Get Adobe Flash player

No alternative

FACEBOOK
PARTNEŘI
koliba-rustika.cz

Pavel Driver

Chcete se stát partnerem tohoto serveru? Kontaktujte nás.

Author Archive

15. Ekvádor – Kolumbie

Jsme na hranicích do Ekvádoru, vše probíhá hladce a my za pár minut míříme po krásné silnici do vnitrozemí. Tady se nám to bude jezdit! 1l nafty tu stojí v přepočtu 5Kč, což je směšné proti ceně za naftu v ČR. Ekvádor je krásná tropická země s hlubokými pralesy a konečně už se neplahočíme v poušti, ale projíždíme krásnou zelenou přírodou. Šárka si zvyká, že při táboření v lese musí být ve střehu a dávat pozor kam a na co šlape. Bylo by nemilé kdyby ji kousnul nějaký had, je jich tu dost.Většinou se snažíme najít na spaní plac, kde je štěrk nebo nízká tráva,abychom měli přehled. To je dost důležité,člověk za pár měsíců v těchto zemích otupí a nedává moc pozor,ale to je chyba! Musí se dávat pozor na vše. Pokud by došlo k nějakému většímu úrazu zkomplikuje to další cestu. Já chci věnovat aspoň jeden den v Ekvádoru údržbě auta, proto zajíždím do servisu Toyota a zařizuji vše potřebné.
Personál je ochotný a velmi přátelský, vyptávají se na naší cestu a na kvalitu auta. Šéf nám věnuje propagační materiál jejich autosalonu a nakonec ani nechtějí zaplatit za provedenou práci a přejí nám šťastnou cestu. Nechápeme, to se nám ještě nestalo!!!:-)

V restauraci u autosalonu si dáváme výborný oběd za 3 dolary. Ty ceny nás stále překvapují! Auto máme po kontrole, ještě bychom ho potřebovali umýt a vyřešit prasklý pant zadních dveří. Potřebuji vysoustružit čep a opravím si pant. Ptáme se místních kde najdeme nějakou dílnu se soustruhem. Jeden ochotný pán nám radí kde najdeme soustružníka. OK. jedeme tam, je to po cestě směrem na hranice s Kolumbií. V malé vesnici nacházíme dílničku zámečníka a za hoďku máme pant opravený.

Platíme směšných pět dolarů. Ekvádor je opravdu země velmi levná…….Konečně můžeme v klidu zase cestovat .Při cestě do hlavního města je oblast kde i dnes jsou vesnice domorodců ,kteří žijí jako dřív. Jsou nápadní červenými zbarvenými vlasy, žijí v souladu z přírodou a jsou k cizincům velmi přátelští.

My pomalu směřujeme k rovníku ,který protíná Ekvádor asi 25km severně od hlavního města Quita. Bohužel na nové silnici není žádné označení rovníku jako je tomu třeba v Africe. To že jsme na rovníku, poznáváme pouze podle GPS. Na staré silnici nějaké označení prý je, ale ta je někde v údolí pod námi a už se používá jenom minimálně.

Ekvádor není velká země a proto za několik dnů se ocitáme na hranicích do Kolumbie.

Formality proběhnou bez problémů a my za hodinu opouštíme hranice a míříme do prvního kolumbijského města. Musíme najít bankomat a vyzvednout si místní měnu, abychom mohli fungovat v nové zemi.

V Kolumbii je naprosto běžné, že jsou na silnicích početné policejní a vojenské kontroly. Je všeobecně známo, že Kolumbijská vláda za podpory USA se snaží vymýtit nelegální pěstování koky a proto všemi možnými prostředky bojuje proti místní drogové mafii.

Nám tyto opaření nevadí, jelikož policisté jsou k nám velmi slušní. Projíždíme tuto zemi směrem na sever a přespáváme v místních vesnicích. Kolumbie je naše poslední jihoamerická země. Proto naše cesta směřuje do přístavního města Cartagena. Z Kolumbie nevede silnice do Panamy. Trans kontinentální silnice vedoucí z jihu Jižní Ameriky až na Aljašku, je v těchto místech přerušena a Kolumbii lze opustit pouze lodí nebo letecky. V hraniční oblasti s Panamou se rozkládá národní park Darien a přes ten bohužel žádná cesta nevede. Je to zvláštní,jedná se jen o asi 100km, ale kolumbijská vláda nedala souhlas ke stavbě silnice vedoucí do Panamy. To nám trochu komplikuje naší cestu,musíme auto naložit na loď a poslat do Panamy,abychom mohli pokračovat dál na sever.

Přijíždíme do Cartageny. První noc spíme v areálu koňských stájí. Viděli jsme u silnice reklamní směrovou tabuli a odbočili. Šárka má ráda koně a vše kolem nich. Po stájích nás provedl přímo majitel. Úplně náhodou jsme se ocitli v jedné z nejlepších stájí v Kolumbii. Ceny za koně se tu šplhají do statisíců dolarů. Byli jsme pozváni na výbornou večeři a bylo nám nabídnuto přenocování v přilehlém hotelu. To jsme s díky odmítli. Jsme už zvyklí na naše auto. Druhý den nám Karlos (majitel stáje) domluvil schůzku s jeho známým, který nám sehnal kontakt na lodní společnost co se zabývá přepravou aut. Moc nám Karlos pomohl a my touto cestou moc a moc děkujeme:-) Vzhledem k tomu, že loď odplouvá až za několik dnů, máme čas si prohlédnout staré historické centrum Cartageny.

Je opravdu na co se koukat, španělská koloniální architektura je nádherná. Staré město obklopuje původní opevnění a nedaleko je vojenská pevnost. Nadešel čas předání naší Toyoty do přístavu. Je ráno a já zanechávám Šárku v hotelovém pokoji a mířím s vozem do přístavu. Vše musí zkontrolovat antinarkotická policie a z informací vím, že to bývá velmi důkladná kontrola. No informace opravdu nelhali, auto nám prohlíží asi dvě hodiny a nakonec tam ještě pouští cvičeného psa.Vracím se na hotel taxíkem asi po třech hodinách. Auto zůstalo na zvláštním parkovišti v přístavu. Bude naloženo na loď co vozí nová auta a převezeno do přístavu Colon v Panamě.

My teď musíme sehnat přepravu pro nás. Mám několik tipů od místních. Do Panamy se lze dostat na soukromé jachtě (cena za osobu asi 300 USD), nebo nákladní lodí co vozí kokosové ořechy, cenu jsem nezjistil, protože jsem našel v přístavu jen asi tři lodě co vozí kokos, ale byly v tak hrozném stavu, že Šárka odmítla s nimi někam jet. Nakonec jsme sehnali letenky přímo do Panama City. Druhý den odlétáme směr Panama. Sbohem Kolumbie, jsi nádherná a byla jsi k nám velmi přátelská.

Milan a Šárka

Whatever the case might be, there is a chance that they might find out if they are living with http://topspying.com a spouse that cheats on them or not

14. Peru

Je ráno a my přejíždíme chaotické hranice do Peru. Hranice je několik málo kilometrů od jezera Titicata a my jeho okolí samozřejmě pečlivě prozkoumáváme. Nalézáme známou Sluneční bránu, areál vykopávek a těšíme se na návštěvu plovoucích ostrovů.

Slavné jezero Titicata nás ovšem trochu zklamalo, plovoucí ostrovy jsou velká atrakce pro turist. Je to vlastně takový skanzen, původní obyvatelé tu již dávno nežijí, pouze předvádějí způsob života na těchto ostrovech. Průvodce vám ukáže způsob stavby plovoucího ostrova a za poplatek se můžete svézt na indiánské lodi. My jsme vše absolvovali a zamířili od jezera směrem do města Arequipa. Zde je nádherné historické náměstí z dob španělské nadvlády.

