Get Adobe Flash player

No alternative

FACEBOOK
PARTNEŘI
koliba-rustika.cz

Pavel Driver

Chcete se stát partnerem tohoto serveru? Kontaktujte nás.

Author Archive

CESTOPISY

06. Zambie, Namíbie

Read the rest of this entry »

05. Kongo (Kinshasa)

(peklo zvané silnice N1 přes centrální Kongo)

Den první.

Jsme v Demokratickém Kongu, spíme na misii v Kinshase a už víme, že víza do Angoly nebudou. Musíme přes centrální Kongo do Zambie. Nakupujeme proviant, pitnou vodu a tankujeme 200 l nafty. Vyzvedávám z bankomatu 300USD, váhám jestli nemám vzít více peněz, ale v oblasti přes kterou pojedeme jsou banditi. Snad 300USD bude stačit, další bankomat je až za 2500km v Lubumbashi. Je pátek 3 hodiny a my vyrážíme směr centrální Kongo. Jsme trochu nervózní, tušíme že to bude náročné. 2500km musíme zvládnout za 8 dní. Jsem připraven řídit mnoho hodin denně. To mne problém nedělá, jen mám obavu z bezpečnosti. Mám sebou Šárku a zodpovídám za ní. Ale s cestou přes centrální Kongo souhlasila. Tak ví, že to bude těžké. V hustém provozu míříme z Kinshasy na východ, směrem do městečka Kikwit, tam dnes musíme podle našeho časového plánu dorazit. Cesta je sice asfaltová, ale plná hlubokých děr. Musím být opatrný, nechci poškodit auto. Koukám na display GPS a červená čára značící silnici právě končí. GPS pouze svítí! Mapy pro GPS neexistují pro tuto oblast. Máme jen papírovou a ne zrovna podrobnou. Budeme se muset ptát domorodců. Už je dávno tma a žádná auta nepotkáváme.Občas projíždíme vesnicemi, kde před chýšemi planou ohně. Po 400km dorážíme o půlnoci do Kikwitu, za městem zaparkujeme a jdeme spát. Budík nařizuji na 4.45hod.

Den druhý.

Ranní vstávání probíhá kupodivu bez problémů, rychlá snídaně a vyjíždíme. Všude kolem nás je hustá mlha, která stoupá z pralesa. Přejíždíme po mostě nějakou řeku a kličkujeme mezi domorodci, kteří spěchají do Kikwitu na trh prodat své zboží. Auta nepotkáváme žádná. Silnice je pořád asfaltová, máme dobrou náladu a počítáme ujeté kilometry. Pokud by to takhle šlo dál, tak je to paráda. Ale vím, že to takhle vypadat nebude. Slunce zvítězilo nad ranní mlhou a ozářilo řeku a pralesy kolem nás. Příroda nádherná, ale představa, že nezvládneme tuto trasu včas, tím pádem porušíme zákony Konga a ocitneme se na tomto území nelegálně mě žene zatraceně rychle kupředu. Vůbec nevím co by se s námi stalo. Vězení, pokuta, vysoký úplatek státnímu úředníkovi. To vše mě nutí pospíchat! Po 50km ve vesnici končí rozbitý asfalt a začíná peklo! Zapadáme do velmi hlubokých kolejí od náklaďáků a zapínám náhon na všechny kola. Jedeme na jedničku, někdy musím zapínat redukci. Nálada v autě je na bodu mrazu! Po asi 10km, které jedeme skoro hodinu, přijíždíme do tak hlubokých kolejí, že to nejsme schopni projet. Písek s bahnem a vodou je naprosto neprůjezdný. Ptáme ve vesnici po objížďce. Domorodci nám ukazují cestu pro pěší, po které pokračujeme dále. Začínám pomalu litovat, že jsme se rozhodli pro cestu přes Kongo do Zambie. No teď už je pozdě, musíme dále. Připadám si jak na velkém závodě, už máme jen těch 8 dnů do cíle naší cesty Zambie! Po dalších asi 5km objížďky se napojujeme opět do kolejí od náklaďáků. Je ohromné vedro, dusno jak v prádelně. Na nebi se honí mraky a já se modlím, aby nezačalo pršet. To by byl konec.Nakloněni na jednu stranu, zapadlí v jedné koleji pokračujeme dál. Toyota není tak široká jako náklaďák, proto využíváme pouze jednu stopu, druhá strana je zabořena v náspu mezi kolejemi. Nápravy před sebou hrnou písek a bahno. První rychlostní stupeň nezvládá, musíme opět řadit redukci. Auto je opravdu skvělé, ani se mi nechce věřit, že některé hluboké brody projedeme, ale vše zvládáme. Začíná se stmívat. Špatně ve světle reflektoru vidím do hluboké stopy. Neodhadnu hloubku a několikrát zapadáme, ale vždy vycouvám a projedu to znovu. Už je tma a my dorážíme asi v 19hod do nějaké vesnice, kde je policejní stanoviště. Ptám se policisty jestli zde můžeme přespat a jestli je tu bezpečno. Směje se a ukazuje na samopal. Je tu bezpečno a spát tu můžeme. Dávám mu balíček sušenek a parkuji mezi chýšemi ve vesnici. Domorodci se okamžitě shlukují kolem auta a někteří se snaží vylézt na střechu auta. Odháním je a oni se rozprchnou. Sedíme v autě, je tma a Šárka začíná zoufale brečet. Domorodci nám zírají do okének a já vypínám vše co svítí, aby nás nebylo vidět. Víme, že cesta zpět do Kinshasy není, musíme dál a musíme to zvládnout rychle. Dnes jsme ujeli za celý den 252km. Je to hrozné, ani jsme nejedli a ujeli jsme tak málo. Jsme tak unaveni, že usínáme v 21hod. Ráno musíme v 5hod vstávat.

Den třetí.

