jižní Ameriky, ale je to hodně daleko. Celkem máme najeto z ČR asi 100 000km, takže z Ushuaia(Argentina) na Aljašku máme najeto asi 65 000km. Z hranic sjíždíme do údolí kolem zlatonosného potoka na kterém se občas objeví postava rýžující zlato. Dokonce po několika kilometrech je v potoce bagr a bagruje zlatonosný štěrk do připravených sítí a nádrží, asi tu fakt zlato bude. My odbočíme z prašné cesty k potoku a já se hrnu s pánví taky něco narýžovat, nebylo by špatné něčím přispět na naftu. Moje úsilí není odměněno zlatými valouny. Vaříme proto oběd z hnusné americké konzervy a kocháme se nádhernou krajinou. Občas po cestě projede nějaké auto, až jedno zastaví a spolujezdec nás česky zdraví „Ahoj“. Jsme dost zaskočeni a překvapeni, opravdu jsem nečekal takovou příjemnou návštěvu v našem tábořišti.

Příjemně jsme si popovídali se skupinou českých turistů, dostali jsme taky nějaké české čokolády a energetické tyčinky, které se nám moc hodily v budoucnu při cestě do hor, ale to až později. Rozloučili jsme se, oni pokračovali dál a my pomalu sbalili věci a pokračovali také. Tentokrát naše cesta vedla do hlavního města Aljašky Anchorage.Tady nic k vidění pro nás nebylo, tak jsme udělali naše pracovní kolečko, internet, prádelna, supermarket a vypadli směrem do národního parku Denali.Velká škoda, že jsme neměli dobré počasí a nejvyšší hora severoamerického kontinentu Mount McKinley zůstala ukryta v mracích a mlze. No škoda, celou cestu máme krásně a zrovna když jsme tady, tak prší a je špatná viditelnost. Setrváváme tři dny, ale je to stejné. Pokračujeme tedy do Fairbanks, zde nabíráme informace o cestě k pobřeží na severu, kde leží osada Dead Horse. Ta není přímo u pobřeží, ale dál je silnice uzavřena, protože pobřeží je v majetku těžební společnosti, která tam těží ropu.

Dál je možno také dojet, ale na to je potřeba zvláštní povolení. Stejně se jedná o cestu tam a stejnou cestu zpět do Fairbanks. Podle fotek a informací od ostatních cestovatelů to opravdu nestojí za to, jen ropovod podél silnice a nekonečné planiny. Tak to nemusíme vidět, raději volíme druhou variantu, jet do přístavního městečka Skagway. Zaparkovat tam auto a jít pěšky přes horský průsmyk Chillkoot Trail k Benettovu jezeru. To je totiž stará stezka zlatokopů, kterou museli absolvovat ve své honbě za zlatem v roce 1885. Jak jsme naplánovali, tak jsme udělali. Přejeli jsme do Kanady a pak opět na malý cíp Aljašky u pobřeží Aljašského zálivu do přístavního městečka Skagway. Zaparkovali auto, zakoupili povolení ke vstupu do horského masívu, který je na hranicích Kanady s Aljaškou a vydali se na cestu. Můžu všem doporučit, byla to nádhera a zároveň jsme si pořádně protáhli těla. První den jdete asi 22km lesem a mokřinou kolem potoka. V místě kde můžete kempovat jsou místa na stan a malý srub, kde si uvaříte ze svých zásob, za srubem jsou plechové bedny na vaše potraviny, odpad a vše co by mohlo zajímat medvědy. Doporučuji je použít a potraviny nebo odpad nemít ve stanu. Mohla by vás v noci navštívit nemilá návštěva v podobě Grizliho! Toto opatření je opravdu důležité.

Druhý den vás čeká hlavní výstup do hor, šplháte po nekonečném kamenopádu do mraků. My měli to nejhorší počasí které nás v tomto období mohlo potkat, déšť, mlha, zima. Na vrcholu Chillkotského průsmyku je srub kanadských rangers, je zde totiž hranice s Kanadou. Po několika hodinách výstupu si vaříme čaj na hranicích a pokračujeme dál, tentokrát z mírného kopce do dalšího campu kde budeme nocovat. Další cesta horami vede několik dnů nádhernou krajinou. My už konečně máme lepší počasí, míjíme několik malých jezer až dojdeme k Lindemanovu jezeru, kde v dobách zlaté horečky zlatokopové vykáceli les, postavili lodě a vory potřebné pro další cestu po řece Yukon a pokračovali do Whitehorse a dál do Dawson city. My obcházíme Lindemanovo jezero a dorážíme k cíli našeho pochodu na břehu Benettova jezera, které je propojeno s Lindemanovými divokými peřejemi.