Cestou od jezera Titicata do Ariguipy jsme odbočili ke kaňonu Colca, kde jsme strávili nádherné tři dny a kaňon projeli až k jeho konci v poušti. Netrpělivě v těchto místech čekáme na  příjezd slavného závodu Rally Dakar. Je úžasné sledovat závodní vozy a motocykly v poušti. Bohužel v těchto místech už nejede naše nejlepší Tatra řízená Alešem Lopraisem. Dozvídáme se smutnou zprávu, že Tatra havarovala.

Ostatní týmy pokračují a drží se na předních místech startovního pole. Svět je malý a my se o tom neustále přesvědčujeme. Potkáváme člověka, který se jmenuje Tony, je z Holandska a před 1/2 rokem jsme ho potkali na trajektu ze Španělska do Maroka. Nedá se přehlédnout, protože křižuje svět na svém Harley s přívěsem. Tony je super chlap, strávili jsme s ním  několik dnů a jednu noční pařbu.

Loučíme se s Tonym on pokračuje do Limy, kde bude cíl závodu a my přes Nascu jedeme do Cuzca.Je to nádherné město ležící mezi horami,dříve bylo hlavním městem říše Inků.  Tisíce turistů z celého světa navštěvuje toto město a je to vidět.V centru jsou drahé restaurace,mnoho obchodů s upomínkovými předměty a hotely.Památky a historie je dobrý obchodní artikl. No ale být v Peru a nenavštívit Cuzco nebo Makchu pikchu je hloupé. My si absolvujeme tuto skoro povinnost a vracíme se stejnou cestou opět do Nancy, kde jsou známé  obrazce v poušti. Prohlídka je možná buď z letadla nebo z ocelové věže asi 10m vysoké. Peru je velká země,podél pobřeží Pacifiku na západě je poušť,na východě hluboké džungle a to  vše rozdělují nádherné Andy, které se táhnou od jihu na sever.My jsme v Peru byli zhruba měsíc a opravdu to stalo za to. Já osobně preferuji hory a východní stranu země u hranic s  Brazílií. Indiánské vesnice,přítoky Amazonky a vůbec život v této neprostupné džungli.

My jsme se dostali autem až do staré vesnice založené německými a rakouskými sedláky před cca 250lety.Je to v oblasti Oxapampa a vesnička hluboko v Džungli je Pozuzo. Ještě dnes je na místních vidět, že jim v žilách koluje evropská krev. My jsme v těchto místech byli asi 10 dnů a pak jsme přejeli Andy do hlavního města Lima ,kam přiletěla moje přítelkyně Šárka a vystřídala Karlose na místě spolujezdce.Karlos po čtyřech měsících odlétá domu do J.A.R. Cestování s ním bylo super , možná se setkáme ve Vladivostoku a pojedeme spolu přes Rusko do Evropy, ale to je ještě daleko. Ted jsme v Lime a vyrážíme směrem na sever do Ekvadoru.Cesta vede opět pouští a až těsně u Ekvádorské hranice se začíná krajina zelenat. Kolem nás se začínají objevovat první stromy a my pomalu zjišťujeme že poušť ustoupila a asi se s ní setkáme až v Mexiku. Hranice jsou před námi. Co nás asi čeká za dobrodružství v Ekvádoru.???

Milan, Karlos a už i Šárka:-)

Writers should always meet their college essay writing service deadlines

13. Chile – Bolivia

Hranice do Chile ve směru od Argentinského města Mendoza se nacházejí ve vysokém andském průsmyku v blízkosti nejvyšší hory J.A. Aconcagua. Z hranic sjíždíme z dlouhého kopce až do nížiny, kde leží hlavní město Chile Santiago de Chile.

Nemáme potřebu zajíždět do města a proto jej objíždíme a míříme na pobřeží Tichého oceánu, kde hodláme strávit Vánoce 2011.Konečně dorážíme k Pacifiku. Zastavujeme na pláži a kocháme se pohledem na zapadající slunce, které mizí za obzorem v místech, kde tisíce kilometrů od nás leží Austrálie. Domlouváme se s klukama, že na Vánoce budeme grilovat a popíjet chilské víno. Proto druhý den jedeme do města Valparasio, kde na delší dobu zaparkujme a rozprchneme se po obchodech.

Nakupujeme, prohlížíme historickou část města a přístav, kde kotví nádherná školní plachetnice. Vracíme se k vozu a zjišťujeme, že máme na půl vylomený zámek u dveří. Naštěstí se zloděj do auta nedostal, jen poškodil dveře. Trochu mi to kazí náladu.

Pokračujeme po pobřeží a hledáme nějaké pěkné místečko, kde budeme trávit svátky. Několik kilometrů za městem nacházíme malý kemp, kde žije chilská rodina. Máme k dispozici gril, posezení a místo kde můžeme spát. Vyndavám nářadí a snažím se trochu opravit zámek u dveří a když už jsme v tom spravování rovnou měním brzdové destičky, už to bylo potřeba.

Vánoční mejdan se vydařil, grilování bylo skvělé a víno také. Dva dny jsme trávili na tomto místě a pak jsme zamířili zpět do Santiaga de Chile. Zde vysazujeme kluky z Polska loučíme se a domlouváme návštěvu u nich v Polsku při zpáteční cestě do ČR. Což bude v roce 2013 při cestě ze Sibiře. Míříme na letiště kam má přiletět moje kamarádka Maruška s přítelem, kteří cestují po Jižní Americe. Jsme domluveni, že část cesty pojedou s námi.

Nakládáme je a míříme směr Copiapo, které leží na sever od Santiaga de Chile. Tam mám v plánu počkat a sledovat průjezd největší světové rallye DAKAR. Jsem vybaven velkou českou vlajkou a hodlám podpořit naše kluky někde hluboko v poušti. V tuto chvíli se česká TATRA řízená Alešem Lopraisem pohybuje v prvních pěti vozech. Dorážíme do Copiapa, kde se už vše chystá na příjezd ralye DAKAR. Jsme zde ovšem o několik dnů dříve. Při obědě se domlouváme, že odvezeme mé známé do Bolívie a vrátíme se zpět do Chile sledovat Dakar sami. Míříme tedy směr sever k pouštnímu městečku. Santiago de Atacama. Naše cesta vede nezáživnou pouští Atacama a my z Santiaga jedeme do hor k horskému přechodu do Bolivie.

Přechod se nachází 4600 m/nm a my v těchto místech po prašné cestě míjíme dvojici na dvoukole. Nechápeme a nevěříme vlastním očím. V těchto nadmořských výškách je náročné chodit, natož šlapat na kole. Zastavujeme a nabízíme cyklistům pitnou vodu, protože široko daleko není možné koupit pitnou vodu. Zjišťujeme, že cyklisté jsou opět z Polska a již několik měsíců křižují Jižní Ameriku.

Loučíme se a pokračujeme v naší cestě do Bolívie.

Na Bolivijské straně přejíždíme průsmyk ve výšce 5040m/nm, což je osobní rekord naší Toyoty, ještě nebyla nikdy takto vysoko. Taky to dává dost znát, že se jí to nelíbí, kouří, cuká a má velmi malý výkon.(motor potřebuje kyslík a v těchto výškách je málo kyslíku) To ještě netušíme že po několik dalších týdnech se budeme pohybovat ve výškách kolem 4000m/nm.
V oblasti naší cesty jsou činné vulkány a vulkanická činnost je vidět na každém kroku, solné laguny, do ruda zbarvená země, místa kde vyvěrá ze země horké bahno a pára, sirné průduchy atd. Kamenité cesty dávají autu hodně zabrat. Několik set kilometrů touto oblastí projíždíme směrem k solné pláni jménem Salar de Iuni. Bohužel zjišťujeme, že solná pláň po vydatných deštích je zatopena.