V pět nám pípne budík a už jsme na nohou. Rychlá snídaně čaj a sušenky a ještě ve tmě vyrážíme na cestu. Je mlha, ale začíná se rozednívat. Zapadáme do stopy od náklaďáků a pokračujeme dál 20km/hod. Cesta se nelepší a je to pořád stejné jako včera. Mnoho míst musíme objíždět vysokou trávou, která roste podél silnice. Doufáme, že to bude lepší a to nás žene dál. Blížíme se po 180km do vesnice Tshikapa a doufáme, že snad už cesta bude lepší. Tshikapa je velká vesnice, kde jsou i staré zděné stavby z dob kolonialismu, misie, nemocnice, kostel atd. Připadám se jako v dobách kolonialismu, od těch dob se tu nic asi nezměnilo. Spíš to je horší, některé budovy jsou rozpadlé a domorodci mají vedle hliněné chýše. Nechápu proč nepoužijí stavební materiál ze zbořených domů a nepostaví si něco lepšího. Je to nepochopitelné nic by je to nestálo a obydlí by bylo kvalitnější. No asi jim to takhle vyhovuje. Já si myslím, že nutit Afričanům naši kulturu včetně náboženství je hloupost a byla to velká chyba od začátku. Mají úplně jinou mentalitu a nikdy nebudou fungovat jako jiné kultury. Afrika je prostě Afrika a nikdo to nezmění. Projíždíme městečkem a míříme k řece, která protéká v údolí. Naštěstí je tu starý most po kterém přejíždíme na druhou stranu. Musíme pomalu, protože po mostě procházejí stovky lidí. Na druhé straně řeky jsme lidmi úplně obklopeni a já si uvědomuji, že to bude asi nějaký průvod. Troubím a pokračujeme dál. Postupně zjišťujeme, že jsme asi uprostřed nějaké slavnosti. Konečně asi po 2km se dav rozestupuje a my vyjíždíme z Tshikapy směr město Kananga. Ptáme se kolem jdoucích na správný směr, jsme totiž na bahnité cestě, která vůbec nevypadá jako silnice. Dozvídáme se, že je to ta správná cesta, ale že je bohužel špatná. Prý je pro náklaďáky, kteří v těchto končinách fungují jako autobus, sanitka, pohřební vůz, atd. Prostě nic jiného tu nejezdí. S naší Toyotou prý možná projedeme. Nic jiného nám stejně nezbývá. Asi po 1km se musíme opět ptát na cestu otrhaného vojáka, který jde pěšky. Vesele nám ukazuje správný směr a prosí o svezení do Kanangy. „Jasně není problém, ale půjdeš na střechu“ říkám mu. Souhlasí a společně vyrážíme. Ze začátku dávám pozor, aby mi nespadl ze střechy dolu na velkých dírách, které projíždíme. Ubírám plyn a snižuji rychlost na minimum, ale nemáme čas. Je to závod o čas a možná nás v předu čekají nějaké problémy. Proto jedu jak nejrychleji to jde. Za Tshikapou směr Kananga se cesta tak zhoršila, že zapadáme až po dveře do bahna a vody. Musíme auto vyprostit. Jsme v úvozu asi 1,5m hlubokém. Šárka i já vylézáme ven a zapadáme po kolena do bahna. Voják slezl ze střechy a chce lopatou vyházet auto z bahna. Tak to by jsme tu zůstali asi dlouho. Vyndavám naviják, který je v předním nárazníku a upevňuji ho dozadu. Uvazuji ocelové lano za nejbližší palmu a naviják spouštím. Auto se pomalu vynořuje z bahnitého sevření a kolem nás se opět shlukují domorodci z blízké vesnice. Voják má radost, že nemusí lopatou vyprošťovat auto, ale před námi je nepropustné bahno, nevím jak dál. Jdeme prozkoumat okolí silnice, jestli toto místo někudy můžeme objet. No snad to půjde. Zapínám 4×4, redukci a uzávěrky. Musím se dostat na násep vedle silnice. Toyota se škrábe nahoru a já si připadám, že řídím tank. Je to úžasné auto. Nahoře se přehoupne přes okraj a prodíráme se džunglí. Postupně se prosekáváme mačetou křovím až se dostaneme do míst, kde je silnice zase trochu sjízdná. Ale mám problém, jsme asi 2metry nad úrovní cesty na kterou se musíme dostat. Tentokrát už je na řadě lopata a si po 30min máme prostor na sjetí k silnici. Opět zapadáme do stopy a pokračujeme v této šílené cestě. Přijíždíme do nějaké vesnice, kde kupujeme od místního překupníka naftu. Smlouvám cenu, ale zjišťuji, že kvalita nafty je hrozná. Vypadá to, že je ředěná vyjetým olejem. Ale nic jiného nám nezbývá. Musím doufat, že motor Toyoty tuto naftu spálí. Počítám s tím, že se nám začnou ucpávat palivové filtry. Mám sebou náhradní, předpokládal jsem, že  v Africe není moc kvalitní nafta. Doplňuji nádrže a rychle se vydáváme na další cestu. Kolem nás je asi 200 domorodců a situace začíná být nepřehledná. Neubližují nám, ale je lepší když vypadneme. Voják se drží na střeše jak pavouk a my uháníme dál. Asi po 20km se před námi rozestupuje prales a najednou je cesta širší a lepší. Je vidět, že tady pracoval buldozer. Modlím se za to, aby už to tak zůstalo. Byl jsem vyslyšen a uháním asi 50km rychlostí dál. Začíná pršet tak hustě, že zastavuji a beru našeho vojáka do auta. Sice trochu smrdí, ale je nám ho líto nechat ho na dešti. Začíná se stmívat a asi za hodinu dorážíme do Kanangy a voják si vystupuje. Našli jsme tu benzinovou pumpu a dotankováváme opět plné nádrže. Pořád propočítávám spotřebu a už několikrát docházím k hrozným číslům. Spotřeba se nám v tomto terénu zdvojnásobila a ceny nafty bohužel taky. To znamená, že našich 300USD nemůže stačit. Nebudeme mít na naftu! Šárce to neříkám, ta už je tak s nervama úplně na dně. Teď to nebudu řešit, až to bude aktuální. Máme plné nádrže, což je asi 190l. Je noc, jsme v Kananze a musíme dál. Pojedu do půlnoci. Hledáme cestu směr Mbuji May. Musíme se několikrát ptát. Vždy je lepší se zeptat více lidí na stejnou otázku. Někdy se totiž stane, že Vám ukáží špatný směr. Zatím jsme moc nebloudili. Vyjíždíme z města a kupodivu je tu rozbitý asfalt. Kličkuji mezi hlubokými dírami v silnici, ale jedu rychleji než v bahně. Kolem je hluboká noc. Blíží se půlnoc a mi hledáme místečko na spaní. Konečně, dávám si sprchu a okamžité usínám.