V tomto místě dříve byla osada a dnes je tu místo na stanování, starý kostelík a malé vlakové nádraží. Další cestu si můžete vybrat. Pokračovat pěšky podél jezera do osady Carcros, nebo vlakem zpět do Skagway (vlak jezdí 1x za 3 dny a lístek stojí cca 100USD na osobu!) a poslední možnost jak se dostat od Benettova jezera je cesta pěšky po kolejích asi 18km směrem do místa, kde koleje křižují silnici vedoucí do Skagway. (upozorňuji, že jít pěšky po železnici je nelegální, ale nikdo to nerespektuje). My jsme šli po kolejích až na silnici kde jsme si stopli auto, které nás odvezlo do Skagway. Naše Toyotka byla na svém místě, my jsme přespali a druhý den jsme pokračovali do Kanady a stejnou cestou po Aljaška highway do USA. Asi 100mil před hranicemi do USA se z převodovky začali ozývat zvuky, které nevěstily nic dobrého. Modlil jsem se ať alespoň dojedeme do USA, kde dáme auto do servisu. Vše jsme zvládli, přejeli hranici a dorazili do Sedro Valley, kde bydlí náš známý Brendan. Auto jsme dali do servisu v Belinghamu, který je nedaleko. Druhý den jsme se dozvěděli, že ložisko v rozvodovce je špatné. Zamluvili jsme si letenky do ČR a po několika měsících opět přiletěli domů. Dnes je auto už opravené a zaparkované u Brendna. Na cestu do Ruska je už pozdě, proto budeme pokračovat opět na jaře. Plán je následující, Vladivostok, (lodí) Magadan, Jakutsk, Bajkal, UlanBatar, Novosibirsk.

Dále jsou dvě varianty, buď na jih do Pákistánu přes jednu Čínskou provincii a pak už po známých cestách z mé cesty do Asie v roce 07 – 08 do Iránu a Evropy. Nebo Kazachstán, Uzbekistán, Irán a pak domů. No anebo severem do Moskvy a pak domů. To se naplánuje při dlouhých zimních večerech, které nás teď čekají. Aljaška a Kanada byla nádherná, je sice pravda, že je tam podstatně dráž než v USA, ale vzhledem k tomu, že si vaříme, spíme v autě nebo ve stanu, nejezdíme do auto kempu, ale pobýváme v lesích, dá se to přežít za rozumné peníze. Doporučuji všem! Do Ruska se moc těším, cestovat budu zase s africkým dobrodruhem Karlosem (South Africa, East London), který už mne doprovázel přes Jižní Ameriku. To bude sranda, je to skvělý chlap. Tak další článek bude v létě, přeji všem krásnou zimu a lyžování.

Milan

Opustili jsme hranice a vjeli do Arizony. Potřebovali jsme natankovat, tak jsem zajel k pumpě a hned se ztrapnil. Tankování zde pokud neplatíte kartou znamená jít dovnitř zaplatit a pak teprve tankovat požadované množství .Tak jsme natankovali a najeli na širokou dálnici vedoucí do Fenixu. Jsem trochu nervózní, vím že tu jsou policisté  nekompromisní a je tu hodně různých zákazů a příkazů. Po několika měsících strávených v zemích kde jsme se cítili hodně svobodně najednou nesmíme volně tábořit, musíme dodržovat dopravní předpisy atd.:-).Prostě mi několik dnů trvalo než jsem si zvykl. Naše Toyota je i přes to, že jsem ji zkulturnil v Mexiku středem pozornosti. Na parkovištích, na dálnici, prostě všude. Tento typ je pro Američany velmi exotický, znají ho pouze z filmů o Africe, v USA se neprodává a nikdy neprodával. Prostě Toyotka je zde jak filmová stár.:-).

Pomalu zjišťujeme možnosti volného táboření atd. Projíždíme Fenixem a valíme do Flakstaffu. Je to příjemné malé městečko ležící na velkém železničním uzlu a také na slavné silnici č.66 spojující východ a západ USA. Mají tu také skvělou hospodu v country stylu a to je něco pro mě.:-) Na sever od Flakstaffu je slavný Grand canyon, takže pro nás skvělé místo k výměně oleje v autě, dokoupení zásob a kompletní vyčištění auta. Stravování je pro nás docela problém, jsou zde skoro pořád jenom rychlá občerstvení plná hamburgerů. Občas najdeme čínský bufet, tak to si dáme, ale jinak si musíme vařit. Já ani Šárka hamburgery nejíme..Dorážíme do národního parku Grand Canyon.To co mě štve, jsou stovky turistů, ale to co obdivuji je tento nádherný přírodní skvost.Celá tato oblast je protkána malými kaňony spojující se v jeden úžasný velký kaňon řeky Colorado. Parkujeme jak jinak než v kempu a potkáváme dva kluky z Čech na motorkách. Koupili je tady a směřují do Jižní Ameriky až do  argentinského Ushuiai. To znamená tam, odkud jsem já s Karlosem vyrážel skoro před rokem . Samozřejmě jsme skončili v místní restauraci a povídali o cestě.Vždy je to moc příjemné potkat krajany. Kluci byly super!