Stáčíme se tedy k městečku……

Cestou začíná hodně, ale opravdu hodně pršet. Šotolinová cesta se mění v jezero a začíná se stmívat. Konečně dorazíme do městečka, kde se dá přenocovat. Druhý den odvážíme moji kamarádku Marušku s přítelem do hornického města Potosí, kde se loučíme a naše cesty se rozdělují. My jsme se rozhodli, že vracet se do Chile zpět je nereálné, proto jedeme do hlavního města La Paz,

projíždíme nejnebezpečnější cestu na světě z La Paz do horské vesničky Croico a pak na hranice směrem do Peru.

Ahoj Milan a Karlos.

12. Uruguay-Argentina

Uruguay je země na východním pobřeží mezi Brazílií a Argentinou. Příroda v Uruguay je hodně podobná naší, také hodně evropských přistěhovalců zůstalo v Uruguay a nepokračovali dále do vnitrozemí J. Ameriky. Silniční síť je vynikající, města a vesnice čistá a hodně evropská. My jsme projeli tuto zem od severu k jihu. Spali jsme v lesích a na farmách.
Na Uruguay je úžasná jedna věc, místní lidé používají a vlastní mnoho veteránů. Je zde běžné potkat v silničním provozu vozy z před válečných let. To jistě ocení milovníci historických vozidel.

Pro nás Uruguay sloužila jako tranzitní země zpět do Argentiny. Hranice přejíždíme na jihozápadě a napojujeme se na dálnici zpět do Buenos Aires. Čeká nás dlouhá a nezáživná cesta z B.A. na jih do Patagonie. Týden jedeme 3500km pořád rovně, kolem nás pouze pampa všude podél silnice plot. To znamená, že najít plac na spaní je dost obtížné. Pro motorkáře je tato cesta náročná o to víc, že z jihu fouká velmi silný vítr.

Byli jsme rádi, že máme tento úsek naší cesty za sebou. Jižní cíp jihoamerického kontinentu si rozdělily dvě země Argentina a Chile. My musíme proto přejet do Chile a po 300km opět vjet do Argentiny. Míříme totiž do Ushuaia což je Argentinské město položené na nejjižnějším cípu tohoto kontinentu. Argentinci ho nazývají Fin El Mundo (konec světa) i pro nás je toto město nejjižnější bod cesty kolem světa.

Konečně zmizely pampy a my projíždíme nádherné hory a kempujeme u průzračných jezer. Několikrát zažíváme dokonce sněhovou vánici a teplota se pohybuje kolem 10°C přes den a do 5°C v noci. Ushuai nás vítá nádherným počasím. Hledáme kemp, abychom zaparkovali auto a mohli projít město. Cestovatelé zde čeká mnoho možností jak si prohlídnout okolní ostrovy a pro ty movitější není problém navštívit Arktidu, která je opravdu kousek.

Městské muzeum v Ushuai je nádherné, vřele doporučuji všem. Dozvíte se v něm, že toto město bylo vlastně založeno jako vězeňská kolonie. Začátky výstavby města musely být hrozné. Týden jsme trávili prohlídkou města a okolí. Doporučuji hory nad Ushuai. Absolvovali jsme krásný trek do těchto hor. Nadešel čas odjezdu a nám se moc nechce. V lese u Ushuai trávíme poslední noc a seznamujeme se s dvěma argentinskými stopaři. Kluk a holka, studenti míří stejným směrem jako my. Bereme je a dva dny s námi jedou směrem na Punta Arenas. Vysazujeme je na křižovatce měníme si adresy a naše cesty se rozdělují.

Dorážíme do malého rybářského městečka Puerto Natales. Je to krásné místo. Čistá voda v zálivu svěží vzduch, přátelští lidé to vše vám nabízí tato část chilské Patagonie. Trávíme zde tři dny. Jedna z našich baterií v autě už úplně odešla, proto musíme koupit novou. Jedeme do obchodu s autodíly a u benzinové pumpy potkáváme tři stopaře z Polska. Domlouváme se, že pojedou s námi do hor, kde jsou vrcholky Torres del Paine. Tento přírodní skvost je asi 50km od P. Natales směrem na sever.

Národní park Torres del Paine je opravdu  fantastický. Absolvujeme společně s klukama trek po národním parku. Kluci jsou na cestách už 14 měsíců procestovali Austrálii, přiletěli do Buenos Aires a stopem se dostali až do Puerto Natales. Dohodli jsme se, že můžou jet s námi protože máme stejnou cestu na sever. Vrátili jsme se zpět do Argentiny a pokračovali po silnici číslo 40 směrem k horám, kde je vrchol FitzRoy. Další přírodní klenot této části Patagonie.

Cestou na FitzRoy se zastavujeme u známého ledovce Moreno. Jeden z mála ledovců na světě, který netaje ,ale naopak se zvětšuje je úžasné sledovat z blízkosti jak se olupují mnohdy několika tunové kusy ledu a řítí se do jezera. Musím říci, že Patagonie je pro mne jedna z nejkrásnějších částí světa. Pokračujeme po prašné silnici číslo 40 směrem do Argentinského města Mendoza.


Tato oblast je proslulá vynikajícím vínem. Každý večer testujeme lahvinku vína.Dobre se pak usina.:-)Kluci z Polska jsou super.Stejna krevni skupina jako my,kazdy vecer vypravime dlouho do noci pribehy z cest.Kolem nas jen Hory a divocina.Co vic si muzeme prat.Opoustime oblast Mendozy a smerujeme do nar.parku Aconkagua.Zde je nejvyssi hora J.Ameriky (Aconkagua 6959m).Trek na tuto horu je sice mozny,ale my ho neabsolvujeme,dostavame se az do vysky 4800m,ale pak sestupujeme a jedeme smerem na Chilskou hranici.Tim nadobro opoustime Argentinu.

Další povidani pisneme z Chile. Milan a Karlos

They can be sure that they are going to find out whether their employees celltrackingapps.com/ are doing their jobs the right way or not

11. Argentina – Brazílie

Tak konečně jsme na novém kontinentu. Do Jižní Ameriky jsem se moc těšil, protože miluji hory a staré kultury. První etapu v Jižní Americe budu absolvovat se svým známým z Jižní Afriky Karlosem. Je to dobrodruh a světem protřelý cestovatel, takže žádné problémy nehrozí. Je noc a my se ocitáme po dlouhém letu na mezinárodním letišti v Argentinském Buenos Aires. Jako vždy první cesta vede k bankomatu, abychom vůbec měli na dopravu do centra města.

Musíme najít hotel ve kterém budeme bydlet, minimálně týden po dobu vyřizování přístavních a celních formalit, které se týkají vyzvednutí Toyoty z přístavního terminálu. Buenos Aires je ohromná metropole a nám se poměrně brzy daří najít velmi slušný hotel za rozumnou cenu. Hned druhý den začínám vyřizovat doklady ohledně vyzvednutí auta.Celý proces trvá cca 5 dnů. A my těchto 5 dnů trávíme běháním po různých kancelářích a také prohlídkou města.

Buenos Aires je známé starou městskou čtvrtí La Boca ve které se na ulicích tančí tango. Samozřejmě pouze pro turisty. Tato čtvrť je známá také fotbalovým klubem, ve kterém začínal slavný Marodona a zrovna v době naší návštěvy, Buenos Aires fotbalový klub Boca vyhrál argentinský pohár. Nemusím popisovat co se dělo v ulicích města při vítězném gólu. Argentinci jsou velmi temperamentní a z celého srdce milují fotbal.

Konečně nadešel den, kdy jedeme taxíkem do přístavu vyzvednout auto. Přes různé kontroly se dostáváme až na místo kontejnerového skladiště, kde jeden kontejner je připraven pro nás. Celník přestřihává plombu, otevírá dveře a já konečně po delší době vidím naší skvělou Toyotu. Má z části vypuštěné pneumatiky, aby se vešla na výšku do kontejneru. A je celá zaprášená, evidentně jí to v kontejneru moc nesvědčilo. Snažím se nastartovat, ale baterie je poloprázdná. Ještě že ve skladu mají vysokozdvižný vozík, který nám pomáhá Toyotu vytáhnout z kontejneru a nastartovat. Montuji na střechu hliníkové boxy, rezervu a vracím naviják do předního nárazníku.