Africké cesty

Africké cesty

Den čtvrtý.

Budík nás probere opět v 5hod, rychlá snídaně a vyrážíme. Kolem je ještě trochu tma a opět ranní mlha. Už to známe, za hoďku se rozední a mlha se zvedne. Rána jsou nádherná, pokud je slunce a ozáří okolní pralesy. Když je zamračeno a prší, tak se bojíme, že cesta bude nesjízdná. Kolem 8hod ráno přijíždíme do Mbuji May. Při vjezdu do města je check-point. Policie obestupuje naše auto a začínají problémy. Odkud jste, kam jedete atd. Nechápou co tady děláme, jsme v oblasti vzbouřenců kde se těží diamanty. Policie je ve střehu, odvádí nás na policejní stanici a podrobuje naše auto podrobné kontrole. Výslech, čekání, výslech a pořád dokola. Nemáme čas a vysvětluji policistům proč, ukazuji že nám končí brzo víza. Policisté naštěstí pochopili že nejsme ani bandité, ani pašeráci diamantů a pustili nás. Vyrážíme opět na cestu a míříme na Mwene-Ditu, silnice opět hrozná. Potkáváme mnoho místních lidí, jak tlačí po cestě kola naložené pytli s nákladem. Musí to být dřina tlačit takové kolo v písku do kopce. Lidé tu jdou do větší vesnice několik dnů pěšky. Terén je těžký a když začne pršet, tak je opravdu neprůjezdný. Máme velké štěstí, že moc neprší a je celkem dobré počasí. Doslova se probíjíme dál, ručička ukazatele nafty klesá k nule. Konečně Mwene-Ditu. Je to velká vesnice a je tady železnice. Úplně nám poskočilo srdce radostí, že vidíme normální kamion s návěsem. Říkáme si, že snad už bude silnice lepší. Ovšem za chvilku zjišťujeme, že tam kamion přijel na vagonu nákladního vlaku. Takže je jasné, že cesta do Kaminy a Kolwezi bude nesjízdná pro takový náklaďák. Tak jo, hledáme opět cestu dál směr Kamina. Stmívá se a my se snažíme najít správnou cestu. Velké hluboké louže nám naznačují, že to bude asi těžce sjízdná cesta. V jedné zapadáme a navijákem se vytahujeme. Ještě, že kus od nás je palma, abychom mohli uvázat lano navijáku. Už to bereme jako rutinu, na jedničku a dvojku jedeme dál. Před nami se ze tmy vynořuje most přes nejakou rozvodněnou řeku v udolí, šlápnu prudce na brzdy. Koukam jako blázen, naše reflektory svítí do rozbouřené řeky, místo na mostní cestu. Na mostě nejsou žádna prkna, jen boční ocelové nosníky. Vystupuji z auta a všímám si nějakého přístřešku u mostu, tam leží nějací chlapi. Jsem ve střehu, je noc a je jich sakra velka přesila. Naštěstí jsou v pohodě a usmívají se na mne, ukazují na most a davají na příčné nosníky vlakové kolejnice. Nemyslí vážně že bych po nich jako měl přejet na druhou stranu!!.. Kolejnice je úzká, šířka pneumatik je asi 23cm,tak to jsem zvědav, je tma není nic vidět, jen slyším dole rozbouřenou řeku. Vyháním Šárku z auta a ukazuji jak mi bude svítit,abych videl kde mam leve přední kolo,druhou baterku půjčuji jednomu z chlapů a ten mne bude hlídat druhou stranu.Most má asi 20m, fakt se bojím že auto propadne dolu. Je to adrenalin jako hrom. Vše zvládáme, na konci si fakt oddychnu. Snad začnu věřit na andělé strážné. Kluci chtěj za pomoc peníze, ale smiřují se s třemy pytlíky čínské polévky. Začíná pršet a my pokračujeme ještě pár kilometrů dál. Je půlnoc, parkujeme v lese a doslova omdléváme.

Den pátý.

