Heduš dorazila do Quetty

2.11.07 v 5:30 ráno jsme vyrazili z domova. Cesta přes Evropu probíhala absolutně bez problémů a část cesty nám zpříjemnili naši známí, kteří nás doprovodili až do Srbska, kde se museli s námi z časových důvodů rozloučit a moc litovali, že nemohou jet s námi. Cesta přes Bulharsko proběhla bez problémů a zajímavé to začalo být až v Turecku.
4.11.07 Jsme překročili Bospor a Heduš troubením pozdravila Asii. Hned jsme vyzkoušeli místní kuchyni. Na poprvé nás
trochu zklamala, díky špatné restauraci, ve které jsme se obsluhovali sami za neuvěřitelných 30,- USD a ve finále to bylo nepoživatelné. Možná by to nejedl ano náš dobrý kamarád Borovec, který sní vše a pokaždé tvrdí, že to bylo dobré. Takže jsme skončili na hamburgeru. V okolí Istanbulu bylo nádherně teplo a cestou do Ankary se začalo ochlazovat. Ankaru jsme objeli a spali na parkovišti u benzínové pumpy, kde na nás byli moc hodní a vřele se o nás postarali včetně snídaně. Natankovali jsme nejdražší naftu na naší trase (2,2 USD/litr) a pokračovali na východ Turecka. Dva dny jsme se probíjeli vysokými horami na východě Turecka, kde Heduš přejížděla vysokohorské průsmyky cca 2300 m.n.m. Bohužel oba dva dny hrozně pršelo a místy bylo vidět zasněžené vrcholky hor. Zastavili jsme na oběd v malebném horském městečku jménem Sorgun a konečně jsme našli tu pravou kebab restauraci, kde se o nás perfektně postarali včetně červeného koberce na schodech a deštníku při dešti za skělou cenu 20,- USD. Jídlo bylo vynikající o několika chodech a na rozloučenou jsme dostali darem hliněnou karafu a průvodce městem, který nás zavedl ke směnárně. Jak se sluší a patří dar jsme oplatli darem. Pomalu jsme se blížili k iránským hranicím, bohužel posvátnou horu Ararat jsme neviděli, neb byla zahalena mraky. V poslední tureckém městěčku jsme nakoupili oblečení pro Evu (šátek a podivný černý hacafrak, který bude nosit i Iránu). Irán jak všichni víte je muslimská země a je tedy potřeba zahalit ženu co nejvíce. Těsně před hranicemi jsme projeli bojovými pozicemi turecké armády, která byla čerstvě zakopána po levé straně a několik tanků směřovalo děly k hlavní silnici vedoucí k jihu. My ale jeli na východ do Iránu. Na hranicích proběhlo vše perfektně a cca po 2 hod. jsme opustili hranice a směřovali do nitra Iránu. V prvním malém městečku jsme se zastavili a zašli si na večeři do místní restaurace. Milan neustále sledoval Heduš z okna a jednou vyběhl ven, protože zahlédl jak se někdo z boku pohybuje okolo Heduš. Stáli tam dva výrostci, kteří dělali jakoby se opírali o auto. Až po večeři jsme zjistili, že máme poškozený zámek u řidiče, který se snažili vypáčit. Trochu nám to zkazilo náladu a první dojmy z Iránu. Nocovali jsme u policejní stanice, cca 50 km od hranic.

7.11.07 Dosud jsme ujeli 4000 km . Ráno proběhlo standardně a Milan si náladu spravil u benzínové pumpy, kde natankoval naftu za neuvěřitelně málo peněz ( 1litr /0,30 Kč ) . Není to překlep, je to fakt! Pořád bylo zataženo, ale už konečně nepršelo a začínalo se oteplovat. První stres z iránského provozu jsme zažili ve městě Tabriz, nelze to popsat. Předpisy neexistují a směrové tabule jsou pro nás nečitelné, jsou psány místním písmem. Těžce jsme se probili Tabrizem za pomoci klaksonu a bez blinkrů, protože ty nikdo nerespektuje. Konečně na dálnici.

8.11.07 jsme se konečně dostali do Teheránu. Je slunečno a teplo. V Teheránu jsme se nehodlali zdržovat či dokonce objet po vedlejší dálnici, ale to se nepodařilo díky nečitelným směrovým tabulím a tak jsme se ocitli přímo v centru 15 mil. města. Byla to katostrofa. Všichni troubí, přejíždějí z pruhu do pruhu a nepoužívají blinkry. Vyhravá ten vetší a drzejší. Zastavili jsme u chodníku a zeptali jsme se na cestu. Smiloval se nad námi místní řidič, který se nabídl. že nás vyvede na dálníci směr Yazd. Měl malou bílou Kiu a mávnul rukou ať jedeme za ním. Již po několika metrech za jeho vozem jsme si všimli, že na teheránských silnicích jezdí většina bílých vozů stejné značky. Nastala teheránská jízda smrti. On rychle kličkoval mezi vozy a směřoval spravným směrem a my jsme se ho srdnatě drželi. Heduš budila respekt svými železnýmí nárazníky a prorážela si tak cestu. Po dlouhém bloudění a stresu jsme konečně na dálnici. Náš průvodce nám zaplatil mýtné a nechtěl od nás peníze. Tak jsme jeho synka obdarovali plyšovým medvídkem a rozloučili se.

10.11.07 Cestou do města Bam jsme potkali finskou výpravu na motorce, která se k nám hned přidala a společně dojeli do Bamu, kde jsme si našli jediný hotel, kde jsme museli vyprat prádlo. Po domluvené ceně jsme vyrazili do města. Hotelový personál nám přidělil eskortu a ta nás provázela po celý pobyt v Bamu. Ráno opět odjezd v doprodu eskorty k policejní stanici. Tam jsme dostali vojenskou eskortu, která nás doprovázelá celé dva dny až na pákistánské hranice.

12.11.07 Přespali jsme na policejním parkovišti a po probuzení nás překvapila přítomnost německého obytného auta, které parkovalo vedle nás. Takže naše evropská komunita se opět rozšířila o jednoho člena. Všichni tři jsme společně překročili hranice do Pákistánu. Po přejetí iránské celnice jsme vjeli do Pákistánu a zcela minuli jejich celnici. Až po zuřivém mávání špinavého mužíčka, který měl samopal jsme pochopili, že ta hliněná bouda nejsou kozí chlívky, ale asi pákistánská celnice. Vše jsme rychle vyřídili a vyjeli na silnice. Po několika metrech jsme zjistili, že protijedoucí řidiči na nás zuřivě blikají, neb jsme zapoměli, že v Pákistánu se jezdí vlevo. Dvojice z Finska se ubytovala v prvním hotelu ve městě Taftan. My nocovali na hotelovém parkovišti. Smečka místních psů nás kupodivu nesnědla, ale zuřivě celou noc hlídala okolí hotelu. Ráno odjezd směr Quetta. Za dva dny jsme byli v Quettě, kde momentálně sedíme namačkáni v kabince internetcafé. V pákistánu je zatím bezpečno a lidé jsou moc fajn. Heduš dostane zítra nový olej do motoru, neb už je ho potřeba. Máme najeto 14400 km , takže jsme najeli z domova cca 7500 km. Tímto se loučíme a ozveme se zase za cca 14 dnů . K tomu posíláme nějaké foto.
S pozdravem Milan, Eva a Heduš