Vyjíždím z přístavu a hustým provozem mířím k našemu hotelu. Na hotelovém parkovišti uklízím a čistím vnitřek auta. Druhý den konečně vyrážíme a míříme na sever k hranicím s Brazílií. Přímo na hranici jsou známé vodopády Iguazu (nazývané také Ďáblův chřtán)

Tři dny nám trvá 1700km dlouhá cesta k Iguazu. V severní Argentině jsou pravidelné silniční policejní check pointy, na kterých nás policie skoro pokaždé zastaví a vymýšlí záminky jak z nás dostat nějaké peníze. Důvodem je naviják v předním nárazníku, závěsné zařízení v zadním nárazníku atd. Údajně v Argentině jsou na vozidle tyto věci zakázány a to že je auto z Evropy je nezajímá. Pouze v jednom případě platíme pokutu, v ostatních případech to uhádáme. Po těchto všech peripetiích konečně přijíždíme do Iguazu. Po vstupu do národního parku ve kterém vodopády jsou se nám naskýtá úžasný pohled na masu vody, která mizí v hlubokém kaňonu.

Vodopády leží na řece Iguazu, která tvoří hranici mezi Brazílií a Argentinou, takže na obou březích jsou turisty oblíbená místa, ze kterých je úžasný pohled na tento přírodní div. Mohu doporučit brazilskou stranu. Myslím si, že pohled z této strany je absolutně nejlepší. Naše další cesta směřuje do Brazilského Rio de Janeira.
Brazílie je opravdu nádherná země a překvapuje nás vynikající kvalita místních silnic. Řidiči jezdí velmi nebezpečně a rychle. Při řízení musím být hodně opatrný, aby se něco nestalo. Silnice do Ria vede přes Sao Paulo, které je opravdu ohromné, orientace v centru bez GPS je opravdu nepředstavitelná. Již jsem při svých cestách projížděl hodně světových metropolí, ale Sao Paulo řadím hned na druhé místo za Dílí.

Konečně jsme v Riu. Musím přiznat, že jsme velmi zklamán,i protože jsme očekávali úplně něco jiného než jaká je skutečnost. Rio leží na nádherném pobřeží, má dvě velké pláže, Krista na skále, cukrovou homoli ( skála zvláštního tvaru) a to je vše. Ulice, domy, hotely a restaurace lemují mříže a ocelové ploty. Vzhledem k tomu, že kriminalita je zde velmi vysoká se těmto opatřením ani nedivím. Ale vypadá to hrozně. Několik dnů trávíme v Riu a pak odjíždíme směrem na jih do Uruguaye. Cesta opět vede přes Sao Paulo, ale pak se stáčí podél pobřeží přímo na jih k hranici s Uruguayi.

Po cestě k hranicím navštěvujeme městečko Blumenau (město založené německými přistěhovalci). Marně hledáme německou hospodu, ve které bychom rádi poobědvali. Už je to mnoho let co zde byla slyšet většinou němčina, dnes už je město 100% Brazilské, německá historie je vidět pouze na architektuře. Konečně po mnoha kilometrech dorážíme na hranice s Uruguayi.
Musíme se několikrát ptát,kde je kancelář celníků a policie. Hranice totiž vůbec nejsou a auta projíždějí nekontrolovatelně. My samozřejmě potřebujeme potřebná razítka do pasů a do  arnetu. Opatrujte se tam v té zimě a my valíme do Uruguaye.

Milan a Karlos

As long as you does writing in a journal help complete the assignment on

07. JAR a nemocná Šárka

Ahoj z JAR. Pokračujeme podél pobřeží směr East London. Nádherná krajina kolem silnice se střídá s malebnými vesničkami. Člověk si připadá jako někde v Evropě. Šárka má silné křeče v žaludku, musíme opět do nemocnice. Začínám přemýšlet o variantě zaparkovat auto v East London a letět do ČR na vánoce. Vyřešíme tím snad zdravotní problémy Šárky a  naše rodina bude mít radost, že nás po půlroce uvidí. Přijíždíme do městečka Kirkwod a hledáme nemocnici. Za chvilku již parkujeme před budovou nemocnice a hledáme ordinaci. Ujímá se nás ochotná sestřička, které vysvětluji co má Šárka za problém a odkud jsme. Šárka absolvuje několik vyšetření a závěr je, že má silný zánět žaludku. Dostává antibiotika, injekci a další den ráno se máme dostavit na kontrolu. Prší a je docela zima. V městečku je docela pěkný kemp kde parkujeme a přespáváme. Prší celou noc a Šárka má stále silné bolesti. Ráno jsme opět v nemocnici. Čekáme v čekárně na doktora, ale po 15minutách se rozhoduji, že popojedeme do East London ke známému a zdravotní problém se pokusíme vyřešit tam.

Ještě týž den večer parkujeme na zahradě u Kárla v E.London. Kárl nás vítá a já mu hned vysvětluji   co se děje a jak je to se Šárkou. Je konec listopadu, za pár týdnů jsou vánoce. Druhý den se rozhoduji, jedeme domů! S parkováním u Kárla není problém. Rezervujeme si letenky a připravujeme auto na parking. Odpojuji baterii, vypouštím vodu ze sprchy, vše čistím a balíme jen nejnutnější věci. Další den ráno startujeme místní linkou do Johanesburku a pak dál už mezinárodní linkou do Dubaje a pak do Prahy. To létání mě vždy pěkně štve, trávíme v letadle celkem asi 17 hodin. Přesto v Praze máme dobrou náladu a naše cesta vede rovnou do nemocnice. Problém Šárky se řeší asi měsíc, protože během léčení jsou vánoční svátky. Je přijemné trávit vánoce s rodinou. Moc si vážíme toho, jakou rodinu máme a jak nás podporuje a pomáhá. Bez takovéto pomoci bychom nemohli cestovat tímto způsobem.

Já si plním dětské sny a Šárka chudák to tentokrát takhle odnesla se zdravotními problémy. Dnes je vše už OK a já plánuji návrat do Afriky, kde chci pokračovat v cestování. Trochu upravuji původní plán a chci navštívit ještě Botswanu kde je nádherná delta řeky Okawango. Šárka tentokrát zůstává v ČR, kde prodělává doléčení své nemoci a já odlétám zpět do Afriky se svým starším synem Michalem. Michal v Africe nikdy ještě nebyl a bude to pro něho dobrá životní zkušenost. Opět trávíme hodiny v letadle a opět se po několika týdnech ocitáme na letišti v East London. Je dusno a teplo a my se těšíme na další dobrodružství. Já už jsem nedočkavý kdy opět uvidím moji krásnou hranatou lásku Toyotu.

Tak příště se opět ozveme. Tentokrát to bude celá Jihoafrická republika, Botswana, opět Zambie a opět Namibie. Pak se vrátíme do JAR ke Kárlovi a připravíme Toyotu do kontejneru.

Čeká ji velká cesta lodi do Buenos Aires.

Milan a nemocná Šárka

As important when you are writing a single paragraph for your essay as when you are considering http://essaynara.com the.

