(peklo zvané silnice N1 přes centrální Kongo)

Je pátek 12hod a už víme, že určitě musíme z Konga přímo do Zambie. Na úředníky z Angolské ambasády už nemáme nervy ani čas. Tankuji 200 l nafty, užitkovou vodu, nakupujeme několik kartonů pitné vody. Je 15hod a my vyrážíme z Kinshasy po asfaltové výpadovce plné děr a výmolů. Hustý provoz za Kinshasou mizí a my se musíme párkrát ptát na cestu, začíná se stmívat. Koukám na GPS a červená čára na displeji, která značí silnici právě končí. GPS pouze svítí a nic na ní. No tak a jsme v tom, tak máme už jen mapu, která není moc podrobná. Mapy této oblasti Konga prostě nejsou k dostání. Šárka vyznačuje na mapě vesnici, kam bychom dnes měli dojet podle našeho časového plánu. Už je dávno tma a ve vesnicích planou před chýšemi ohně. Lidé sedí u ohňů a asi vaří. Vždy když je ozáří naše dálková světla, zvednou se od ohně a jdou se podívat co to jede. V noci se tu moc nejezdí. Je půlnoc a my dorážíme podle plánu do oblasti městečka Kikwit. Dnes jsme ujeli cca 450km, což je super. Už zbývá 2100km a jsme pořád na asfaltu. Usínáme s dobrou náladou.

Africké cesty

Ráno v 5hod vyrážíme, snídáme za jízdy sušenky a čaj. Ještě, že jsem vzal elektrickou konvici na 12voltů. Už několikrát se nám moc hodila. Ranní mlha se pomalu zvedá a my se kocháme nádherou okolních pralesů. Lidé chodí po silnici mezi vesnicemi a my mezi nimi kličkujeme. Je vedro jako v prádelně, auto už jsme nepotkali dlouho. Nádrž máme plnou, dotankovali jsme v Kikwitu. Sehnal jsem naftu od řidiče náklaďáku. No zatím vše probíhá super. Blížíme se do malé vesničky a za vesnicí náhle končí asfalt!!! A sakra, koukám před sebe a nechápu. Už jen písek, bahno a vyjeté hluboké koleje od náklaďáků. Řadím na trojku, dvojku, jedničku, zapínám 4×4. Nálada v autě prudce klesá na bod mrazu. Jestli tohle nás čeká 2000km, tak jsme v háji, to nemůžeme zvládnout. Koleje od náklaďáků jsou daleko od sebe a hluboké 20-50 cm. Naše Toyota jede nakloněná, jedna strana v koleji a druhá v písku mezi kolejemi. Nápravami hrneme bahno s pískem. V některých místech musím zapnout redukci, někde i uzávěrky. To je úplně v prr! Už hodinu se ploužíme asi 10km. Místama musíme sjet z cesty a jet okolo přes vesnici, protože pro nás je cesta nesjízdná. Bojujeme celý den, ani nejíme, není nálada na nic. Stále jen hledáme lepší cestu.

Začíná se stmívat, dorážíme do vesnice Tsibuka. Je tu policejní stanoviště. Slaměný přístřešek s dvěma policajtama a závora. Zjišťuji, že v noci nelze v kolejích jet. I když mám dálková světla, tak není vidět do kolejí jestli jsou hluboké nebo ne. A to je velmi důležité. Raději parkujeme přímo ve vesnici a hodláme přespat. Dáváme policajtům sušenky a ptám se na bezpečnost v noci. Prý není problém a ukazuje na opřený samopal. OK budeme tady. Už je úplná tma a kolem našeho auta je asi 30lidí, koukají na nás a žebrají. Před chýšemi planou ohně, ale lidé pořád jen u našeho auta. Jsme pro ně velká atrakce, ale nás to otravuje a fakt nemáme tentokrát na ně náladu. Sedíme v kabině a vypínám vše co svítí, aby nás pořád neočumovali. Auto se zhoupne a někdo nám leze na střechu po zadním žebříku. To už mě naštve, otevírám prudce dveře a vyběhnu ven. Domorodci se rozprchnou jako slepice. Šárka je zoufalá a začíná brečet, chce se vrátit zpět do Kinshasy. Ale to je nemožné, už jsme se do toho jednou dali, tak to nesmíme vzdát. Domo rodci se už drží dál od auta, a to je dobré. Vaříme polévku a jdeme spát.

