Heduš a kulturní ŠOK v Indii

Ahoj, hlásí se Heduš.
Naposledy jsme se s Vámi rozloučili z malebné horské vesničky Auli. V místním hotýlku před kterým jsme parkovali, jsme získali telefonní kontakt na lodní společnost, která nám přepraví naše auto z Indie do Singapuru. Takže pomalu začínáme shánět přepravu telefonicky, abychom byli v předstihu. Cesta z Auli byla pro nás jíž známá, protože jsme se vraceli stejnou cestou. Po krkolomných silnicích jsme se dostali do malého města Srinagar, kde jsme si vyzvedli naše prádlo z místní prádelny, zaplatili za něj o
50 rupek víc než byla domluvená cena a po sléze při kontrole zjistili, že většina prádla je obarvena na modro či na růžovo. Museli jsme
se do prádelny vrátit a celou zakázku reklamovat a tudíž celý obnos nám byl vrácen. Eva se pokusí prádlo odbarvit a teď jsme již poučeni, že budeme vyhledávat pouze kvalitní prádelny.

Opouštíme městečko Srinagar a míříme směr Dillí. Při výjezdu z městečka před námi zastavuje náš německý kolega Frank, který se k nám připojil a jeho obytný Nissan je nakloněn na jednu stranu, což nevěstí nic dobrého. Po pečlivější prohlídce a demontování kola zjišťujeme, že má prasklý vzduchový měch na zadní nápravě a je potřeba tuto součástku vyměnit. Je Vám asi jasné, že v indických Himalájích, kde se tato závada stala, asi mít náhradní díly nebudou. Frank rozčileně telefonuje do Německa obchodníkovi, který mu vůz prodal a při prodeji ho ujistil, že tento vůz je připraven do extrémních podmínek, kterých tu je na silnících až dost. No skutečnost je úplně jiná. Německý prodejce ale slíbil, že náhradní díly pošle letecky do Dillí, což mu momentálně situaci nevyřeší. Nechceme ho v tom nechat samotného a tak mu Milan demontuje poškozené vzduchové měchy, aby mohl Frank pokračovat v cestě. Po cca 2 hodinové práci je Frank opět pojízdný.

Přespáváme u místního hotýlku a ráno vyrážíme na cestu směr Dillí. Pomalu vyjíždíme z Himalájí a sjíždíme k indické nížině, kde se nachází 10 mil. město Dillí. Na cestě je neskutečné množství serpentýn, stoupání a klesání. Pořád jsou vedle nás mnoha set metrové propasti a desítky ostrých serpentýn, ve kterých se míjíme s těžce naloženými nákladními vozy a totálně přeplněnými autobusy.

Takový indický nebo pákistánský autobus je kapitola sama pro sebe. Lidé jsou namačkáni jako sardinky uvnitř a ti co se nevešli dovnitř, sedí nebo leží na střeše autobusu a vždy pár nejotrlejších stojí na zadním nárazníku a vesele na nás pokřikují. Vzhledem k tomu, že autobusy jezdí šíleně rychle, většině lidí uvnitř je velmi špatně. Naštěstí jsme to zjistili včas a nestalo se, že by Heduš byla taky potřísněna jako celý bok autobusu. Prostě cestovat takovým autobusem to musí být zážitek.

Na úpatí Himalájí jsou krásné hluboké džungle, jimiž vedou silnice, které lemují hejna opic. Zastavili jsme v check-pointu, ale policista nám sděluje, že není vhodné, abychom spali v džungli či blízko ní. Jedeme dál a zastavujeme až za malou vesnicí u benzinové pumpy, kde přespáváme. Ráno vyrážíme směr Dillí.

Cesta je velmi rozbitá, tak musíme jet velmi pomalu a Frank ještě pomaleji za námi. Po několika kilometrech jsme Franka ztratili z dohledu a v jednom větším městě před Dillím jsme zabloudili. Doprava byla jak jinak než příšerná, po ulicích chodí lidé, krávy, sem tam leží mrtvý pes, odpadky a do toho naprosto neřízený provoz. Až teď si uvědomuji, že tu nejsou žádné dopravní značky. Občas najdeme směrové tabule, ale to opravdu jen občas. Při průjezdu centrem města nás předjíždí stařík na mopedu a řidítkem zachytí o náš přední rám a padá k zemi. Milan a ostatní kolemjdoucí mu jdou pomoci se zvednout. Na štěstí mu nic není a my pokračujeme dále. Naše vina to není, auta a motorky se tady míjejí tak těsně, že je zázrak, že se to nestalo dříve. Ještě v autě řešíme předešlou nehodu s motorkářem, když se z levého pruhu před nás zařazuje úplně nový Suzuki Swift a zařazuje se tak, že si o nás dře pravý bok a trhá si zadní lampu. Náš přední ocelový rám má sedřenou barvu a pán ve voze má na výměnu blatník, dveře a zadní lampu. Pán ani nepřibrzdil a vesele pokračuje dál. Nechápeme!!!

Začíná se stmívat a Frank nikde. My projíždíme nočním Dillím za pomoci jednoho indického řidiče, který shodou okolností jede stejným směrem a vyvádí nás z města. Byla to podobně šílená jízda jako v Teheránu. S Frankem se kontaktujeme pomocí sms a zjišťujeme, že on už dávno stojí a nocuje, zatímco my pokračujeme dál směr Ágra. Takhle jsme se rozdělili, on musí zůstat v |Dillí a počkat na náhradní díly a my jedeme přes Agru na jih Indie do přístavu Chennai, kde se budeme naloďovat.