Začal padat sníh a my se klepali zimou, tak to musíme do Kalifornie. Hurá za teplem! Po několika dnech se oteplí a my pouští směřujeme do národního parku Joshua Tree. Je to krásné místo v poušti. Úžasné zvláštní stromy které rostou v poušti. Prohlídka parku je v pohodě na dva dny. Kalifornie je stát ve kterém je snad pořád krásné počasí, trochu se touláme po tomto státě, navštěvujeme Los Angeles, národní parky Squoia a Yosemite. Táboříme většinou v kempech, ale občas i na divoko. Krásné dny trávíme v nádherném údolí Kern river .Snažím se chytat ryby v řece, ale bohužel nic. Povolenka mě stála 14usd, nové třpytky a mušky 10usd , no a rybu jsem nechytil. Zmražený pstruh v místním obchodě stojí 3usd, tak kupuji dva. Jedeme se utábořit a ugrilovat je. Šárka se mi směje do teď.:-).Opouštíme úžasnou zelenou přírodu a navštěvujeme pouštní park  Udolí smrti . Projíždíme na východ do města hazardu Las Vegas a pak opět na západ do San Francisca. No a zase na východ do Moabu (městečko Offroadu) tady náhodou potkáváme lidi z mísního klubu Toyota Land Cruiser a zúčastňujeme se jako hosti Toyota srazu. Krásné a milé setkání. Šárku to sice moc nebaví povídat si do kola jen o autech, ale trpí to.:-) Já zjišťuji možnosti větší opravy našeho auta, protože jsme v Africe tankovali nekvalitní naftu, hlavně tu v Congu a budu potřebovat nějaké díly vyměnit v palivové soustavě motoru. Dohodl jsem se s novými přáteli, že je navštívím v jejich dílně v městečku Toelle u Salt Lake City a oni mi díly seženou..Jak jsme se dohodli, tak jsme udělali, za pár dnů jsme dorazili do Toelle.

Krásná dílna, kousek kemp, super místo na větší opravu. Díly jsme objednali a za pár dnů jsem je měl. Auto jsem si opravil a prohlédl vše co by mohlo být poškozeno dlouhou cestou, brzdy, nápravy atd. Začalo léto a nám se stýská po domově, loučíme se v Toelle se všemi a slibujeme si, že se ještě potkáme. Rezervujeme si letenky do Čech, ale odlétáme z Denveru. Jedeme tedy do Denveru ke známému, kde necháváme auto zaparkované na jeho zahradě a odlétáme domů. Plánujeme návrat do USA na jaro př.roku, kdy budeme pokračovat do Kanady a na Aljašku. Pak na loď a na Sibiř, no a autem domů…..Ještě nás čeká asi 35-40tis kilometrů. Moc se těším domů na léto, na čundry, na prázdniny. V Čechách je prostě pro nás nejkrásněji. Mnoho lidí se mě ptá, která země je nejkrásnější, vždy odpovídám, že naše vlast je nejkrásnější. Já můžu cestovat třeba roky, ale nedokázal bych asi bydlet jinde.

Ahoj doma.Milan a Šárka:-)……(fotky ve foto galerii)

Konečně Mexiko, miluji mexické jídlo, těším se do prvního bufetu za hranicemi:-)Jídlo mě nezklamalo,vynikající tortily s pikantním masem a omáčkou.Šárce sice hoří pusa, ale já to dám..Hned kousek od hranic s Belize je v Mexiku male městečko Tulum, tam míříme.Cestou táboříme v prvním kempu po mnoha tisících kilometrech. Leží u sladkovodního průzračného jezera, které je díky dnu zbarveno do tyrkysově modrozelené barvy.To je pohádka!!!

To je něco pro Šárku,koupání a opalování.Já mám čas na údržbu auta , trochu to musím zkulturnit.Máme auto po mnoha kilometrech v jungli oškubané,poškrábané a špinavé.Vše čistím a sundávám roztrhané samolepky.Budeme za pár týdnů pokračovat do USA a nechci, aby naše krásné autíčko vypadalo neudržovaně:-)..Po dvou dnech dorážíme do Tulumu. Hned na prvních semaforech u mne zastaví auto s místní SPZ a chlap v autě mi říká česky ,,čau vole ,kam jedete krajani ´´koukám jak vyvoraná myš a odpovídám, že na sever. Zve nás na pivo a my ho následujeme.

Je to sympatický kluk co tu bydlí a provozuje potápěčskou školu. Dáváme si s ním pár piv a kecáme dlouho do večera. Večer popojíždíme za město a táboříme u Karibiku.Druhý den se vracíme do Tulumu a dokupujeme zásoby ,opět potkáváme Čechy, tentokrát sympatickou dvojici z Prahy. Dáváme si s nimi colu a vyprávíme o naši cestě. Zjišťujeme, že jsou zde na dovolené . Loučíme se a míříme zpět na naše úžasné tábořiště u moře. Cestou po prašné plážové cestě nás dojíždí auto a bliká na nás ,uhýbám na stranu a on na nás z okénka volá česky ať zastavíme. Tak se seznamujeme s Danem a jeho dvěma syny.

Jsou z Michiganu a v USA žijí už mnoho let. Tady jsou na čundru a Dan s kluky táboří v nedalekém kokosovém háji, zvou nás k nim na jejich místo.Jedeme za nimi a za chvilku uhýbáme z cesty na pláž. Budeme spát u nich a utáboříme se zde. Dan je fakt skvělý chlap, soudím podle toho, že kluky učí tábořit v přírodě, věnuje se jim a prostě je nerozmazluje.Povídáme si, vyprávíme dlouho do noci. Vzpomínáme na domov na vandry ,atd. Domlouváme se, že se určitě ještě potkáme, doma nebo v USA, ale potkáme!! Vyměňujeme si kontakty a loučíme se. Bylo to příjemné setkání..