10. JAR a domů

Opouštíme Namibii a překračujeme hranice do JAR. Celníci jsou ochotní a my za chvíli uháníme po krásné silnici v Jihoafrické republice směr Kapské Město. Jihoafrická republika je nádherná, ale mě štve to, že tam není možno kempovat na divoko. Silnice jsou lemovány ploty a nejde sjet mimo silnici. Proto spát se dá pouze na odpočívadlech nebo najít oficiální kemp. Kempu je v JAR poměrně dost, ceny se pohybují 300Kč-600Kč na noc pro dva lidi. Dorazili jsme do Kapského města, návštěva tohoto města je pro mne pokaždé zážitek. Stolová hora, nádherné pláže na jihu města atd. Nechali jsme zaparkované auto na parkovišti na kopci proti stolové hory a šli se projít na krásné vyhlídky. Úžasné pohledy na město a okolní pobřeží nás uchvátily. Vracíme se na parkoviště k autu a nějaký pár mě česky zdraví. „Dobrý den“, bylo to příjemné překvapení. První setkání po 7 měsících cestování po Africe s krajany. Dva kluci ze Slovenska, průvodci cestovní kanceláře působí v Jihoafrické republice a provází turisty se Slovenska a z Čech. Dali jsme si pivko v plážové restauraci a povídali o Africe. Bylo to příjemné setkání, kluci byli super.

Z Kapského Města jsme pokračovali kolem pobřeží k vesnici Gans Bay a pak k nejjižnějišímu cípu afrického kontinentu. Pro Michala to byla první návštěva na nejjižnějším cípu, tak jsem ho provedl blízkým muzeem ve starém majáku. Propátrali jsme okolí a dalekohledem pátrali po velrybách. Bohužel tentokrát jsme nic neviděli. S Šárkou jsme tu pozorovali kosatky. Přespáváme na parkovišti a ráno pokračujeme dál směr Port Elizabeth. Blíží se doba našeho odletu zpět domů. Musíme ještě zařídit přepravu auta do Buenos Aires. Domlouváme se co a jak uděláme. Blíží se duben a na jižní polokouli se schyluje k zimě. V Argentině, kam se moc těším chci navštívit hlavně Patagonii a tam je to nejvhodnější v létě, tzn. v listopadu prosinci. Jezdit do Patagonie v květnu-červnu je hloupost. Plánujeme, radíme se a volíme následující variantu. Necháme připravené auto u mého známého Kárla, který bydlí v East Lodnon a domluvíme se s ním, že auto jen převeze do přístavu koncem srpna. Tam ho přepravní firma naloží a převeze v kontejneru do Buenos Aires. No a tam si ho už vyzvednu já s Šárkou. Cesta přes oceán trvá asi měsíc, takže v Buenos Aires bude koncem září.

OK, takhle by to šlo…Vše je naplánováno a my pokračujeme přes Port Elizabeth do East London. Vítáme se s Kárlem po dvou měsících co jsme ho viděli naposledy, vysvětlujeme náš plán. Se vším souhlasí a my připravujeme Toyotu na naložení do kontejneru. Vše ze střechy dáváme dolu do auta. Naviják z předního nárazníku radši uklízíme taky do auta. Vypouštíme vodu ze sprchy, likvidujeme zbytek potravin. Auto je připraveno, vyčištěno, jen převést do přístavu. Domlouváme se s přepravní společností, zjišťujeme podrobnosti přepravy atd.

Nadešel den odletu, loučíme se s Karl Heinzem na letišti v East London a absolvujeme několika hodinový let do Prahy. Těšíme se na rodinu, na kamarády, ale Afriku máme v srdci. Určitě se sem ještě vrátím. Už teď mám v hlavě tajné plány.

Milan, Michal a Šárka (už zdravá a připravena na další dobrodružství)

Time, you may choose how writemypaper4me.org/ many paragraphs you comple

08. JAR, Botswana

Na letišti nás čeká Kárl. Radostně k němu jdeme a já si vyzvedávám zavazadla. Kárl má Toyotu Hilux. Uháníme přes East London do jeho domu. Konečně zase vidím naše auto. Ono to vlastně už ani auto pro mě není. Je to domov a spolehlivý parťák. Doufám, že mne s tou spolehlivostí nezklame. Další den pracujeme na zprovoznění auta, zapojuji baterie, napumpuji naftu do čerpadla a startuji. Motor naskočí okamžitě. Krásný zvuk šestiválce, je to jako nádherná hudba pro mé uši. Vyměňuji přední tlumiče, které byly poškozeny z Konga,  dotankovávám vodu na sprchování a nakupujeme proviant na další cestu.

Druhý den ráno vyrážíme směr Dračí hory a Lesoto. Cesta je nádherná, žádný velký provoz, asfalt. V JAR je většinou asfalt, jen vedlejší cesty jsou někdy šotolinové. Zastavujeme se na známém místě, kde jsem byl se Šárkou. Nádherné pobřeží lemují zbytky hustého lesa. Ukazuji Michalovi vrak staré lodi, která před čtyřiceti lety v těchto místech ztroskotala na skalách. Přespáváme na divoko v lese a druhý den míříme do Dračích hor. Za městem Umtatasi všimnu malé tabule, která upozorňuje na odbočku k vodopádům. Zatáčíme a po 10 km jsme ohromeni úžasným velkým vodopádem. Ani nevíme jak se jmenuje, turisti tu evidentně nejezdí, jen místní klučina nám podává nějakou knihu do které se máme zapsat. Nic neplatíme a do knihy zapisujeme naše jména a zemi ze které jsme.

Pokračujeme dále směr Kokstad a Underberg. Nocujeme na odpočívadle u silnice a druhý den dorážíme do Dračích hor. Nádhera, jsou přímo úžasné, porostlé trávou se tyčí do výškya kontrastují s blankytně modrou oblohou.

Odbočujeme směrem Sani Pass, kde je hraniční přechod do malé zemičky jménem Lesotho. Lesotho je nádherná hornatá země, kde je příroda velmi podobná jako v Dračích horách. Na Sani Pass vede šotolinová cesta, místy dost rozbitá, ale pro nás je to dálnice. Po Kongu už je každá cesta dálnice. Přes cestu občas teče potok s čistou vodou a pak mizí v hlubokém údolí pod námi. Dorážíme na celnici blízko nejvyššího bodu Sani Passu. Celník nám vysvětluje, že dál je cesta nesjízdná. Kamenná lavina se sesula na silnici a ta se utrhla. Musíme zpět a to znamená, že nemůžeme navštívit vyhlášenou hospodu na vrcholu Sani Passu, která je plná suvenýrů od různých cestovatelů z celého světa. Dostal jsem na ni tip od známých a mrzí mě, že jsme si tam nemohli dát pivko a poklábosit s majitelem. Sjíždíme do údolí a hledáme místo na spaní. Tentokrát je to malý kemp. Druhý den pokračujeme podél hor směr Loteni.

V poledne parkujeme u vjezdu na nějakou farmu a vaříme oběd. Začíná pršet a u nás se zastavuje farmář, který jede do brány farmy. Povídáme si s ním a on nás zve na malé občerstvení k němu do domu. Souhlasíme a jedeme za ním. Farma je asi 2km od vjezdu. Nádherná farma leží přímo pod horami. Dům na farmě ve kterém bydlí farmář je úžasný. Vypadá spíš jako z Beverly Hils než z Afriky. Bazén, bar atd., dvě služebné nás obsluhují a my si pochutnáváme na pivku a kávičce. Vyprávím o cestování a on se ptá na Českou republiku. Je fanda do ultra lehkých letadel a také jedno vlastní (za domem má malé letiště). Vysvětluje mi, že Česko je největší výrobce ultra lehkých letadel na světě, ani jsem to nevěděl. On mě poučuje, jak to je s těmi letadly a já jsem rád, že zná naši zem. Většinou totiž nikdo neví kde je Česko, někdy sice znají naše fotbalisty, ale málokdo ví, kde Česko leží. Kdyby věděli jak je to u nás krásné, tak by určitě přijeli na dovolenou. Česká republika je opravdu nádherná, s každou navštívenou zemi na mých cestách si to vždy uvědomím. Loučíme se s farmářem a jeho manželkou, jsou to velice příjemní lidé. Nabízejí nám nocleh, ale odmítáme. Cítím se lépe v autě, spaní v kempu mi nevadí. Jsem raději někde na divoko v lese, nebo v buši, ale v JAR se musí spát většinou v kempech. Možnosti zajet do lesa skoro nejsou, vše je oploceno. Soukromý majetek je všude a všude oplocen. Přespáváme v kempu co nám doporučil farmář. Majitel kempu je sice dost pod vlivem alkoholu, ale přesto se domlouváme na ceně a přespáváme.