Crrr budík, to není možné, že už je pět!!! Fakt už máme dost. Ale pocit, že nestihneme včas opustit DRC a propadnou nám víza nás žene vpřed. Dostat se do vězení tady znamená asi dost velký problém. Věřím tomu, že by se to vyřešilo úplatkem, ale nikdy nevíte na jakého policistu narazíte! Takže náš závod s časem pokračuje. Nafta už skoro není, ale věřím, že dorazíme do Kaminy. Tam to musíme vyřešit. Šárka už ví, jaký máme problém. Kupodivu ani moc nenadává, už je tak flegmatická, že to neřeší. Vystupuje z auta jen před velmi těžkým úsekem cesty kdy hrozí nebezpečí převrácení. Cesty jsou v takovém stavu, že několikrát se auto ocitlo na dvou kolech a s žuchnutím dopadlo na čtyři. Vždy se mi zastaví srdce v takové situaci. V době dešťů jsou totiž cesty plné vody a ta je promění na řečiště, takže teď jsou vymleté a skoro nesjízdné. Nechápu co to auto projede. Modlím se, aby se auto neporouchalo nějak moc, to bych nezvládl opravit. Ztrácíme výkon motoru. Musím vyčistit naftový filtr,to už máme natrénované. Ruce mám popálené od motoru, jak to stále dokola povoluji a odvzdušňuji. Filtr náhradní mám, ale šetřím ho až bude nejhůře. Rozsvítila se kontrolka na nedostatek nafty. Jsme asi 50km od Kaminy. Mělo by to stačit, ale auto má větší spotřebu. Budeme se modlit a doufat. Teď když se nad vším zamyslím, tak to je naprosté šílenství tenhle nápad, projet Centrální Kongo a ještě nemít dostatek nafty a peněz. Ale když už tam jste, musíte bojovat a vyřešit to. Po 50km dorážíme do Kaminy, kontrolka svítí jak sluníčko na palubní desce a ručička ukazatele nafty je na nule. Máme v plánu něco prodat, ale co? Šárka dostává spásný nápad. „Prodáme antimalarika“ To je dobrý nápad. Malárie je tu hodně a my máme dost velkou a dobře vybavenou lékárničku. Při vjezdu do Kaminy směrem od Kaniamy je nemocnice. Okamžité tam odbočuji a zastavuji před hlavní budovou. Stavba vypadá celkem dobře, ale uvnitř je to strašný! Ptám se na doktora. Nějaká žena ukazuje na dvůr, tam se několik lidí snaží nastoupit do Nissan Patroll. Lidí je asi deset, takže je těžké, aby se tam vešli. Jdu k nim a ptám se na doktora. Slovo doktor je mezinárodní, takže mi rozumí. Ukazují na řidiče a dá se s ním komunikovat. Říká, že mi pomůže a vystupuje z auta. Jdeme k němu do kanceláře a já mu ukazuji léky co máme s sebou. Vybírá si antimalarika, antikoncepci a ještě nějaké léky pro ženy. Je pro mě těžké mu vysvětlit na co jsou některé léky, protože neznám některé odborné výrazy v angličtině. Antimalarika a antikoncepce je jasná, ale ostatní léky mu těžce vysvětluji. Smějeme se tomu a domlouváme cenu v litrech nafty. Dostávám 40 litrů za léky a 50 litrů za starší mobilní telefon Nokia. Jsem šťastný a vše sděluji Šárce, která sedí v autě před nemocnicí. Jedeme do garáží nemocnice pro naftu a za hoďku máme jednu nádrž plnou a prodíráme se Kaminou dál směr Kolwezi a Lubumbashi. Doktor v nemocnici nám poradil cestu, která je jiná než jsme plánovali jet. Nakreslil nám plánek na starý papír. Snažíme se před setměním dostat z obydlené oblasti a odbočit do pralesů, tam je bezpečněji. Hledáme za Kaminou správnou odbočku směr vesnice Sokele. Už je tma, jsme veselý, máme naftu, nálada je super. Najednou zadním kolem zavadíme o starý pařez a ozve se tlumená rána. Sakra, zastavuji a koukám na proraženou pneumatiku. Je noc a jsme na písečné cestě v pralese. Mám vztek! Rozsvědcuji boční světla a měním kolo. Naše proražená pneumatika má z boku 3cm velkou díru. Jsem fakt naštvaný. Proč jsem nedal pozor!!! Máme sebou pouze jednu rezervu, takže teď už nemáme žádnou. Máme pouze jednu náhradní duši. Opět se modlím ať už žádnou pneumatiku neprorazím, musel bych to opravit a to by zabralo dost času. Uháníme dál nocí, brodíme nějakou malou říčku a za ní hned parkujeme. Sprcha, čínská polévka a jdeme spát. Doufám, že zítra už najedeme na asfalt.

Den šestý

Ráno je nádherné, vstáváme až v 6hod. Nálada je dobrá, pokračujeme dále. Asi za dvě hodiny zapínám GPS a mám radost. Na displeji je už vidět hlavní silnice u Kolwezi, která vede do Angoly. Nechávám GPS zapnutou a sleduji jak se pomalu blížíme. Vypadá to, že jsme z toho venku. V 15hod se napojujeme na hlavní silnici, není sice asfaltová, ale je širší a je celkem slušná. Řadím trojku a čtyřku, super. Tyto rychlosti jsem několik dnů vůbec nepoužíval! Projedeme Kolwezi a před námi se objeví na prašné cestě platební místo. Co to je? To mám jako platit tuto prašnou cestu? Ptám se člověka co sedí v kase. „Jo jo pane, bude to 6 doláčů.“ No to je problém, bankomaty tu nejsou a my stále nemáme peníze, potřebujeme bankomat! Vše vysvětluji šéfovi stanoviště a ukazuji na zablácené auto. Nechápe, že jedeme tudy z Kinshasy, ale pouští nás zdarma a dává nám doklad pro další kontrolní stanoviště. No zachránil nám dost velký problém, pouze 6 dolarů nás dělilo od cesty do Lubumbashi. Jedeme dál, cesta je špatná, prach a hluboké díry, za to se tady platí! Hrozné!!! Po 160km špatné cesty dorážíme na asfalt. Asi se mi to zdá, ale je to úžasné. Miluji asfalt! Jsme na křižovatce  kde se dá odbočit, taky směr Kamina po silnici N1, ale prý je tam špatná cesta, tak nám ten doktor v Kamině poradil jinou. Strašně mu děkujeme za vše, byl super. My pokračujeme směr Likasi a co hlavně, u silnice je bankomat. Úžasné, úžasné!!! Vyzvedáváme peníze a jsme šťastni. Už je vše OK. Pokračujeme vesele směr Likasi – Lubumbashi. Cesta dobrá, asfaltová. Staví nás policie, prudí, že nejsem připoutaný, chtěji pokutu, ale hádám se s nima. Dávám jim pouze kopii řidičáku, originál nepouštím z ruky, už vím jak na ně. Za chvilku to spraví dva pytlíky čínské polévky jako úplatek a pokračujeme dále. Čínské polévky jako instantní jídlo jsou skvělé, doporučuji všem cestovatelům. Hodí se na jídlo a i jako úplatek v Kongu. Několikrát jsem je použil jako dárek pro policii… Dorážíme do Lubumbashi a parkujeme u restaurace. Dáváme si večeři a hledáme nějaký hotel s parkovištěm, abychom mohli přespat. Domlouváme cenu a spíme v autě na parkovišti malého penzionu. Sprcha v ceně…super.

Den sedmý

Druhý den vyřizujeme víza do Zambie a jedeme směr hraniční přechod do Zambie. Zaráží nás opět poplatek 60USD za průjezd k hranicím. Opět se dohaduji a dávám jim pouze 20USD. Nakonec mě pouští a my pospícháme dál. Tento poplatek je totiž za dvě cesty, pro řidiče co jedou ze Zambie do Lubumbashi a pak zpět. Vůbec nepočítají s tím, že se do Lubumbashi dá přijet směrem od severu z Kinshasy a pokračovat do Zambie. Proto nás pustili pouze za 20USD, jako poplatek za jednu cestu. Dorážíme na hraniční přechod 15 minut před jeho uzavřením. Tady není přechod nonstop otevřen, ale jen přes den. Normálně nevyužíváme pomoci místních převaděčů, kteří se snaží Vám pomoci za úplatu při přejezdu hranic, ale teď se domlouváme s mladším chlapem ať nás převede. Nechápeme co dokáže, za 15minut jsme na druhé straně v Zambii. Prokličkovali jsme mezi stovkami náklaďáků, náš průvodce rozdal asi 30USD na úplatcích, ale máme vše, razítka v pasech i v karnetu a jsme na druhé straně. Teď domlouváme cenu a já mu dávám 70USD. Stálo to za to. Jinak jsme zůstali v Kongu do zítra a stejně bychom měli problémy bez úplatku projet. Super jsme v Zambii, je tu asfalt a můžeme nakoupit vše co potřebujeme…

Celkem jsme z Kinshasy do Lubumbashi najeli 2500km. Asfalt je pouze na 450km, ostatní cesta je pouze pro 4×4. Naviják je nutnost!!!Naftové filtry s sebou!!Náhradní pneu.!! Na této trase jsme strávili pouze 6 dnů!!!