Pokračujeme v cestě kolem Yucatanu a stavujeme se několikrát vykoupat v Sanotech(jezero pod zemí v jeskyni) Senot je na Yucatanu několik, některé jsou přístupné, některé ne. Koupání je v nich úžasné, chladná voda z podzemí vás v parném vedru velmi osvěží. Geologické podloží Yucatanu je přímo prošpekováno různými jeskyněmi a jezírky s průzračnou chladnou vodou..Navštěvujeme úžasný komplex  Mayských pyramid Chichén Itzá.Po několika dnech dorážíme do dalšího Mayského města Palengue. Zde má hrobku čaroděj a vládce Pacal (známý náhrobní kámen, ve kterém je údajně vyobrazena vesmírná loď) vládce se údajně setkal z mimozemšťany..Projíždíme Mexiko křížem krážem, mayské památky

už nás moc nebaví, ale areál pyramid u Mexiko City, Teotihuacán je světová záhada a neskutečná památka po neznámé kultuře. Na prohlídku potřebujete celý den. Je to naše rozloučení s domorodou historií Mexika, tak si to užíváme. Ted už pojedeme kolem Californského zálivu pořád na sever. Do USA cestou se stavujeme ve městečku Teguila , zde se vyrábí známé pití. Já to teda moc nemusím, ale prohlídka muzea a továrny je velmi zajímavá….Po 24 dnech v Mexiku dorážíme na hranice do USA. Celníci a imigrační úředníci jsou překvapeni autem s českými SPZ. Víc než prohlídce vozu se ptají na naši cestu a kolik kilometrů to je z Čech až sem…odpovídám, že asi 90 000km, ale samozřejmě po cestách necestách Afriky, J.Ameriky,Centrální Ameriky. . .Přejí nám hodně štěstí a pouští na území USA.

Ahoj z USA Milan a Šárka. (více foto ve fotogalerii)

Tak už jsme konečně v Guatemale.O této zemi jsme slyšeli mnoho,těšíme se 🙂

Všude v Centrální Americe jsou vulkány, ale v Guatemale je každý kopec vulkán. Některé jsou sice nečinné, ale z většiny stoupá pára. Z hranic jedeme směrem na Guazacapán a Antigua. Toto město bylo v minulosti hlavním městem Guatemaly, teď je to nádherné historické městečko plné turistů.

Antigua

Samozřejmě v těsné blízkosti města je dýmající vulkán.Ve městě trávíme jeden den, navštěvujeme památky a trh. Několik dnů se touláme po Guatemale, ,jedeme k Mayským pyramidám Huehuetenango, objíždíme dokola jezero Atitlán. Projíždíme pralesy u hranic s Mexikem směrem do Languinu a konečně dorážíme na úžasné místo jménem Semuc Champei. Je to oblast hluboko v pralesích kde jsou jeskyně, průzračná řeka a jezírka vzniklá propadem stropu jeskyně. Parkujeme u vstupu do údolí, kde se dá koupat v řece a vyrážíme na túru pralesem. Je to úžasné, koupeme se v průzračné vodě, kolem nás jen hluboký prales.

Domorodci nám prodávají pravou čokoládu vyrobenou původním způsobem z kakaových bobů. Chutná to podivně, ale čokoláda to asi je. Na první dojem to vypadá jak lejno z nutrie.:-)chuťově i podle vzhledu. Po třech dnech koupání a návštěv v jeskyních pokračujeme směrem k hranicím s Belize. Projíždíme oblastí kterou údajně ovládají nějací vzbouřenci, ale projedeme to v pohodě. Dorážíme do městečka San Andrés a už jen kousek a jsme ve známém starobylém Mayském městě Tikal…Úžasné pyramidy a ohromný areál nám zabere dva dny prohlídky.

Táboříme u jezera kde se nedá koupat kvůli krokodýlům a usínáme při vzdáleném řvaní jaguára. Není to nádherná romantika? Jen večer na záchod se zase bojím jak v Africe. Tam byli lvi. Tato oblast je známá svým častým výskytem jaguárů, území jaguárů se táhne do Belize a do Mexika..Překračujeme hranice do neloze ,registruji černochy jako úředníky na hranicích!! Belize je z velké části osídlena touto africkou rasou, vzhledem k tomu, že zde byli dřív používáni jako otroci k práci. Podle toho to v místech osídlení taky vypadá, bordel, smrad, posedávání po ulicích atd. Prostě jako v Africe.

V Belize jsou ovšem také místa s osídlením původních obyvatel a ta jsou čistá a bezpečná. Asi deset dnů trávíme v Belize. Navštěvujeme opět stará Mayská města a míříme směrem na hranice s Mexikem.