Ráno vstáváme už v pět a hned vyrážíme. Ještě je mlha, ale už se dá jet. Zapadáme do kolejí a uháníme 20km/hod dál. Doufáme, že dál už to bude OK, ale není. Za několik hodin dorážíme do městečka Tsikapa. Tam přejíždíme po starém mostě nějakou řeku a prodíráme se zástupy lidí. Konečně potkáváme první náklaďák. Koukám na něj a teď je mi jasné proč jsou ty koleje tak hluboké a daleko od sebe. Normální náklaďák má vzadu tupláky, ale tento místo tupláku má namontované pouze vnější kola a to pěkně velká a vysoká. Proto jsou koleje v bahně tak hluboké. Pořád jsem to nemohl pochopit. Teď je mi to jasné. Na konci města musíme zastavit, před námi jde nějaký průvod. Ptám se na cestu, prý jedeme dobře. OK tak se prodíráme dále, po chvilce stavím opět a ptám se nějakého špinavého vojáka v maskáčích kudy mám jet dál. Mávne do pralesa, že prý rovně a jestli bychom ho nevzali dál. Jo klidně, ale jdi na střechu, dovnitř ho nechci vzít. Bere to jako samozřejmost a leze na střechu Toyoty. Za městem opět zapadáme do bahna a vyjetých kolejí. Asi po 3km jsou koleje tak hluboké, že se skoro převracíme. Levá strana auta je v hluboké koleji s bahnem a pravá na náspu. Zapadáme, zapínám vše co můžu a couvám ven. Musíme přes vesnici, kličkuji mezi chýšemi a vyhýbám se dírám, které tu vykopali místní proti náklaďákům. Jak jsme zjistili, tak někdy se náklaďáky snaží projet také vesnicí a proto domorodci kopají mezi domky díry, aby tam nikdo nejezdil.

Za vesnicí se snažíme jet dál, ale je takové bahno, že beznadějně zapadáme. Tentokrát už ale nepomůžou ani uzávěrky diferenciálů. Lezeme pracně ven z auta a po kolena zapadáme do bahna. Ještě, že mám naviják co se dá namontovat i dozadu. Vyndavám ho z předního nárazníku a nasazuji na zadní. Voják seskočil ze střechy a podle zvyků začíná lopatou odhazovat bahno od kol. Je to běžná věc co dělá asi velmi často. Naviják je vzadu a já hledám nějakou palmu co je blízko. Uvazuji lano a vytahujeme se ven. Je to OK, ale co dál, před námi je nepropustné bahno. Už dávno nekoukám na to jestli odřu auto nebo né. Odbočuji z cesty do pralesa a prodíráme se mezi stromy. Šárka s vojákem jdou před autem, dávají pozor abych někam nezapadl. Já si připadám, že řídím tank. Malé stromy padají před předním nárazníkem. Projíždím křovím a radši nemyslím na to, že máme před sebou asi 1700km na nejbližší normální asfaltku. Asi po 1km se opět vracíme na cestu. Šárka si sedá vedle mě, voják na střechu a pokračujeme v kolejích dál. Jedeme opět až do půlnoci, několikrát jsme tak nakloněni, že nechápu, že se nepřevrátíme. Po 19 hodinách řízení zastavujeme a zjišťuji, že jsme ujeli asi 200km. Nevěřím, od 5hod do 23.45 hod – 200km. Ani nemám náladu na jídlo, jsem KO.

Dorazili jsme do místa, kde si voják seskočil, pokračoval pěšky dál a my jdeme spát. Je ráno 5hod a my opět vyrážíme. Ještě asi 1600km a je to OK říkám si. Šárka už je celkem dobrá a začíná se smiřovat s tímto peklem. Asi po třech dnech jízdy v kolejích dojíždíme na lepší cestu v pralese kde můžeme dát i dvojku a jet rychleji. Je to strašná úleva a máme radost, ale začíná mě trápit jiná věc. Toyota v kolejích měla spotřebu tak 20 l/100km, takže ukazatel paliva prudce klesá a já pořád dotankovávám po vesnicích špinavou naftu ředěnou vyjetým olejem. Ještě, že to auto vůbec jede, sice se ucpávají naftové filtry, ale stejně jedeme pomalu. Snížený výkon motoru tak neregistrujeme. Auto kouří jak starý náklaďák, ale jede. Vím, že až dostanu normální naftu, že to bude zase OK. Nafta je v této oblasti nedostupná a proto je o hodně dražší než v Kinshase. Auto má daleko větší spotřebu než jsem počítal a já vyzvedl v bankomatu v Kinshase pouze 300USD. Nechtěl jsem víc, projíždíme oblastí kde řádí banditi a mít u sebe moc peněz není dobré. Ale teď to byla velká chyba. Asi nebudu mít na naftu, stále to propočítávám. Do městečka Kamina bychom se měli dostat a pak už je to jen asi 400km do Lubumbashi a tam je bankomat. No ale na těch 400km nebudeme mít naftu! Nějak to dopadne, říkám si a v duchu plánuji co udělám. Šárce to zatím neříkám, ta by mě asi přizabila.