Byl to závod!!! Je to asi časový rekord.:-)Doporučuji všem co chtějí prožít opravdové DOBRODRUŽSTVÍ!!!

Střelkový mys

Střelkový mys

You may forget key points or lose http://writemyessay4me.org/ momentum

04. Kongo – Brazzaville

Read the rest of this entry »

03. Camerun – Kongo

Ahoj, zdravíme všechny z Afriky. Z nepříjemné Nigerie jsme přejeli hranice do Kamerunu v oblasti vesnice Ekok, což je nejjižnější hraniční přechod do Kamerunu. Hraniční závorou skončily asfaltové cesty a po celních formalitách jsme se ocitli na pralesní bahnité cestě, která vede do horského městečka Bamenda, což je asi 200km. Po takovéto cestě se naše průměrná rychlost pohybuje kolem 30km/h. Ale okolní nádherné pralesy nám špatnou cestu vynahrazují.
Hned po prvních asi 10km vytahujeme z příkopu zapadlé auto, které se nám snažilo vyhnout, ale řidič to nezvládl a zapadl do hlubokého příkopu.
Začíná se smrákat a my začínáme hledat pralesní mýtinu na přespání. Sjíždíme z kopce a přes cestu je převržený náklaďák. Těžce ho objíždíme a pokračujeme dále. Ale hned další sjezd z kopce je nám osudný. Na cestě je hluboké bahno a po stranách opravdu hluboké příkopy. Pravá strana toyotky ujíždí do příkopu a naše pravé přední kolo mizí v bahně. Nepomáhá ani náhon na čtyři kola a beznadějně zapadáme. Naštěstí máme v předním nárazníku výkonný naviják a s jeho pomocí se vytahujeme ven. Auto i my jsme totálně od bahna. Už za tmy dorážíme do domorodé vesnice a ptáme se po chýši náčelníka. Ten nám ochotně uděluje souhlas s parkováním na místním fotbalovém hřišti a my konečně parkujeme a chystáme se ke spánku. Postupně se na nás přijde podívat celá vesnice.
Cameroon je v Africe známý svým dobrým fotbalem a proto vláda nechala zřídit v každé vesnici fotbalové hřiště. Jsou to travnaté plácky s bambusovými brankami většinou hojně využívány po celý den malými i velkými kluky. Fotbal je tu tak populární, že i v malé zapadlé vesnici znají světové fotbalové kluby včetně některých českých fotbalistů. S touto situací jsme počítali a proto jsme sebou vezli starší fotbalový míč světoznámé značky, který jsme věnovali místnímu fotbalovému týmu a udělali jsme jim tím ohromnou radost, že druhý den ráno začli hrát fotbal už v 6.oo hod.

Šárka a africké děti

Šárka a africké děti


Při našem ranním odjezdu se s námi loučil celý fotbalový tým, včetně několika místních domorodců.
Pokračujeme přes prales směr Bamenda. Před Bamendou byla cesta už místy vyasfaltovaná čínskou firmou, která měla u Bamendy parkoviště náklaďáků a sídlo. Městečko Bamenda je položena v kopcích asi 1300/nm a teplota vzduchu se pohybuje kolem 18°C, což je velice příjemná změna po velkém dusnu.
Z Bamendy se cesta zahalila do husté mlhy a trvalého deště. Je tu zrovna období dešťů, takže slunko vychází jen někdy.
Pokračujeme směr hlavní město Yaounde, kde parkujeme na bývalé presbitariánské misii a vedle nás už stojí auto z J.Afriky se kterým jeho majitel Karlheinz vyrazil z J.Afriky
kde bydlí, po východním pobřeží do svého rodného Německa. Po návštěvě Německa se vrací do J.Afriky po západním pobřeží. Je sám, je v pohodě, je s ním legrace. Po chvilce jsme si všimli, že u domu parkují dva motocykly s anglickými poznávacími značkami. Patří anglickému páru Isabel a Adrianu, který vyrazil z Londýna a míří taktéž do J.Afriky. Jsme rádi, že po tak dlouhé cestě potkáváme první cestovatelé, se kterými si můžeme vyměnit informace a zážitky. Sedíme společně u stolu a vyprávíme si a v tom se na cestě k misii objevuje starší Land Rover a parkuje u nás. Opět pár, který má auto z J.Afriky, ale muž jménem Glan je z Kanady a žena jménem Clare z Anglie. Staví střešní stan a přisedávají si k nám. Tento pár míří opačným směrem z J.Afriky do Evropy kde Clare odlétá do Anglie a Glan se vrací po východním pobřeží zpět do J.Afriky. Sešla se tu krásná mezinárodní partička cestovatelů a aby tomu ještě nebyl konec, tak po hodině přijíždí další Land Rover z Lucemburska. Opět pár a opět velice příjemní lidé Constanze a Georges. Ti ovšem cestují už hodně dlouho a vyrazili v roce 2009 lodí z Evropy do Kanady a pak po ose přes Kanadu celou Severní Ameriku až do Buenos Aires, kde naložili auto na lodˇ a přepluli do Dakaru( Senegal) a odtud pokračují okolo Afriky tzn. Stejnou cestou jako my. Nás samozřejmě zajímali informace z jejich cesty a získali jsme velmi důležité info. Debatovali jsme dlouho do noci a šli spát velmi pozdě. Druhý den jsme začli vyřizovat víza do dalších států a mezi tím jsme projeli JZ Cameroon a vyplnili tak několik dnů.