Ahoj Šárka a Milan    (více foto ve fotogalerii)

Tak v Nikaragui nás uvítal opravdu silný vítr, parkujeme hned pár kilometrů za hranicemi na břehu jezera Nikaragua a raději nestavíme auto pod kokosovými palmami. Kokos který spadne z výšky na kapotu, tak tam máte pořádný ďolík a pokud spadne na vás, tak už to nerozdýcháte. Je to tak, člověk si to ani neuvědomuje, kokosové palmy jsou krásné, ale pokud je silný vítr, tak se kokosovým hájům raději vyhněte.:-)

V jezeře žijí sladkovodní žraloci,je to jediné místo na světě kde se tyto ryby vyskytují, dorůstají pouze 1.5m a nejsou člověku nebezpeční. My jsme se zastavili v nádherném městečku Granada, které leží na břehu jezera Nikaragua. Opět, jako v každém starém městě nádherná koloniální architektura. Navštívili jsme přilehlé jezerní ostrůvky, které vznikly při erupci nedalekého vulkánu. Auto máme zaparkované na místní hasičské stanici, je to lepší z bezpečnostních důvodů. Byl bych nerad kdyby nám někdo auto ukradl nebo vykradl. Nikaragua je nádherná země jako snad každá kterou projíždíme, vím píšu to pořád o každé zemi, ale je to tak, tento kontinent je úžasný. O afrických zemích jsem to moc nepsal, ale k tomu už se nechci vracet, teď jsme tady a Afrika je už za námi.

Projíždíme Nikaraguou směrem na sever a okolo nás je mnoho činných vulkánů, jeden z nich navštěvujeme. Je zajímavé být nahoře u kráteru a doufat, že zrovna teď si nevzpomene sopka vybuchnout. Prohlížíme si průvodcem lávové tunely a seznamuje nás s historií této sopky. Dozvídáme se také, že do kráteru byli v době revoluce shazováni političtí vězni. Dodnes nikdo neví kolik jich zde zahynulo. Nocování v této zemi není problém, zajedeme do lesa a táboříme. Jen je dobré si vybrat místo suché kde není tolik moskytu. Latinskoamerické země nejsou moc velké, projeté je máte poměrně za pár dnů. Já nejsem zrovna plážový typ, takže se u oceánu moc nezdržujeme, jen výjimečně kvůli Šárce. Ale musím říci, že pokud někdo má rád pláže, tak ať letí do Latinské Ameriky, jsou tu nádherná místa na romantické koupaní. Bílý písek, palmy a úžasné západy slunce. Z Nikaragui jsme vjeli do Hondurasu. Celní formality jako obvykle v pohodě.

Jsme ovšem upozorněni na špatnou bezpečnostní situaci v této zemi, proto ji jen projíždíme. Stavujeme se sice dokoupit zásoby v jednom městě, ale ozbrojenci kteří hlídají supermarket nám připomínají, že to tady asi opravdu bude nebezpečné. Honduras přejíždíme v nejužším místě, což je asi 200km. Ještě tentýž den překračujeme hranici do Salvadoru. Na hranicích trochu prudí kvůli kontrole auta, jestli nepřevážíme drogy, ale vše je OK, tak nás pouští dál……Potkáváme nějakého Amíka s Jeepem a ten nám doporučuje Kokosovou pláž ve vesničce El.Cuco u břehu Pacifiku. Malá rybářská vesnička s pár bungalovy a úžasnou pláží nás přivítala. Už byla noc když jsme se ubytovali na parkovišti v areálu bungalovu. Nikdo tu nebyl a majitelé měli velkou radost, že někdo přijel.

Trochu se podivovali nad tím, že nechceme bungalov a že nám stačí jen parking, restaurace, bazén a pláž. Nechtěl jsem jim vysvětlovat, že naše spaní v autě je čistší a příjemnější než jejich bungalovy, ale vše ostatní bylo pěkné , včetně čisté vody v bazénu.Strávili jsme tu několik dní,místní kuchyně je naprosto úžasná.Vedle areálu ve kterém parkujeme bydlí rybář jménem Chosé,ten každé ráno přiváží do restaurace čerstvé ryby,nemusím vám popisovat jak výborné jsou mořské ryby na grilu, je to úplná pohádka.:-) Trávíme v tomto ráji asi týden ,už se se všemi dobře známe a když nastane den odjezdu musíme se rozloučit s každým.

Jsou to opravdu skvělí pohostinní lidé.Z El.Cuco míříme do vnitrozemí na San.Salvador (hl.město) a Santa Anna.Vnitrozemí Salvadoru je celkem v pohodě,občasné policejní kontroly nás moc neobtěžují.Dorážíme do malého městečka ve kterém je archeologické naleziště Joa De Cerén.Je to odkrytá stará domorodá vesnice,která byla pohřbena do sopečného popela.Je to něco úžasného,areál je památka chráněná Unescem.Navštěvujeme přilehlé muzeum a večer se utáboříme v přilehlém pralese. Druhý den pokračujeme směrem do Guatemaly přes Ahuachapán.

Pozdravujeme všechny doma 🙂 Milan a Šárka

Letadlo za dvacet minut po startu z Cartageny přistálo v hlavním městě Panamy, Panama City. My musíme sehnat dopravu do centra, potom najit autobusové nádraží a autobusem do přístavu Colon, který je asi 80km od hlavního města směrem na východ. Ptáme se po taxíku do centra, ale z letiště jezdí oficiální taxi za 50usd,  což je fakt dost. Po chvilce najdeme černého taxikaře, který nás hodí přímo na autobusák za dvacku, což je super.