V Agře navštěvujeme slavný Tádž Mahal. Parkujeme na hlídaném parkovišti a při vystoupení z vozu nás ihned obklopují místní překupníci nabízející jízdu na velbloudu nebo různé suvenýry. Z parkoviště do historického komplexu, kde se nalézá ona slavná hrobka to je asi deset minut chůze. Projdete lesíkem plných odpadku a jste tam. Ještě jsme neviděli ani bránu, ale už jsme viděli asi 300-metrovou frontu. Silně nám to připomínalo onu frontu lidí do slavného mauzolea na Rudém náměstí v Moskvě. Samozřejmě jako správní turisti jsme šli úplně do předu a šli si koupit vstupenku. Jsou tam dvě pokladny, jedna pro turisty a jedna pro místní. Cena vstupného pro místní je 30 rupií a cena pro turisty je 750 rupií plus 5 USD na osobu. Milan se začíná zavzdušňovat a česky se ptá pokladního, jestli se náhodou nezbláznil. Ten nechápavě kouká a odmítá 20 USD bankovku, protože nemá na zpět. Jsme venku před pokladnou bez vstupenky a do nejbližší směnárny je to dost daleko. Milan chce pokračovat dále v cestě, ale po mém nalehání přiznává, že by to byl hřích toto mauzoleum nenavštívit. Nakonec tedy lístek kupujeme a měli bychom jít na konec fronty. To ovšem Milan nehodlal podstoupit a tak zatahuji Milana do ženské fronty, která byla krátká a bez dlouhého čekání. Procházíme osobní kontrolou, kde nám prohlíží kapsy, ledvinku i batoh a chystáme se vstoupit na nádvoří za branou. Tu se ale vyskytuje problém,já mám v ledvince malý stojánek pro kameru. Je to asi 15 cm dlouhá trubička s přísavkou a ta připadá indické policii nebezpečná, takže nás vrací před branu, s tím, že si máme dát trubičku do placené úschovny. Připadá nám to jako naschvál, protože vracejí jen zahraniční turisty. Milan vzteky ani nemluví a nechává trubičku na odpadkovém koši u policistů. Znechuceně a podrážděni vstupujeme konečně do areálu.

Tádž Mahal jako stavba je opravdu nádherná a turistů je zde tolik, že naše představa krásných fotografií je zcela nereálná. Při prohlídce celého komplexu pořizujeme pár fotografií a kulturně vyčerpáni odcházíme zpět k autu. Vyjíždíme z Agry a směřujeme na jih. Dost dlouho hledáme správnou silnici. Podle mapy by to měla být dálnice, ale jsme na totálně rozbité okresce, která je plná buvolů a lidí. Myslíme si, že jedeme špatně, ale místní lidé nás ujišťují, že jedem správným směrem a že je to highway. Je to opravdu tak!!!! Čeká nás 2000km takovéhle hrozné cesty! Nedovedeme si vůbec představit jet po takové silnici osobním autem, no taky jich moc nepotkáváme. Cesta na jih Indie je dlouhá a nudná. Místy projíždíme džunglí, ale většinou vede přes zemědělské oblasti plné špíny a odpadků. Ani řeky a říčky nemůžeme nazývat svými jmény, jsou to smrduté stoky plné odpadků a mrtvých těl různých živočichů!!! Proboha co je to za lidi. Na jednu stranu jsou vždy ochotni nám pomoci, ale na druhou stranu nejsou schopni pomoci své zemi od špíny a odpadků. Čekali jsme v Indii špínu, ale tohle je opravdu síla. Nevíme jak bychom to nazvali slušně……asi jiná mentalita J, takhle se to většinou píše v cestopisech.

Zatím můžeme s klidným svědomím napsat, že nejkrásnější příroda byla v Himalájích, nejkrásnější stavby jsou po předcích dnešních Indů. Nikdy jsme moc nechápali co je to typická „vůně“ Indie, o které se občas zmiňují cestovatelé na Hedvábce. Tak teď už to víme, je to pach kanalizace a kravinců.!!……

A teď zase trochu o místních lidech. Když někde zastavíme, jsou velmi zvědaví a jsou vždy ochotni nám pomoci s čímkoli. Stává se nám dost často, že zastaví u nás, podají nám ruku a přivítají nás v Indii.Taky se nám stává, že stojíme na křižovatce a oni na nás přes okénka auta zírají jak na mimozemšťany, je to legrace.

Cestou na jih jsme už tak moc toužili po masité stravě, že jsme se rozhodli koupit kuřecí maso na místním trhu. Skoro celý pobyt v Indii pojídáme jen vegetariánská jídla, protože maso tu v restauracích moc nemají. Byli jsme tedy donuceni koupit živé kuře na místním trhu. Zastavujeme v malé vesnici, kde je podél silnice trh. Lidé tu sedí na zemi a prodávají zeleninu a ovoce. Mezi nimi se potlouká různý dobytek a sem tam si kousne do zeleniny a často se stane, že jim nějakou ukradne a sežere. Je to docela legrace. My hledáme místního řezníka, poznávací znamení: kde je nejvíc psů, tam je řezník. Konečně ho nacházíme a vybíráme jedno kuře, které nám hned na místě zabijí, oškubá a zabalí do igelitu. Nikdy bych nevěřil, že tady koupím maso, ale věřte je to čerstvé.Večer zastavujeme a vaříme a vaříme. Podává se vynikající kuře na paprice s těstovinami. Nacpáváme si pupíky a je nám skvěle, nemohli bychom být vegetariáni!! Ráno se nám ani nechce vstávat,ale sluníčko nás vyžene z pelíšku a tak zase uháníme,tentokrát už po krásné dálnici směr přístav Chennai,sice občas potkáme kravku v rychlém pruhu,nebo někoho kdo jede v protisměru.ale na to jsme si už zvykli.Večer dorážíme do přístavu!!……….

Tak se zatím mějte,za čtrnáct dnů se ozveme. Milan