Konečně nadešel den kdy máme víza pohromadě a můžeme vyrazit dál směr jih. Přejíždíme hranici z Cameroonu do Gabonu a míříme směr Librevil(hl.město). Cestou přejíždíme rovník a opouštíme severní polokouli. V Librevil se snažíme získat víza do Angoly, ale ambasáda je uzavřená. Cestou z Librevil potkáváme jednoho francouze, kterému nabízíme pomoc při poruše jeho vozidla a on nám na oplátku zařizuje několika denní pobyt v nepřístupné oblasti pobřeží, kde je Gabonskou vládou uzavřen přístup. Po delší cestě džunglí se ocitáme na nádherném panenském pobřeží, kde písčité pláže střídají mangrovy.

Slunce nad Afrikou

Slunce nad Afrikou


Jsme tu úplně sami, francouz odjíždí a nechává nás ve své domorodé chatce. Ten pán byl ze skupiny francouzských vědců, kteří provádějí v této oblasti výzkum mangrovů. Bylo to úžasné místo. Z Librevil jsme zamířili do známého městečka Lambaréne, kde založil první africkou nemocnici MUDr. Albert Schweitzer. Prohlídka muzea a starých původních budov byla velice zajímavá a působivá. Za Lambaréne se asfaltová cesta mění v prašnou a my několik dnů putujeme k hranicím s Congem. Při vjezdu do Conga se loučíme se slušnými kamenitými cestami a vjíždíme na totálně zničenou prašnou a kamenitou cestu a naše rychlost se snižuje na 20-30km/h, ještě že v Congu začalo období sucha a my se zatím nemusíme potýkat s bahnem čeká nás 700km na nejbližší asfalt. Po třech dnech se naše zaprášená toyota dostane na asfalt.
Asfalt je další věc do které jsme se zamilovali, po asfaltu nám zbývá posledních 60km do hl.města Brazavil.
Zde se ubytováváme ve známem Hippocampu. Je to jedno z mnoha míst v Africe, kde se potkávají cestovatelé ze všech koutů světa. My jsme zde ale sami a z knihy návštěv jsme zjistili, že zde již bylo mnoho cestovatelů, kteří brázdili Afrikou cestou necestou. Musíme vyřešit v tomto městě velký problém. Potřebujeme se dostat do DR.Congo a jelikož nám v cestě brání obří řeka Congo musíme využít trajektu, který ovšem nejezdí, protože má rozbitý motor. Prý možná v pondělí pojede. Jinou možnost než čekat nemáme a nejbližší most je asi 700km a z toho 600km vede cesta džunglí. No necháme se překvapit jak tohle všechno dopadne, to se dozvíte v příštím článku.
Hodně pozdravů z Republiky Congo Milan a Šárka.

02. Ghana – Nigerie

Zdravíme všechny ze západní Afriky a trochu Vám přiblížíme naše další zážitky. Poslední článek jsme ukončili na našem oblíbeném tábořišti blízko hlavního města Burkini Faso Ougadougou ve kterém jsme vyřizovali víza pro vstup do Ghany. Burkina Faso je převážně rovinatá země, kde jsou většinou zbytky pralesa a buš. V několika národních parcích se vyskytují sloni, antilopy, krokodýli a pár drobných zvířat. Jen mohu potvrdit zkušenosti ostatních cestovatelů, kteří navštívili západní Afriku, že tady se nevyplácí utrácet peníze za vstup do národních parků a je lepší počkat, až do zemí jako jsou Namíbie, Botswana, jižní Afrika.

Po několika dnech, které jsme strávili v Burkině Faso se loučíme s místními příjemnými vesničany a vydáváme se na západ směr Ghana. Hraniční formality proběhli bez problémů a my pokračujeme po ghanském území směr západ. Po chvilce přijíždíme do nějakého městečka, kde si na křižovatce nevšimneme místního policisty, který má na sobě místo zelené vesty označené nápisem POLICIE ušmudlanou oranžovou vestu bez jakéhokoliv nápisu a řídí křižovatku. Kolem něj procházejí lidé různými směry, jezdí auta a my vjíždíme do křižovatky. V tom se ozve nehorázný řev a postavička bez čepice v oranžové vestě na nás zuřivě mává,pak si uvědomíme, že to asi není prodavač ale policista co řídí křižovatku. Načež k nám přibíhá jeho kolega, který už vypadá jako policista a my mu vysvětlujeme, že jsme si na křižovatce nikoho nevšimli. On samozřejmě nic nechápe a snaží se s námi domluvit na nějaké pokutě. Poprvé na této cest dáváme malý úplatek v ceně cca 100kč a pokračujeme dále.

Cesty jsou kupodivu velmi dobré a my míříme dál na západ.

Památník cestovaltele Emila Holuba

Památník cestovaltele Emila Holuba

Ač jsme pevně přesvědčeni, že žádný národní park nenavštívíme, přesto odbočujeme doprava na prašnou cestu a nalákáni reklamním billboardem národního parku Mole se plahočíme 100km rozbitou prašnou cestou. Po třech hodinách jízdy dorážíme k vstupní bráně do parku a platíme vstup asi 30 US dolarů a plni očekávání vjíždíme dovnitř. Ovšem po několika km projíždění po parku zklamáni odjíždíme. Viděli jsme jednoho slona, pár antilop, divoký prase, sloní bobky na cestě a bílé turisty. Rozhořčeni odjíždíme a už si opravdu slibujeme že další park až v Namíbii.

Po dvou dnech dorážíme na pobřeží Atlantického oceánu. V blízkosti města Cape Coast leží národní park Kakum, který neslibuje turistům množství zvěře, ale adrenalinový zážitek při procházení po lanových mostech, které jsou nataženy mezi vrcholky velmi vysokých stromů. Takže se nalézáte cca 30m nad zemí a shlížíte na deštný prales ze shora. Tip na tento národní park jsme získali od známých a také z našeho průvodce Afrikou National geographic.