Autobus do Colonu nám jede za hodinu a stoji tři dolary. Tak to je skvělé. Snažíme se najít bankomat co bude fungovat na naše karty, ale žádný tu není. Snad něco bude v Colonu. Máme u sebe už jen asi 15usd, což je málo na hotel a jídlo. Cesta do Colonu probíhá bez problému, až na to, že asi hodinu stojíme  kvůli nějaké nehodě na dálnici. To pro nás není dobře, dorážíme na místo až za tmy. Ocitáme se v centru Colonu, hotel v dohledu žádný, bankomat taky ne.

Tato část města vypadá dost nebezpečně. Procházíme ulicemi ve tmě, místní na nás udiveně zírají, kde jsme se tam vzali. Konečně v dohledu nějaký hotel. Ptám se v recepci kolik stoji pokoj. Odpověď zní 50usd. Tak na to nemáme, karty neberou a bankomat tu prý je přístupný až ve dne někde v obchodním centru. Nechávám Šárku u hotelu  kde je ochranka a jdu do nedalekého domu kde je Jehovistické centrum. Uvidíme jak pořídím.

Uvnitř je velká hala kde probíhá nějaké hromadné modlení. Ujímá se mě anglicky mluvící černoch a zve mě dál. Vysvětluji mu, že hledám místo na přespání a že mám, ale jen 14dolarů. Říká, že to není problém, před budovou zastavuje taxíka a vysvětluje mu kam nás má odvézt a za kolik. Nakládáme batohy, Šárku a vyrážíme do potemělých ulic Colonu. Taxikář po pár minutách zastavuje u starého domu a ukazuje nám na zamřížované dveře. Platím mu 2usd a taxi odjíždí. Po chvilce zvonění se u dveří objevuje pán, který nás vpouští do vnitř.

Huráá, máme pokoj pro dva za 14 doláčů. Dokonce máme i sprchu….Druhý den ráno objednáváme taxi, vyzvedáváme peníze z bankomatu a už je veseleji. Dávám taxikáři adresu  kanceláře přístavu kde si máme vyzvednout papíry potřebné k převzetí auta. Celá administrativa trvá několik hodin a my kolem čtvrté hodiny konečně sedíme v naší milované Toyotě a míříme pryč z tohoto nebezpečného a špinavého města.

Jakmile vyjedeme z přístavu zamíříme k prvnímu nákupnímu centru. Musíme dokoupit zásoby. Chceme přespat někde v blízkosti panamského kanálu, který je asi 15km od Colonu směrem na sever. Už jsme zase v pohodě a po chvilce parkujeme na pobřeží Karibiku. Jsme sami, jen prales a pláž . Co víc si můžeme přát. Druhý den navštěvujeme systém zdymadel na slavném Panamském kanálu, který propojuje Atlantický a Tichý oceán. Pro mne úžasný zážitek. Muselo to být těžké postavit a prokopat tento kanál. Zaoceánské lodě jsou ve zdymadlech vlečeny tažnými lokomotivami z komory do komory a postupně stoupají a nebo klesají na potřebnou výšku hladiny.

Pro mě to byl opravdu zážitek, ohromné zaoceánské lodě proplouvají jen pár metrů od vás a vy sledujete jak funguje důmyslný systém zdymadel. Prostě super. Jsme na prohlídce asi dvě hodiny, pak navštěvujeme nedalekou starou vojenskou pevnost a míříme přes Colon do hlavního města.

Pár dnů trávíme cestováním po Panamě  a pak zamíříme na sever k hranicím s Kostarikou. Těšíme se na krásné pláže a koupání v Karibiku. Hranice do Kostariky v těchto místech tvoří řeka, přes kterou vede starý železniční most. To že jsou na něm ještě koleje a pražce, nikdo neřeší. Přejíždíme po něm a ocitáme se v další středoamerické zemi. Kostarika je dost známá svým rozvinutým cestovním ruchem a hned za hranicí je to vidět.

Ceny v obchodech a restauracích jsou přizpůsobeny americkým turistům a nabídky různých půjčoven všeho možného jsou na každém rohu. Půjčit si lze od koně až po surfovací prkno, úplně vše. Začíná pršet, my se ubytujeme v lesíku u pláže, naloupeme si kokos a užíváme první chvíle v Kostarice, ale počasí nám nepřeje. Leje jako z konve každý den, je teplo, ale ten věčný déšť je nepříjemný. Přejíždíme proto na západní pobřeží Kostariky k Tichému oceánu. Tady je počasí úžasné a my si užíváme pláží a krásné přírody. Kostarika je hezká, ale pokud bych si měl vybrat nejkrásnější zemi ze střední Ameriky, tak pro Kostariku je velké mínus přehnané ceny! Po několika dnech míříme na sever a směřujeme do Nikaragui. Víme od ostatních cestovatelů, že Nikaragua je velmi zajímavá, tak se moc těšíme.

Písnem za několik dnů. Ahoj Milan a Šárka.