Holka je z toho celá špatná, ale už to začíná být lepší. Sice používá slova, která u ní neznám, jako je „zkur… prales“, „zkur… Afrika“, „debi…domorodci“ Radím jí ať mluví slušně, ale posílá mě do prr… No ale takhle se nemluví, říkám a směji se. Nálada začíná být zase lepší, už někdy řadím i trojku. Sice přes nějaké říčky není most, ale Toyota hrdině zvládá brodění v řece. Do 1,3m hloubky jsem v klidu. Zvládla by možná i víc, ale asi by nám voda trochu natekla do auta. Je opět noc a my dojíždíme k rozbitému mostu. Řeka hučí někde hluboko pod mostem. Tak to nemůžeme přebrodit, je to ve strži, musíme nějak po mostě. Vystupujeme do tmy a tu se u nás objeví tři černoši, že prý je most uzavřen. „Hm, blbost“ říkám si, chtějí prachy za pomoc při přejezdu. Nemýlím se, najednou ukazují na úzké kolejnice po kterých to možná půjde. Dáváme kolejnice na náš rozchod kol. Šárka si bere baterku a hlídá pravé kolo ze předu. Poskakuje po zbytcích starého mostu. Pod námi ve tmě hučí řeka, Toyota jede po úzkých kolejnicích co se prohýbají pod těžkým autem. Já hlídám levé přední kolo. Černoši pokřikují okolo ve tmě, stejně jim nerozumím.

Střelkový mys

Spoléhám na Šárku, je to na ní. Jestli špatně ukáže, tak je konec. Připadá mi těch asi 20m mostu nekonečných, ale zvládáme to. Černouškům dám čtyři čínské polévky a uháníme dál. Po dvou dnech dorážíme do Kaminy. Cesty jsou špatné, ale dokážeme už ujet za den i 350km. To je úspěch v těchto končinách, za 19hod 350km. Už si i oběd můžeme dát, samozřejmě čínskou polévku. Říkám si, že to je dobrá dieta, taková cesta přes Afriku. Doporučuji to všem, co to potřebují. Do Kaminy dorážíme kolem páté hodiny, což je dobré, ale máme už jen asi 30 l nafty, žádné peníze a 400km ještě před sebou. Co teď? Šárka už o všem ví, postupně jsem ji na to strategicky připravil, že jsem vyzvedl málo peněz na naftu. Vzala to celkem překvapivě dobře. Prostě něco prodáme prohlásila a kouká na můj starý notebook. Jó to by šlo, ale tady nemají elektřinu, takže počítač je každému na nic. Tak zbývá starý mobil, nebo nějaké léky. Těch máme sebou dost. Kamine je docela velké městečko, zastavujeme u budovy s nápisem nemocnice. Domlouvám cenu a vyměňuji léky za 40 l nafty. Mám trochu problém vysvětlit doktorovi anglicky na co jsou vaginální tablety, které si bral z naší lékárny, ale zvládám to. Vyměňujeme ještě starou Nokii za 40 l nafty a už máme 80 l, plus těch našich 30 l.

Jsme šťastni, zvládli jsme to, díky ochotnému doktorovi z nemocnice v Kamině. A co hlavně, poradil nám cestu z Kaminy do Lubumbashi, úplně jinou než jsme chtěli jet. Byla stejně dlouhá, ale prý lepší. Teď už je všechno lepší, hlavně né koleje od náklaďáků.

Vyrážíme z Kaminy asi v 19hod, setmělo se, ale cesta je poměrně dobrá. Uháníme pralesem třicítkou a v jedné zatáčce zavadím zadním kolem o pařez. Ozve se tlumená rána a my máme proraženou pneumatiku z boku. Začínám fakt sprostě nadávat. Pravá zadní pneumatika je pro nás smolná. V Maroku, Burkině Faso a teď tady, ale tady je to 3cm díra. Zapínám boční světla a měníme kolo. Kolem je jen tma a zvuky pralesa. Pocit nic moc. Pokračujeme dál a o půlnoci ještě brodíme malou řeku, než parkujeme na palouku. Usínáme, snad už poslední noc v pralese. Zbývá nám 200km na lepší cestu.

Druhý den opět v pět start, nálada už super, prales začíná řídnout a my se kolem 16hod napojujeme na širokou šotolinovou silnici vedoucí z Angoly do Lubumbashi. Sláva, máme za sebou skoro 2000km bahna a vody. Do Lumbashi dorážíme druhý den, tam najíždíme na asfalt. Chci vylézt z auta a políbit silnici. Je to neuvěřitelné jak je auto najednou tiché, nic nebouchá, nevrže. Až divné a v nádrži máme ještě naftu, to je paráda. Projeli jsme to! Pořád tomu nemůžeme uvěřit. Staví nás policie, diví se kde jsme se tam vzali, nevěří, že jedeme z Kinshasy. „Tam není silnice“, říká policajt. „Ale je“, odpovídám a směji se. Ukazuji na totálně zabahněné auto.

Tak a teď už nám zbývá jen Zambie, Namibie, Botswana a Jihoafrická republika. To už je oblast tzv. turistické Afriky, kde je pohoda.

Ať žije asfalt!!!

Šárka a Milan