Další den pokračujeme podél Dračích hor směrem na dálnici, která vede do Johanesburku a Pretórie. Opouštíme Dračí hory a polykáme nudné kilometry dálnice. Projíždíme Johanes burkem kde se nehodláme zdržovat a nocujeme u jezera Harthesspont, do kterého se vlévá Krokodýlí řeka. Kemp je úplně prázdný, jsme tam sami.

Další den dorážíme na hranice s Botswanou. Po malých problémech, které musí řešit naše ambasáda v Johanesburku se dostáváme na Botswanské území. Češi totiž čerstvě nepotřebují už víza do Botswany a úředníci na hranicích to ještě nevěděli. Musel jsem kontaktovat naši ambasádu a ochotný zaměstnanec České ambasády vše zařizuje. Malé zdržení nám nevadí. Začíná se stmívat a my parkujeme v kempu, který se jmenuje „Lví kemp“. Teď už víme proč. Každý den k večeru za plotem kempu se ozývá lví mručení a lvi se chystají na lov. Doufáme, že plot je pevný a usínáme. Druhý den musíme do Gaboróne (hlavní město Botswany) vyřídit víza do Namibie. Už vím, že to bude trvat 3 dny, takže ve Lvím kempu trávíme celkem 3 noci. Na lví řvaní jsme si zvykli a v klidu každý večer grilujeme čerstvé hovězí maso. Vychutnáváme si skvělých steaků. Konečně máme víza a vyrážíme do centra Botswany  směr solné pánve. Bohužel je nemůžeme projet, zapadáme do bahna. Je období deštů a solné pánve jsou sjízdné pouze v období sucha. Ntwetwe solné pánve jsou nekonečné planiny vypadající jako suchá poušť s rozpraskanou slanou hlínou, pro nás bohužel nepřístupné.

Za několik dnů dorážíme do městečka Maun, kde zařizujeme vstupy do národních parků Moremi a Chobe. V Maunu si musíme zaplatit kempy v těchto parcích a vstupy do parků. V Moremi si platíme parkování v kempu „Třetí most“ a v Chobe, je to kemp „Savuti“. Národní park Moremi se rozkládá v deltě Okavanga a park Chobe je po cestě z Okavanga delty směrem k řece Zambezi, která tvoří hranici mezi Botswanou a Zambií. Hranice se dotýká řeky v malém místě a přes řeku se dostanete do Zambie trajektem. Tak teď se vrátím do Moremi, kde jsme trávili úžasné chvíle. Do parku jsme vstoupili jižní branou, kde nás poučili  co a jak. Kudy vede cesta do našeho kempu a co nás čeká po cestě za překvapení. Je období deštů a my musíme projet pár hlubokých brodů, než se dostaneme do kempu. Projíždíme 40km dlouhou trasu plnou nádherné přírody , zvířat a hlavně nepotkáváme ani jednoho turistu nebo jiné auto. Prostě úžasné.

Delta je plná vody a my opravdu párkrát musíme projet hlubšími brody. Toyota vše hravě zvládá a my večer parkujeme v našem rezervovaném kempu. Jsem sice trochu nervózní, když mi na recepci kempu sdělují, že nemají ploty, které by nás oddělovaly od divokých zvířat a že můžeme počítat s návštěvou hyen a možná i s nějakým lvíčkem. „No, nic nového“ říkám si a připravujeme auto na spaní. Vaříme večeři, kolem je tma, jen v dáli jsou slyšet sloni. Nádherná noc, lev nepřišel, hyeny taky ne a my druhý den pokračujeme divokou  přírodou dál. V deltě je množství malých jezírek ve kterých jsou hroši a kolem jen divočina. Prostě jako ve snu. Na jednom brodu zapadáme do bahna, ale při dalším pokusu se dostáváme na pevnou zem. Musíme dávat pozor, vždy si musím vytipovat správný vjezd do brodu a správný výjezd. Nerad bych tu auto utopil. Máme sice možnost pro jet hlubokou vodu cca 130cm, ale pokud bude na dně bahno, tak jsme v háji. Naštěstí je vše OK a my se dostáváme na kamenitou cestu vedoucí do národního parku Chobe.

Příroda kolem nás je úžasná. Už si ani neuvědomujeme, že jsou kolem nás divoká zvířata, bereme to jako samozřejmost. Sloni a antilopy jsou všude, občas žirafy, pes hyenovitý atd. Jen lev se pořád před námi někde skrývá. Dorážíme do parku Chobe a míříme ke kempu Savuti. Opět bez plotu, opět kolem nás divoká příroda. Ovšem tentokrát vařím večeři a tu se v naší blízkosti objeví slon. Už vím, jak na ně. Vezmu dva plechové hrnce a mlátím s nimi o sebe. Slon se líně otočí a míří v houští. Mám to natrénované ze Zambie, kde jsme takhle zaháněli slony se Šárkou v kempu Crokodil Creek. Ráno jsou kolem auta hyeny, ale jsou plaché a když otevřu dveře utečou. Naše cesta pomalu směřuje na onu hranici k řece Zambezi, kde najíždíme na starý trajekt a za chvilku jsme na území Zambie. Malé dohadování s celníky a policií na hranicích kvůli úplatku, který požadují. Je to vždy boj, ale už to znám a nedám se. Vše dopadá OK a my po zaplacení víz vjíždíme do Zambie, ale o tom až příště.

Moc pozdravu od řeky Zambezi Milan a Míša.

If you told yourself that http://www.firstessaywritinghelp.com/ you need more facts, then commit to finding them

09. Zambie a Namíbie

Tak jsme zase na známých místech v Zambii. Vzpomínám na Šárku, jak jsme zde prožívali její onemocnění a mysleli si, že má malárii. Míříme do krásného kempu Crokodil Creek. Vítám se s majitelem a vyprávím co je s Šárkou a jak vše dopadlo s její nemocí. Trávíme zde jednu noc, grilujeme a pozorujeme řeku Zambezi na jejímž břehu kemp leží. Začíná opět pršet a my se schováváme do auta. Celou noc je bouřka a průtrž mračen. Řeka Zambezi je rozvodněná a já se těším, že uvidím Viktoriiny vodopády plné vody. Když jsme tu byli se Šárkou, tak bylo období sucha a vody moc nebylo. Dorážíme do městečka Livingstone v jehož blízkosti Viktoriiny vodopády leží. Stavujeme se u pomníčku Emila Holuba (český cestovatel). Zase nás obklopují místní obchodníci a jeden si mě dokonce pamatuje, když jsem tu byl se Šárkou. Měníme s nimi jejich domorodé výrobky, náramky, sošky zvířat atd. za nějaká stará trička a nůž. Pro nás dobrý obchod a pro ně asi taky. Loučíme se a míříme k vodopádům. Viktoriiny vodopády jsem už popisoval v článku……… při cestě se Šárkou. To bylo období sucha, ale teď je období dešťů a Zambezi je plná vody tzn., že vodopády hřmí v plné síle. Úžasný zvuk, ale vodní tříšť je tak velká, že bohužel nic není vidět. Jsme celý mokří a nic nevidíme.  Zaplatili jsme vstup do oblasti vodopádů a teď můžeme akorát poděkovat za skvělou sprchu. Loučíme se pohledem na ohromný mrak vodní tříště, který se zvedá z vodopádů a odjíždíme z Livingstounu, směr hranice s Namibií. Do Namibie se moc těším, je to opravdu nádherná země. Není tam moc lidí, jsou tam krásné oblasti buše a pouště. Prostě Namibie mně přirostla k srdci. Po 400km překračujeme hranice a míříme na sever k vodopádům Rucana. Leží přímo na hranicích s Angolou a řeka Kunene, která vlastně tvoří hranici je plná krokodýlů. V této oblasti je nádherná příroda, kde jsou volně žijící divoká zvířata. Kempování v buši není problém a místní vesničky domordců kmene Himba jsou jak za časů starých cestovatelů co dobývali Afriku. Prostě úžasné. Vodopády Rucana jsou zajímavé, ale my se vydáváme směrem na západ podél řeky prašnou cestou k dalším vodopádům jménem Epupa. Ty jsou opravdu krásné a volně přístupné. Naše cesta podél řeky Kunene je dost náročná, protože musíme často projíždět hluboké brody a bojíme se, že zapadneme. Asi v půlce trasy odbočujeme na objížďku, nedá se nic jiného dělat. Cesta podél řeky je totálně zaplavená. Nocujeme v buši a večery u ohně jsou fantastické. Noční zvuky buše, nebe plné hvězd, co více si může člověk přát. Za pár dnů dorážíme k vodopádům Epupa. Fantazie, nádhera, nejde to popisovat. Řeka se řítí do hlubokého kaňonu pod námi, kolem nás úžasné stromy, květiny, ve vzduchu dusno a vodní tříšť. Neradi se loučíme s hraniční oblastí kolem řeky, ale čas běží a my musíme dále.