Jsme na hranicích do Ekvádoru, vše probíhá hladce a my za pár minut míříme po krásné silnici do vnitrozemí. Tady se nám to bude jezdit! 1l nafty tu stojí v přepočtu 5Kč, což je směšné proti ceně za naftu v ČR. Ekvádor je krásná tropická země s hlubokými pralesy a konečně už se neplahočíme v poušti, ale projíždíme krásnou zelenou přírodou. Šárka si zvyká, že při táboření v lese musí být ve střehu a dávat pozor kam a na co šlape. Bylo by nemilé kdyby ji kousnul nějaký had, je jich tu dost.Většinou se snažíme najít na spaní plac, kde je štěrk nebo nízká tráva,abychom měli přehled. To je dost důležité,člověk za pár měsíců v těchto zemích otupí a nedává moc pozor,ale to je chyba! Musí se dávat pozor na vše. Pokud by došlo k nějakému většímu úrazu zkomplikuje to další cestu. Já chci věnovat aspoň jeden den v Ekvádoru údržbě auta, proto zajíždím do servisu Toyota a zařizuji vše potřebné.
Personál je ochotný a velmi přátelský, vyptávají se na naší cestu a na kvalitu auta. Šéf nám věnuje propagační materiál jejich autosalonu a nakonec ani nechtějí zaplatit za provedenou práci a přejí nám šťastnou cestu. Nechápeme, to se nám ještě nestalo!!!:-)

V restauraci u autosalonu si dáváme výborný oběd za 3 dolary. Ty ceny nás stále překvapují! Auto máme po kontrole, ještě bychom ho potřebovali umýt a vyřešit prasklý pant zadních dveří. Potřebuji vysoustružit čep a opravím si pant. Ptáme se místních kde najdeme nějakou dílnu se soustruhem. Jeden ochotný pán nám radí kde najdeme soustružníka. OK. jedeme tam, je to po cestě směrem na hranice s Kolumbií. V malé vesnici nacházíme dílničku zámečníka a za hoďku máme pant opravený.

Platíme směšných pět dolarů. Ekvádor je opravdu země velmi levná…….Konečně můžeme v klidu zase cestovat .Při cestě do hlavního města je oblast kde i dnes jsou vesnice domorodců ,kteří žijí jako dřív. Jsou nápadní červenými zbarvenými vlasy, žijí v souladu z přírodou a jsou k cizincům velmi přátelští.

My pomalu směřujeme k rovníku ,který protíná Ekvádor asi 25km severně od hlavního města Quita. Bohužel na nové silnici není žádné označení rovníku jako je tomu třeba v Africe. To že jsme na rovníku, poznáváme pouze podle GPS. Na staré silnici nějaké označení prý je, ale ta je někde v údolí pod námi a už se používá jenom minimálně.

Ekvádor není velká země a proto za několik dnů se ocitáme na hranicích do Kolumbie.

Formality proběhnou bez problémů a my za hodinu opouštíme hranice a míříme do prvního kolumbijského města. Musíme najít bankomat a vyzvednout si místní měnu, abychom mohli fungovat v nové zemi.

V Kolumbii je naprosto běžné, že jsou na silnicích početné policejní a vojenské kontroly. Je všeobecně známo, že Kolumbijská vláda za podpory USA se snaží vymýtit nelegální pěstování koky a proto všemi možnými prostředky bojuje proti místní drogové mafii.

Nám tyto opaření nevadí, jelikož policisté jsou k nám velmi slušní. Projíždíme tuto zemi směrem na sever a přespáváme v místních vesnicích. Kolumbie je naše poslední jihoamerická země. Proto naše cesta směřuje do přístavního města Cartagena. Z Kolumbie nevede silnice do Panamy. Trans kontinentální silnice vedoucí z jihu Jižní Ameriky až na Aljašku, je v těchto místech přerušena a Kolumbii lze opustit pouze lodí nebo letecky. V hraniční oblasti s Panamou se rozkládá národní park Darien a přes ten bohužel žádná cesta nevede. Je to zvláštní,jedná se jen o asi 100km, ale kolumbijská vláda nedala souhlas ke stavbě silnice vedoucí do Panamy. To nám trochu komplikuje naší cestu,musíme auto naložit na loď a poslat do Panamy,abychom mohli pokračovat dál na sever.

Přijíždíme do Cartageny. První noc spíme v areálu koňských stájí. Viděli jsme u silnice reklamní směrovou tabuli a odbočili. Šárka má ráda koně a vše kolem nich. Po stájích nás provedl přímo majitel. Úplně náhodou jsme se ocitli v jedné z nejlepších stájí v Kolumbii. Ceny za koně se tu šplhají do statisíců dolarů. Byli jsme pozváni na výbornou večeři a bylo nám nabídnuto přenocování v přilehlém hotelu. To jsme s díky odmítli. Jsme už zvyklí na naše auto. Druhý den nám Karlos (majitel stáje) domluvil schůzku s jeho známým, který nám sehnal kontakt na lodní společnost co se zabývá přepravou aut. Moc nám Karlos pomohl a my touto cestou moc a moc děkujeme:-) Vzhledem k tomu, že loď odplouvá až za několik dnů, máme čas si prohlédnout staré historické centrum Cartageny.

