Heduš v doprovodu policejní eskorty dorazila do Indie

Ahoj, hlásí se Heduš. Minule jsme se Vám ozvali z Pákistánu z Quetty, teď jsme v Indii v horské vesničce Auli.
V Quettě jsme strávili celkem dva dny a můžu říct, že velmi příjemné dny. Vyměnili jsme Hedušce olej v místním servisu Toyota, kde se nám věnovali přímo nadstandartně, k tomu vyčistili a umyli Hedušku. Byla moc špinavá po průjezdu zaprášenou pouští v Iránu a i na trase Zahedan-Quetta to není zrovna dálniceJ.

Pak jsme nakoupili proviant na další cestu. Náš nový známý z Německa potřeboval koupit nějaký zámek na auto, tak jsme si vzali tuktuk a jeli do místního bazaru. To byl velmi silný zážitek!! Na každém rohu ulice stojí bunkr z pytlů s pískem
a v něm vojáci s kulometem.

V bazaru jsme strávili částečně i večer, protože je fakt veliký, ale musím přiznat, že s přicházející tmou jsem neměl moc dobrý pocit!! Vše dobře dopadlo a tuktuk nás šílenou jízdou dopravil k naší Hedušce, která na nás čekala zaparkovaná na hotelovém parkovišti hotelu Bloom star, kde jsme spali v autě a měli k dispozici veškeré vybavení hotelu.

Ráno nás probudili nízko letící vojenská letadla, která tam mají asi letiště, tak jsme nastartovali a vyrazili dál. Naše cesta směřovala na jih do úrodných rovin kolem řeky Indus. Opět s policejní eskortou jsme opustili krásné pákistánské hory a dojeli do města Jacobabad. Policisté chtěli, abychom spali u jejich stanice, jinou možnost jsme neměli, protože v těchto místech nám povolí buď hotel nebo nám umožní spát na policejním parkovišti.

Město to bylo opravdu špinavé, plné prachu a smogu.V noci se ozývala z města střelba a policisté měli pohotovost celou noc. Ráno nás opět nepustili samotné na cestu a za doprovodu eskorty jsme pokračovali dál.

Začínáme užívat antimalarika a je nám dost špatně, jsem rád, že na konci dne mě za volantem střídá Eva. Já toho mám už plné zuby a je mi dost špatně. Spíme na hotelovém parkovišti ve městě Rahimyar Khan.

Druhý den už mi je lépe a pokračujeme směr Lahore.Už mě ty doprovodné eskorty fakt štvou, jedou pomalu a přes města nás vedou jak vládní delegaci a tvrdí, že se nám nesmí nic stát, neb je tu vysoká kriminalita. Nám to tak sice nepřipadá, ale nic s tím nenaděláme. Chodí s námi všude, do restaurace, do bazaru, v noci nás hlídají buď u hotelu nebo si nás ubytují u sebe v kasárnách.

Cestou do Lahore zastavujeme ve městě Multan, kde jsme ubytováni v policejních kasárnách. Připadáme si tu jako opičky v cirkuse, chodí se na nás koukat postupně celá kasárna a je to dost nepříjemné. Ráno už valíme směr Lahore, kde jsou hranice do Indie.

Lahore je na pákistánské poměry krásné město, ale bohužel i tady to kazí strašně moc smogu. Stojíme na parkovišti, které je součástí městského parku a je nonstop hlídáno. Kousíček od parkoviště je Mc Donald´s , kde se stravujeme a využíváme toalet.

V Lahore trávíme dva dny, prohlížíme historickou pevnost a staré město.

21. 11. ráno odjíždíme směr indické hranice a dokupujeme pitnou vodu. Na hranicích trávíme cca 2 hodiny s vyřizováním celních formalit. A to je prozatímní tečka za Pákistánem. Až se budeme vracet, rád bych jel jinou trasou.

Cesta podél řeky Indus je nezáživná, města a vesnice jsou plná prachu a smogu – není o co stát. Cesta SZ Pákistánem z Lahore do Quetty by byla určitě krásnější a zajímavější, ale podle čerstvých informací je pro turisty z bezpečnostních důvodů neprůjezdná. Indie nás přivítala lepšími silnicemi a konečně se začalo okolí zelenat. To ale neznamená, že zmizely odpadky, špína a smog. Eva má velké žaludeční problémy, proto parkujeme u motorestu, který má nonstop provoz a zajišťuje nám zdarma toalety a vodu.

Ráno se probouzíme vedle krásně zelené zahrady, kterou nám hrdě ukazuje majitel motorestu a přilehlé budovy ve které se pořádají ohromné rodinné párty. Indický provoz je snad nejhorší, který jsme dosud zažili. Celý den jedeme, abychom co nejrychleji opustili nížinu, ve které je opět hodně smogu a kouře z hořících odpadků. Vzduch se nepohne, chtělo by to vítr , aby smog odehnal, je to něco hrozného. Večer projíždíme jedno z indických měst a Milanovi dochází nervy s místními řidiči, kteří nás každou chvíli vytlačují z našeho pruhu a snaží se vecpat před naše auto. Neustále se tu troubí a my ztrácíme přehled proč?! Už se odmítáme nechat vytlačovat a jedno osobní auto se nám lehce otřelo o přední rám.

Konečně přijíždíme do hor k úpatí Himalájů, které je nádherné. Všude okolo je hodně opic a vzduch je konečně čistý. Odpadky sice nezmizely, ale na to jsme si už zvykli. Konečně přijíždíme k posvátné řece Ganze. Posvátná řeka na nás zapůsobila svojí dravostí a nádhernou přírodou. Zajíždíme autem k jejímu písčitému břehu, kde nocujeme.

Ranní probuzení je krásné, všude kolem nás hory zalité sluncem a těsně vedle nás je ona posvátná matka řek Ganga. Pokračujeme v naší pouti proti proudu řeky k jednomu ze dvou jejich pramenů. Oba dva pramení vysoko v Himalájích. Noci trávíme v krásné přírodě a přes den se pomalu přibližujeme k prameni říčky Alaknandy, ze které po spojení s říčkou Baghirathi vzniká řeka Ganga.

Jednou k večeru, kdy je už tma se nám ve světle reflektorů objevuje leopard. Nevěříme vlastním očím, ale byl to opravdu leopard. Škoda, že to setkání trvalo jen pár vteřin, protože než jsme skočili po fotoaparátu, tak byl pryč. Podle našeho tištěného průvodce se tu leopardi opravdu vyskytují. Tentokrát nocujeme u benzínové pumpy, protože z noční toalety v přírodě máme strach.

Teď už to bereme s humorem a zase táboříme v přírodě. Cestou se stavujeme u malého pomníčku za vesničkou Chamoli, kde v roce 1977 tragicky zahynuli dva členové československé vodácké expedice Ganga 77 a necháváme u jejich pomníčku naší malou státní vlaječku, kterou jsme měli celou cestu připevněnou na našem voze. Dnes jsme dorazili do vysokohorské vesničky Auli, kde jsme zaparkováni před hotelem a vyrážíme na malý trek do hor. Naše další cesta povede směr Dillí, Agra, přístav Madras. Tímto se s Vámi loučíme a za 14 dnů zase ahoj.

Milan a Eva