Projíždíme buší směrem k národnímu parku Etosha. Já už tam byl, ale Michal ne, proto tam jedeme. Jeden večer táboříme v buši u severní hranice parku. Vařím večeři, Míša hledá dříví na oheň. Začíná se stmívat, jsme blízko vyschlého koryta řeky. Už je skoro tma, když dojíme a sklidíme ze stolu. V tom se ozvou naše známé hyeny, které dost často večer otravují v buši. Vždy je zažene oheň. Nejsou pro nás teď nebezpečné, možná bez ohně, možná pro samotného slabšího člověka ano. Ale máme jiný vážný problém, z křoví před námi asi 20 metrů od auta se ozve lví zamručení. Tak to víme přesně co to znamená. Sakra, ještě že vždy táboříme na místě, kde je trochu rozhled. Lvice sedí v křoví a mručí směrem k nám. Můžu říct, že takhle rychle jsem ještě kempový nábytek nesložil. Skočíme do auta a rozsvěcujeme světla. Mezi tím se lvice přemístila někam za nás. Startujeme a odjíždíme, nehodlám být večeří pro nějakou kočku, teda jako čtyřnohou kočku. Asi po 5km najíždíme na asfaltovou silnici a zastavujeme na odpočívadle. Tuto noc spíme u silnice. Další dny projíždíme Etoshu, Tsumeb a míříme k pobřeží Koster. Na hranici parku „Pobřeží Koster“ získáváme povolení k vjezdu do střední části parku a uháníme pouští dál. Pobřeží je opravdu velmi pusté a poušť vlastně mizí ve vlnách Atlantiku. Muselo to být hrozné pro námořníky ze ztroskotaných lodí, kteří hledali v těchto místech pitnou vodu a netušili, že poušť se táhne hluboko do vnitrozemí. Většinou všichni zahynuli žízní. Proto ten název „Pobřeží Koster“. My jsme našli pouze kostru velryby a ohromnou kolonii lachtanů. Jeden se nás dokonce snažil kousnout, protože spal tak tvrdě, že jsme se k němu dokázali přiblížit na pár centrimetrů. Mysleli jsme, že je mrtvý, ale najednou otevřel oči, vycenil zuby a už jsme utíkali. Byla to komická situace. V poušti na pobřeží Koster nic jiného ke koukání není. Navštívili jsme několik starých vraků lodí, které jsou vyvrženy na mělčinu a my mířili směrem do krásného městečka Svakopmund. Tam je úžasná německá hospoda, kde skvěle vaří. Vepřová s knedlíkem a pivo bylo skvělé.

Druhý den pokračujeme směrem na známé pouštní duny Sossusvlei. Krajina je tu nádherná, cesty prašné. V horách projíždíme nějaký brod přes řeku a prorážíme zadní pneumatiku. Docela velká díra, musíme sundat plášť a opravit to.

Rezervu samozřejmě mám, času máme také dost, tak to opravíme. Za dvě hodiny je vše opraveno a my nocujeme v poušti. Opět nádherná noc plná hvězd. Namibie je úžasná, projíždíme ji směrem ke kaňonu Rybí řeky (Fish River Canon). Cestou se stavujeme v malé osadě Grunau kde je malý autoservis. Při cestě přes Kongo s Šárkou jsme na špatné cestě poškodili přední tlumič, ze kterého vytekl olej a přestal tlumit. Firma Dajbych mi tlumič ochotně vyreklamovala a já namontoval dopředu nové tlumiče. Nevšiml jsem si, že když v Kongu dostal ránu, tak se poškodil i spodní závěs tlumiče. No a teď při cestě se postupně spodní závěs poškodil natolik, že prasknul a upadl. V autoservisu v Grunau byl starý pán, kterému jsem vysvětlil co potřebuji. Zapůjčil mi svářečku, dovolil mi zajet na kanál do dílny a já si prasklý závěs v klidu svařil. Byl tak ochotný, že nám dovolil u nich přenocovat. Byli to příjemní lidé. Slíbil jsem jim, že jim pošlu pohled z naší krásné Prahy. Z Grunau jsme mířili pomalu zpět do Jihoafrické republiky, ale to až příště.

Ahoj Milan a Míša

Your own goals will create pro-essay-writer.com successful writing assignments

AFRIKA 2008

Na začiatok by som chcel napísať, že sme sa pre cestu do Maroka rozhodli len pár dní pred odjazdom.Nebol to problém, vzhladom na zrušenú vízovú povinnosť a tak sme 14.12.2008 vyštartovali, bez presnejšieho plánu. Cesta po Európe nebola zvlášt zaujímavá.

Chcel by som spomenúť snehom zaviate cesty v oblasti medzi Talianskom a Francúzskom, kedy sme si párkrát chceli skrátiť cestu, ale vždy sme sa museli vrátiť na diaľnicu a tiež pokus o vykradnutie auta v Španielsku na parkovisku. Pohybovali sa tam chlapci, niečo medzi 12-15 rokmi. Títo pravdepodobne tipovali autá pre zlodejov, ktorí sa tam ukázali asi o 2-ej hod. ráno a pokúšali sa otvoriť zámok mojej Toyoty. Keď zistili, že som v aute, tak rýchle zmizli aj s jedným “tipovačom”, ktorý tam čakal na “svoj podiel”.

Rozhodli sme sa, že sa nalodíme na trajekt v Almerii, prístavnom meste na juhu Španielska. Loď odchádzala o 22-ej hod. a mali sme dosť času na parkovisku v prístave. Tu sme stretli manželský pár z Bavorska s ich obytným MAN-om. Pán mal 81 rokov a bolo obdivuhodné, že sa pustili na takú cestu, obzvlášť, ked nám ukázal dve terénne motorky, s ktorými sa chystali do púšte. Pripomeniem len, že rezervné koleso tohoto auta váži asi 125 kg.