Opět nás čeká anabáze s vyřizováním víz a my parkujeme v blízkosti města Accra v plážovém kempu Big Milly. Kemp poměrně příjemný na africké poměry plný bílých turistů z U.S.A, kteří se procházejí po místní špinavé pláži poseté odpadky. V tomto kempu jsme strávili víkend a do dneška jsme nepochopili proč ti Američani tam jezdí. Vždyť třeba v Namíbii,nebo v Botswaně je to o tisíc procent lepší …..O víkendu jsme byli svědky místního kulturního programu, kdy v pátek vesničané předváděli staré ghanské tance za zvuku bubnů což bylo opravdu nádherné. Ovšem v sobotu majitel kempu chtěl bílé turisty potěšit a domluvil místní rockovou kapelu.

Rocková kapela přijela ve starém nákladním mercedesu, vybalila ohromnou starou aparaturu a asi dvě hodiny prováděli zvukové zkoušky. To už jsme tušili co nás asi čeká a nemílili jsme se. Po dvou hodinách ghanská rocková kapela spustila a vše v kempu začalo vibrovat. Rozpačité pohledy turistů, vystřídal smích. Kapela přesto bez přestávky hrála do dvou hodin do rána, někteří se ze zoufalství opili u místního plážového baru a ke konci začli i tancovat. Kapela ve dvě ráno konečně skončila a my mohli jít v klidu spát. Sotva jsme se uložili ke spánku začali místní honit po kempu nějakého svého soukmenovce, který pravděpodobně něco vážného provedl, netušíme co, ale podle zuřivosti výkříků asi opravdu něco vážného. Několik černých postav přivleklo z křoví onoho provinilce a v blízkosti našeho auta ho přivázali ke stromu a začali ho lynčovat. My jsme vše pozorovali z naší mini ložnice a sledovali co bude dál. Provinilec připoután ke stromu něco křičel, pak brečel a místní ho mlátili. Z výkřiků jsme porozuměli, že ostatní někoho hledají a on měl tomu dotyčnému něco provést. Po chvilce zmláceného odvazují od stromu a dvacetičlenný dav ho vede pryč. Vše se uklidňuje kolem třetí ráno a my můžeme usnout. Podobná situace nastala za pár dnů v Accře, kdy jsme stáli u křižovatky a před námi místní prodavač nabízel někomu do auta ovoce, nebo ořechy, pravděpodobně dotyčnému vytrhl z ruky peněženku a snažil se utéct. Pasažér z auta však vyskočil dostihl ho a zmlátil, samozřejmě že byl u toho ohromný povyk a celá ulice se začala zbíhat.Během několika minut vše skončilo a kolona aut se rozjela. Ovšem po pár metrech jsme se opět zastavili a sledovali co se bude dít teď. Nejdříve kolem nás proběhl nějaký člověk v bílé košili slušně oblečen a běžel směrem k prodavačům, kteří se snažili okrást onoho nešťastníka. Po chvíli se objevil dotyčný v roztržené košili hnán asi třiceti lidmi, kteří měli v rukou prkna,klacky, kameny a hnali ho mezi stojícími auty přes křižovatku dál. Vůbec jsme nepochopili o co tady šlo, ale místní obyvatelé reagují na podobné věci velmi primitivně a připomíná mi to příběhy z dobrodružných knih o staré Africe. Je to prostě v nich přivázat někoho ke kůlu, mučit ho a v převaze mu ublížit a nebo někoho lynčovat opět v převaze.

Opouštíme Accru a míříme k hranicím s malou zemičkou jménem Togo. Začíná se stmívat a na hranice dorážíme za úplné tmy což není zrovna dobré. Ovšem už jsme měli Ghany opravdu plné zuby a potřebovali jsme nějakou změnu. Takovéto hranice jsme ještě nezažili a do toho počítám i hranice Irán Pakistán z r. 2008.

Nevěděli jsme jestli se máme smát, nebo se divit. Úředník policie státu Togo seděl za úplné tmy u plechového sudu, na hlavě měl starou čelovku (svítilna) a u toho rukama jedl kuře. Já mu držel naše pasy a on opisoval iniciály do velké knihy. Kolem bylo desítky lidí, kteří různě povykovali. Snažil jsem se ho zeptat, kde dostanu razítko do carnetu a který prkenný přístřešek patří celníkům. Mávl někam do tmy a něco vykřikl. Vzal jsem si tedy baterku a šel hledat celníky. Celníci na rozdíl od policisty seděli u prkenného stolu pod slaměným přístřeškem a znuděně se mi začli věnovat. Předložil jsme mezinárodní dokument carnet a oni jsi ho se zájmem prohlíželi, pracně jsem jim vysvětlil, kde by měli tento dokument orazítkovat, ale oni se jen smáli, že nemají razítko. Zeptal jsem se, zda mohu pokračovat a popřál jim dobrou noc. Všude byla tma, všude lidé a já v množství náklaďáků hledal naše auto ve kterém byla zamčená Šárka.

Sednul jsem si a rychle zamířil směr Togo. Nikde nefungovala elektřina a ve tmě jsme dorazili do města, kde jsme se v plážovém kempu opět ubytovali.

Začalo hustě pršet a my jsme byli rádi, že jdeme spát.

Republika Togo je opravdu hodně malá a pokud jí chcete přejet na šířku tak má v nejužším místě asi 70km.

Ale můžu říct, že pláže v Togu jsou čisté a pobřeží je nádherné. V Togu jsme se dlouho nezdržovali a pokračovali směr Benin.

Africké kaňony

Africké kaňony

Pokud projíždíte státy západní Afriky máte možnost vidět vesnice domorodců, v každém státě zjistíte že vše je úplně stejné. Benin jako sousedící země s Togem, Nigerii a Burkinou Faso je jen o málo větší než Togo. My jsme zde, ale potřebovali vyřídit víza do Nigerie. Vyřízení víz do Nigerie je oproti jiným zemím trochu obtížnější. Nejenom že jsou drahá, ale úředník po vás požaduje kopie úplně všeho co máte. Veškeré doklady od auta a to i české, očkovací průkazy, kopie pasů a to všechno 2x protože jsme dva. Že auto máme jedno ho nezajímalo, vše jsme museli mít prostě dvakrát. Když už všechno měl začal se poptávat, kde je české velvyslanectví a zda mne vystaví doporučující dopis pro vstup do Nigerie. To už jsem jednou zažil v Nepálu, kdy jsem potřeboval víza do Indie. Ovšem tam se to dalo zařídit, protože je tam český konzulát, ale zde je česká ambasáda právě v Nigerii. Naštěstí mu tato informace stačila a víza nám po hodině čekání vydal. Takové štěstí bohužel neměl holandský motorkář co žádal s námi, kterého odmítl a řekl mu ať přijde příští týden v úterý (byl čtvrtek). Měli jsme ohromnou radost, že víza máme a telefonicky jsme informovali české velvyslanectví v Abuje ( Nigerie), že budeme Nigerii projíždět a vzhledem k bezpečnostní situaci která v Nigerii panuje se informujeme zda se něco nezměnilo. Příjemná paní nám radí co a jak a upozorňuje na špatný stav silnic. Dlouho jsme se rozmýšleli kudy Nigerii projet, zda severní cestou a nebo jižní. Pro nás nic zajímavého v Nigerii není a proto to považujeme za tranzitní zemi a budeme rádi , když ji projedeme rychle.

