Cesta domů

Ahoj.
V Pákistánu je konečně lepší provoz, ale dostavily se opět zdravotní problémy, které jsem měl už jednou v Dillí. Já snad mám alergii na ostré jídlo nebo co, je to kruté. V Pákistánu se dostavila i horečka. Dva dny je mi spatně a beru nějaké léky co máme s sebou. Frank mě straší, že to je malárie, je to blbost určitě jsem zase něco špatného snědl.

Večer mě přesvědčuje, ať si udělám test na malárii. Souhlasím a on mi přináší sadu na testováni krve. No to nééé, já si mám jako trochu rozříznout prst a dát krev do testovací trubičky?? Protestuji a odmítám!! No a ráno je mi lépe, mé tělo se leklo a začalo zase normálně fungovat.

Pokračujeme v cestě přes Pákistán. Tentokrát se v Lahore nestavujeme, máme ho už prohlednuté z minulé návštěvy a míříme rovnou přes Multan do Sukuru, kde odbočujeme na Quettu. Nemáme vojenskou eskortu jako minule a to je super, protože cesta ubíhá rychle. Jako vždy ztrácíme Franka, jezdí hrozně pomalu a mě to dost štve! Jedeme po docela slušné silnici (na asijské poměry) a cesta ubíhá rychle. Je mi už lépe a tak se stavujeme v místním motorestu na oběd.

V restauraci si sedáme na koberce určený ke stolováni a jdeme do kuchyně a vybrat si jídlo. Chlapi v kuchyni z nás mají radost a cpou nám různé pochoutky, slušně odmítáme a objednáváme si pouze rýži a kuřecí maso. Při obědě k nám přisedá jeden místní řidič náklaďáku a probíhá obvyklá pákistánská komunikace. Ukazuje nám fotky rodiny (několik lidi na zelené louce v horách a muži mají kolem krku samopaly) a v duchu si říkáme,  že to je asi talibanec. No nevím, samopal má v horách, kde kdo.

Probíhá výměna telefonních čísel a chceme zaplatit a odejít, ale náš nový známý již vše za nás zaplatil a odmítá si od nás vzít peníze. Třikrát jsme mu je nabízeli a on třikrát odmítá s tím, že jsme jeho nový přátelé a  jsme jeho hosti i u něj doma. No tak to by se nám asi v Čechách nestalo. Loučíme se a odjíždíme.V duchu doufáme, že se z toho jídla nepo….., ale je to v pohodě. Čekáme na Franka, slíbili jsme mu, že na něho vždy večer počkáme. Doráží za chvilku a my pokračujeme společně dál. Frank jede před námi a zjišťujeme, že se mu auto nějak divně vlní po silnici.

Zastavujeme na noc v nějaké malé vesnici ve středním Pákistánu těsně před vjezdem do hor. Kontrolujeme Frankovo auto a s hrůzou zjišťujeme, že jeho nový Nissan má prasklý rám. To je velký průšvih!!! Auto je v záruce, atd.  S tím autem pořád něco je!! Den trávíme v dílně a pak pokračujeme do Quetty.  Nebudeme vás tady nudit podrobnostmi, prostě se rám svařil v místní dílně a jede se dál. Já jsem ale dost naštvaný,  protože tyto jeho problémy nás dost zdržují. Jsem ochotný pomoci komukoliv v nouzi, ale tohle mě fakt štve . Jsem rozhodnut se od něj tady trhnout, už mě to neba.

Doražíme do Quetty a potkáváme na hotelovém parkovišti hotelu Bloom Star nějaké Francouze s obytným autem.Opět čekáme na Franka. Druhý den oznamuji Frankovi, že jedu dál sám a že spěchám, nehodlám se ve Quettě zdržovat. Chceme do Iránu co nejrychleji. On prý pojede s Francouzi druhý den směrem na Irán. Nám trvá cesta na iránské hranice dva dny. Konečně Irán, moc jsme se do Iránu těšili, chceme si prohlédnout Persepolis a Esfahan. Za hranicemi dostáváme policejní doprovod a uháníme do Bamu. Pořád nechápeme, proč v této oblasti jezdíme s ochrankou. Víme, že jsme kousek od Afghánistánu a víme, že se tu pašují drogy, také je tu plno utečenců z Afghánistánu. Ale nás se toto vše přeci netýká, tak proboha proč ta eskorta?! Naše úvahy končí u rozstříleného Peugeota 405…. No asi je to tady dost hustý.!!

V Bamu spíme na parkovišti malého hotýlku. Potkáváme tady švédského kluka, který cestuje na kole. Už je na cestě 8 měsíců a jel původně do Afriky, ale v Etiopii se nepohodl s kamarády a tak to otočil a jede do Číny na olympiádu. … Už když jsme se tohle dozvěděli, tak nás začaly bolet nohy. Je to frajer!! No ráno jsme se rozloučili a frčeli dál směr Persepolis. To je něco nádherného, všem vřele doporučujeme. Cestou z Persepolis do Esfahanu jsme navštívili ještě nějaké památky po Alexandru Velikém, hrobky, atd…

Dorazili jsme do Esfahanu. Je to obrovské a okouzlující město. Náměstí, bazar, mešity, palác. Všechny podrobnosti a letopočty jsou krásně popsány v českém průvodci Hedvábná stezka. Tahle knížka nám hodně pomohla!! Doporučujeme!! Bohužel jsme se nemohli moc zdržovat kvůli našim tranzitním vízům. Pokračovali jsme dál na Teherán a turecké hranice. Cestou jsme opět potkali cyklisty, tentokrát z Holandska. Pokecali jsme v restauraci u silnice a jak tak sedíme objeví se tam dva kluci z Francie. Jedou někam do Asie na podivném šlapohybu. Foto dokládáme. Je to takové auto na lidský pohon. Možno vidět ve filmu Flinstounovi. Tak jsme jim doporučili Laos a oni teda, že pojedou přes Čínu do Laosu….. Moc držíme palce!! Naše další putování už není moc zajímavé. Krásné iránské dálnice skončili pod Araratem a dál už chladné východní Turecko plné vojenských kontrol.

Teď jsme v nádherném a drahém Istanbulu a chodíme po starém městě. Je to krásné, ale ty ceny jsou už jak u nás a to moc krásné není. Jsme rozmlsaní z Iránu. Tam je hodně, hodně lacino. Tak se zatím loučíme a ještě písneme z domova na závěr cesty.  Milan, Eva.