Plavba do Melilli trvala 6,5 hod., a po tejto skúsenosti si myslím, že je lepšie kúpiť si aj kajutu. Vylodili sme sa ešte na španielskom území. Smer na colnicu nebol označený, ako by očakával Európan. Pred kruhovým objazdom, ku ktorému nás priviedla hlavná cesta, je treba zabočiť doprava. Colné odbavenie tu bolo pre nás zážitkom a kto na to nie je pripravený, ten sa musí obrniť trpezlivosťou. Nechceli sme využit ponuku “pomáhačov”, ktorí za 10 EUR ponúkali vybavenie colných dokladov a tak sme sa s manželkou spomínaného pána zamiešali do chaotického davu ľudí, ktorí sa zo všetkých strán tlačili k jednému okienku. Po nejakom čase otvorili colníci aj druhú prepážku, ale výsledkom bolo len to, že sa dav rozdelil a naďalej sa prakticky nehýbal. Od Maročanov sme sa dozvedeli, že akceptujú “ženské právo” ísť k okienku mimo rad, aby sa v ňom nemuseli tlačiť, čo sme rýchle využili a získali sme potrebné formuláre. Nebolo ľahké ich vyplniť a odstáť si dalšiu frontu, ale po pár hodinách sa nám podarilo prejsť colnicou.

Moje prvé pocity v Maroku boli zmiešané, ale to sa asi stane každému, kto ešte nebol v Afrike. Vymenili sme si v banke peniaze, rozlúčili sme sa s našimi známymi a pokračovali smerom na mesto Oujdu a ďalej popri alžírskych hraniciach na juh. Často sme cestou stretali policajné kontroly, na ktoré sme si časom zvykli, hlavne pri vjazdoch a výjazdoch z miest. Policajti majú spravidla vytvorené šikany zo zastavovacích pásov, pri ktorých je umiestnená “stopka”. Tu je treba spomaliť a čakať na znamenie policajta. Policajti majú v Maroku rešpekt a vnímali sme ich ako niekoho, kto je nám ochotný pomôcť. Cesta na juh bola asfaltová a viedla cez kamenistú púšť. Ked sa zotmelo, tak sme odbočili z cesty do púšte a vyhľadali miesto na spanie. Znamením pre blížiaci sa západ slnka sú okrem hodín aj predlžujúce sa tiene. Je na mieste napísať, že je rizikom jazdiť v noci, pretože sa ľahko stane, že stretnete auto bez zapnutých svetiel, prípadne káru s oslíkom a pod. Mysleli sme si, že sme v púšti na velkom priestore sami. Z toho nás ale ráno “vyviedli” psy nomádov, ktorí boli utáborení neďaleko od nás. Teploty v noci sa pohybovali tesne pod nulou a tak sa vytvorila námraza, ktorá ale rýchle mizla s vychádzajúcim slnkom, rovnako ako stúpala teplota, ktorá sa cez deň pohybovala medzi 16-20 stupňami. Touto cestou sme sa dostali až do mesta Bouarfa, odkiaľ sme odbočili smerom k alžírskym hraniciam a ďalej na pistu popri nich. Tu sa zišla GPS-ka, ktorá nám ponúkala doležité info o našej polohe, vzhľadom na blízkosť alžírskych hraníc. Pisty sú vyjazdené trasy v púšti, ktoré sa rozdvojujú alebo spájajú, prípadne sa vytrácajú do stratena. Aj my sme sa pýtali na smer nomádskych žien. Ľudia, ktorých sme stretli, sa k nám chovali priateľsky a v tomto smere sme nemali prakticky žiadne problémy. Okrem arabštiny tu rozprávajú francúzky, španielsky trochu anglicky a veľmi málo nemecky. Úsmev a zamávanie pravou rukou na pozdrav je bežné. Deti si pýtali od nás bonbóny a dospelí tričká, cigarety a na severe aj alkohol. Ponúkajú sa často ako sprievodcovia a pod., za čo si potom pýtajú odmenu. Toto nemusí byť vždy príjemné, ale je pravdou, že nám niekedy poskytli dobré informácie. Majú väčšinou problém orientovať sa v mape, ale smer nám ukázali vždy spoľahlivo. Asi po jednom dni sme dorazili do mesta Erfoud, kde sme navštívili miestne múzeum minerálov a fosílií. Bol to pre nás zážitok, pretože sa v tomto múzeu dali exponáty prezrieť skutočne zblízka. Nakoniec nás chlapec, ktorý v múzeu pracoval, zaviedol aj do dielní, kde v navozených kameňoch hľadali skameneliny. Zrovna keď sme tam boli, tak sa im podarilo nájsť skutočne veľkého trilobita. Niekoľko skamenelín sme si od nich kúpili a pokračovali sme do mesta Rissani. V meste sme sa nechali oholiť v miestnom holičstve, čo nebolo nijak drahé a boli sme s prácou holiča skutočne spokojní. Aj vdaka obchodníkovi, u ktorého sme pili silný mätový čaj, sme si prezreli miesta, kam by sme sa sami asi nepozreli. Boli to priestory, kde bývali obyvatelia mesta v bytoch umiestnených v zakrytých uličkách, čo im pri vysokých letných teplotách poskytovalo príjemný chládok. Ďalej sme pokračovali po čiastočne kamenistých a čiastočne pieskových pistách k Erg Chebbi. Sú to pieskové duny 15 – 20 m vysoké, ktoré skrývajú oázu. Tu sme vypustili tlak z pneumatík na približne 1 atm. Môžem napísať, že Toyoty, aj keď plne naložené, zvládali túto jazdu po dunách bez problémov. Stretli sme Ibrahima, 22 ročného chlapca, ktorý nás doviedol do oázy a ukázal nám aj miesto, kde sa ťažil kameň, plný skamenelých živočíchov, ktorý vznikol pravdepodobne metamorfózou morského dna.

Ďalej sme pokračovali k pohoriu Veľký Atlas, na vrcholkoch ktorého sa dal z diaľky rozoznať sneh. Z asfaltovej cesty sme odbočili zase na pistu a prechádzali sme cez malé dediny, kde sme si od miestnych žien kúpili chlieb, pečený v malých kruhových peciach. Chuťovo bol skutočne výborný. Cesta cez Atlas viedla v 2200 m výške a všade popri nej sú stánky s predavačmi, ktorí ponúkajú minerály a skameneliny.

Na druhej strane pohoria nás čakalo mesto Marrakeš. Myslím, že toto je dobre známe turistom spolu s jeho tržnicou, kde sa zjednávajú ceny. Za zmienku stojí pre nás trochu chaotická doprava. Časom sme si ale na spôsob jazdy v mestách zvykli.

Naša trasa viedla ďalej smerom k západnému pobrežiu a mestu Safi, ktoré je známe výrobou keramiky a ďalej smerom na Casablancu, kde sme sa s Toyotami “zamotali” na trh a kde sme sa pri šoférovaní skutočne zapotili. Odtiaľ sme zamierili na Meknés a Fés. Severne od Meknésu sme navštívili historické rímske mesto Volubilis. Pri jeho prehliadke je možné si ľahko predstaviť, ako vyzerala jeho pôvodná forma a je určite zaujímavé pre každého, kto sa o históriu zaujíma.

Fes bol príjemným rozlúčením s väčšími mestami a odtiaľto sme zamierili na sever, do prístavného mesta Nador. Tu sme prešli colnou kontrolou, keď nám colníci zrentgenovali autá spolu s kamiónmi. Vyplnili sme už trochu nám známe formuláre a trajektom sme sa 7-hodinovou plavbou dostali zase na európsky kontinent. Myslím, že Maroko, hlavne mimo miest predstavuje pre nás starý svet, so starými zvykmi a fantastickou prírodou a je vhodné pre cestovatelov, ktorí si chcú utvoriť predstavu o severozápadnej Afrike.

This tip might be most useful if you are writing a https://www.eduessayhelper.org/

Novinky
Video - Afrika od severu k jihu! Podívejte se na kompletní film, který mapuje naší cestu od severu Afriky - Maroka, až do Jihoafrické republiky.

No alternative

Pro ostatní videa, přejděte do VIDEO GALERIE
Visitors

Free counters!
Webdesign: Kabris|NET