Místní řidiči v Beninu nám doporučují každý něco jiného, podle toho jakého je vyznání. Muslim nadává na křesťaný a na opak.

Volíme cestu jižní kratší, ale údajně nebezpečnější. Chceme být co nejdříve v Camerunu, kde už je na co se koukat. Hranice s Nigerii jsou poměrně v pohodě a jediné co je pro nás novinkou je to, že nám kontrolují očkovací průkazy, zda jsme očkováni na žlutou zimnici.

Vjíždíme do Nigerie, nemáme z toho dobrý pocit a situace na silnici nám na klidu nepřidává. Jsou tady stovky lidí, starých aut a silnice je jedna velká vesnice. Nic nového na Afriku, ale místní policisté mají v rukách golfové hole, nebo bambusové tyče, používají je na zdůraznění svých pokynů a při neuposlechnutí uhodí tou holí do kapoty nebo předního okna auta.
Na štěstí to používali jen na místní řidiče a ne na nás. Je to hrozný, místní řidiči vůbec policii nerespektují a na mávnutí nezastavují, protože policista požaduje po řidiči úplatek. Je tu strašně nepřehledná situace se kterou vás trochu seznámím.:::

Policista v uniformě se samopalem, golfovou holí nebo bambusovou tyčí je opravdu policista a tomu se musí zastavit. My jako turisté jsme úplatky nikdy nemuseli platit což jsme měli opravdu štěstí a jen jednou jme policistovi dali půlku chleba, který byl stejně hnusný.

A druhá skupina lidí co vás může v Nigerii zastavit jsou nelegální vybírači peněz, kteří na vás také mávají, ale nemají uniformy a nemají samopaly a těm nikdy nestavíme. Cesta z hranic do Lagosu je opravdovým zážitkem. Z Lagosu jsme sjeli pár km na sever do Shagamu a pak po místní dálnici směr městečko Onica. Silnice nás hodně překvapila. Byla to čtyřproudová dálnice, kde se dalo jet místy i 100/km rychlostí. Ovšem musíte být ve střehu pořád. Na této dálnici se vyskytují tak hluboké díry, že by jste si mohli zničit auto. V této části Nigerie jsme se prostě necítili dobře. I při častých policejních kontrolách, které byly opravdu časté. Denně jsme prošli tak 40 kontrol a někdy i více. Pobavili nás kontroly co se nacházeli po 200metrech, že jsme na ně viděli.

Průběh kontroly byl asi následující: zastavení, otevření okénka, dobrý den, policista vykulil oči a řekl „ ha bílý „ pak se zeptal odkud a kam jedeme. My jsme odpověděli a policista nás pustil. Někdy a to dost často přidal větu vítáme vás v Nigerii. Stávalo se často, že po nás požadovali pitnou vodu, nebo něco k snědku. Jen jednou nás zastavila dálniční policie, což je dopravní policie a požadovala nigerijský řidičský průkaz. Prostě z nás chtěl vyrazit peníze. Nic jsme nedali a upozornili jsme ho na to, že si budeme stěžovat. Pak tedy chtěl alespoň vidět hasicí přístroj a pustil nás. Auta co tu jezdí nemají ani přední ani zadní světla a některému občas chybí i blatník. Ale po nás ten magor chce hasící přístroj. To je Afrika!!!
Jak vidí bílého člověka tak z něj jen tahají peníze. Vždy jsme pohlíželi na pomoc Africe skrz prsty. Dnes víme, že veškerá finanční pomoc je úplně k ničemu. Ničeho si neváží, vše chtějí bez práce a jen natahují ruce. To co dnes na západním pobřeží Afriky je, je zásluha bývalých kolonistů.

Protože pokud by nebyly kolonie nosili by tady pořád slaměný sukně a házeli oštěpy. Všichni chtějí do Evropy, protože si myslí, že tam je zlatý důl a vše je jednoduché. Nigerii jsme přečkali pouze s negativními zážitky a jediný pozitivní zážitek byl v Calabaru, kde jsme našli dobré nocování a výbornou restauraci. Sice před restaurací stál nějaký blázen co povykoval ,,pryč s bílými“ když nás viděl, ale to už nás nemůže překvapit, s rasismem jsme se tu už několikrát setkali. Dnešní článek ukončíme v Nigerii kterou jsme už opustili a jsme moc rádi že jsme o.k. Všechny moc pozdravujeme a příště nás čeká Camerun, Gabon, Congo, Demokratická republika Congo.
Milan a Šárka

01. Afrika

Heduš(pojmenovaná podle cestovatelského portálu Hedvábná stezka) jinak Toyota Land cruiser s dvoučlennou posádkou opět vyráží na cesty po světě. Tentokrát to bude Afrika jako etapa č.1 .J.Amerika od jihu k severu. etapa č.2. Přes Panamu atd. do U.S.A. jako etapu č.3.. Z Vladivostoku přes Mongolsko domu. Etapa č.4…

Read the rest of this entry »

CESTA KOLEM SVĚTA 2010-2014

    Limit your check that break, and when the time is up, return to your desk to write.

    Novinky
    Video - Afrika od severu k jihu! Podívejte se na kompletní film, který mapuje naší cestu od severu Afriky - Maroka, až do Jihoafrické republiky.

    No alternative

    Pro ostatní videa, přejděte do VIDEO GALERIE
    Visitors

    Free counters!
    Webdesign: Kabris|NET