Je opravdu na co se koukat, španělská koloniální architektura je nádherná. Staré město obklopuje původní opevnění a nedaleko je vojenská pevnost. Nadešel čas předání naší Toyoty do přístavu. Je ráno a já zanechávám Šárku v hotelovém pokoji a mířím s vozem do přístavu. Vše musí zkontrolovat antinarkotická policie a z informací vím, že to bývá velmi důkladná kontrola. No informace opravdu nelhali, auto nám prohlíží asi dvě hodiny a nakonec tam ještě pouští cvičeného psa.Vracím se na hotel taxíkem asi po třech hodinách. Auto zůstalo na zvláštním parkovišti v přístavu. Bude naloženo na loď co vozí nová auta a převezeno do přístavu Colon v Panamě.

My teď musíme sehnat přepravu pro nás. Mám několik tipů od místních. Do Panamy se lze dostat na soukromé jachtě (cena za osobu asi 300 USD), nebo nákladní lodí co vozí kokosové ořechy, cenu jsem nezjistil, protože jsem našel v přístavu jen asi tři lodě co vozí kokos, ale byly v tak hrozném stavu, že Šárka odmítla s nimi někam jet. Nakonec jsme sehnali letenky přímo do Panama City. Druhý den odlétáme směr Panama. Sbohem Kolumbie, jsi nádherná a byla jsi k nám velmi přátelská.

Milan a Šárka

Je ráno a my přejíždíme chaotické hranice do Peru. Hranice je několik málo kilometrů od jezera Titicata a my jeho okolí samozřejmě pečlivě prozkoumáváme. Nalézáme známou Sluneční bránu, areál vykopávek a těšíme se na návštěvu plovoucích ostrovů.

Slavné jezero Titicata nás ovšem trochu zklamalo, plovoucí ostrovy jsou velká atrakce pro turist. Je to vlastně takový skanzen, původní obyvatelé tu již dávno nežijí, pouze předvádějí způsob života na těchto ostrovech. Průvodce vám ukáže způsob stavby plovoucího ostrova a za poplatek se můžete svézt na indiánské lodi. My jsme vše absolvovali a zamířili od jezera směrem do města Arequipa. Zde je nádherné historické náměstí z dob španělské nadvlády.

Cestou od jezera Titicata do Ariguipy jsme odbočili ke kaňonu Colca, kde jsme strávili nádherné tři dny a kaňon projeli až k jeho konci v poušti. Netrpělivě v těchto místech čekáme na  příjezd slavného závodu Rally Dakar. Je úžasné sledovat závodní vozy a motocykly v poušti. Bohužel v těchto místech už nejede naše nejlepší Tatra řízená Alešem Lopraisem. Dozvídáme se smutnou zprávu, že Tatra havarovala.

Ostatní týmy pokračují a drží se na předních místech startovního pole. Svět je malý a my se o tom neustále přesvědčujeme. Potkáváme člověka, který se jmenuje Tony, je z Holandska a před 1/2 rokem jsme ho potkali na trajektu ze Španělska do Maroka. Nedá se přehlédnout, protože křižuje svět na svém Harley s přívěsem. Tony je super chlap, strávili jsme s ním  několik dnů a jednu noční pařbu.

Loučíme se s Tonym on pokračuje do Limy, kde bude cíl závodu a my přes Nascu jedeme do Cuzca.Je to nádherné město ležící mezi horami,dříve bylo hlavním městem říše Inků.  Tisíce turistů z celého světa navštěvuje toto město a je to vidět.V centru jsou drahé restaurace,mnoho obchodů s upomínkovými předměty a hotely.Památky a historie je dobrý obchodní artikl. No ale být v Peru a nenavštívit Cuzco nebo Makchu pikchu je hloupé. My si absolvujeme tuto skoro povinnost a vracíme se stejnou cestou opět do Nancy, kde jsou známé  obrazce v poušti. Prohlídka je možná buď z letadla nebo z ocelové věže asi 10m vysoké. Peru je velká země,podél pobřeží Pacifiku na západě je poušť,na východě hluboké džungle a to  vše rozdělují nádherné Andy, které se táhnou od jihu na sever.My jsme v Peru byli zhruba měsíc a opravdu to stalo za to. Já osobně preferuji hory a východní stranu země u hranic s  Brazílií. Indiánské vesnice,přítoky Amazonky a vůbec život v této neprostupné džungli.

My jsme se dostali autem až do staré vesnice založené německými a rakouskými sedláky před cca 250lety.Je to v oblasti Oxapampa a vesnička hluboko v Džungli je Pozuzo. Ještě dnes je na místních vidět, že jim v žilách koluje evropská krev. My jsme v těchto místech byli asi 10 dnů a pak jsme přejeli Andy do hlavního města Lima ,kam přiletěla moje přítelkyně Šárka a vystřídala Karlose na místě spolujezdce.Karlos po čtyřech měsících odlétá domu do J.A.R. Cestování s ním bylo super , možná se setkáme ve Vladivostoku a pojedeme spolu přes Rusko do Evropy, ale to je ještě daleko. Ted jsme v Lime a vyrážíme směrem na sever do Ekvadoru.Cesta vede opět pouští a až těsně u Ekvádorské hranice se začíná krajina zelenat. Kolem nás se začínají objevovat první stromy a my pomalu zjišťujeme že poušť ustoupila a asi se s ní setkáme až v Mexiku. Hranice jsou před námi. Co nás asi čeká za dobrodružství v Ekvádoru.???

Milan, Karlos a už i Šárka:-)