Tak jsme zase na známých místech v Zambii. Vzpomínám na Šárku, jak jsme zde prožívali její onemocnění a mysleli si, že má malárii. Míříme do krásného kempu Crokodil Creek. Vítám se s majitelem a vyprávím co je s Šárkou a jak vše dopadlo s její nemocí. Trávíme zde jednu noc, grilujeme a pozorujeme řeku Zambezi na jejímž břehu kemp leží. Začíná opět pršet a my se schováváme do auta. Celou noc je bouřka a průtrž mračen. Řeka Zambezi je rozvodněná a já se těším, že uvidím Viktoriiny vodopády plné vody. Když jsme tu byli se Šárkou, tak bylo období sucha a vody moc nebylo. Dorážíme do městečka Livingstone v jehož blízkosti Viktoriiny vodopády leží. Stavujeme se u pomníčku Emila Holuba (český cestovatel). Zase nás obklopují místní obchodníci a jeden si mě dokonce pamatuje, když jsem tu byl se Šárkou. Měníme s nimi jejich domorodé výrobky, náramky, sošky zvířat atd. za nějaká stará trička a nůž. Pro nás dobrý obchod a pro ně asi taky. Loučíme se a míříme k vodopádům. Viktoriiny vodopády jsem už popisoval v článku……… při cestě se Šárkou. To bylo období sucha, ale teď je období dešťů a Zambezi je plná vody tzn., že vodopády hřmí v plné síle. Úžasný zvuk, ale vodní tříšť je tak velká, že bohužel nic není vidět. Jsme celý mokří a nic nevidíme.  Zaplatili jsme vstup do oblasti vodopádů a teď můžeme akorát poděkovat za skvělou sprchu. Loučíme se pohledem na ohromný mrak vodní tříště, který se zvedá z vodopádů a odjíždíme z Livingstounu, směr hranice s Namibií. Do Namibie se moc těším, je to opravdu nádherná země. Není tam moc lidí, jsou tam krásné oblasti buše a pouště. Prostě Namibie mně přirostla k srdci. Po 400km překračujeme hranice a míříme na sever k vodopádům Rucana. Leží přímo na hranicích s Angolou a řeka Kunene, která vlastně tvoří hranici je plná krokodýlů. V této oblasti je nádherná příroda, kde jsou volně žijící divoká zvířata. Kempování v buši není problém a místní vesničky domordců kmene Himba jsou jak za časů starých cestovatelů co dobývali Afriku. Prostě úžasné. Vodopády Rucana jsou zajímavé, ale my se vydáváme směrem na západ podél řeky prašnou cestou k dalším vodopádům jménem Epupa. Ty jsou opravdu krásné a volně přístupné. Naše cesta podél řeky Kunene je dost náročná, protože musíme často projíždět hluboké brody a bojíme se, že zapadneme. Asi v půlce trasy odbočujeme na objížďku, nedá se nic jiného dělat. Cesta podél řeky je totálně zaplavená. Nocujeme v buši a večery u ohně jsou fantastické. Noční zvuky buše, nebe plné hvězd, co více si může člověk přát. Za pár dnů dorážíme k vodopádům Epupa. Fantazie, nádhera, nejde to popisovat. Řeka se řítí do hlubokého kaňonu pod námi, kolem nás úžasné stromy, květiny, ve vzduchu dusno a vodní tříšť. Neradi se loučíme s hraniční oblastí kolem řeky, ale čas běží a my musíme dále.

Projíždíme buší směrem k národnímu parku Etosha. Já už tam byl, ale Michal ne, proto tam jedeme. Jeden večer táboříme v buši u severní hranice parku. Vařím večeři, Míša hledá dříví na oheň. Začíná se stmívat, jsme blízko vyschlého koryta řeky. Už je skoro tma, když dojíme a sklidíme ze stolu. V tom se ozvou naše známé hyeny, které dost často večer otravují v buši. Vždy je zažene oheň. Nejsou pro nás teď nebezpečné, možná bez ohně, možná pro samotného slabšího člověka ano. Ale máme jiný vážný problém, z křoví před námi asi 20 metrů od auta se ozve lví zamručení. Tak to víme přesně co to znamená. Sakra, ještě že vždy táboříme na místě, kde je trochu rozhled. Lvice sedí v křoví a mručí směrem k nám. Můžu říct, že takhle rychle jsem ještě kempový nábytek nesložil. Skočíme do auta a rozsvěcujeme světla. Mezi tím se lvice přemístila někam za nás. Startujeme a odjíždíme, nehodlám být večeří pro nějakou kočku, teda jako čtyřnohou kočku. Asi po 5km najíždíme na asfaltovou silnici a zastavujeme na odpočívadle. Tuto noc spíme u silnice. Další dny projíždíme Etoshu, Tsumeb a míříme k pobřeží Koster. Na hranici parku „Pobřeží Koster“ získáváme povolení k vjezdu do střední části parku a uháníme pouští dál. Pobřeží je opravdu velmi pusté a poušť vlastně mizí ve vlnách Atlantiku. Muselo to být hrozné pro námořníky ze ztroskotaných lodí, kteří hledali v těchto místech pitnou vodu a netušili, že poušť se táhne hluboko do vnitrozemí. Většinou všichni zahynuli žízní. Proto ten název „Pobřeží Koster“. My jsme našli pouze kostru velryby a ohromnou kolonii lachtanů. Jeden se nás dokonce snažil kousnout, protože spal tak tvrdě, že jsme se k němu dokázali přiblížit na pár centrimetrů. Mysleli jsme, že je mrtvý, ale najednou otevřel oči, vycenil zuby a už jsme utíkali. Byla to komická situace. V poušti na pobřeží Koster nic jiného ke koukání není. Navštívili jsme několik starých vraků lodí, které jsou vyvrženy na mělčinu a my mířili směrem do krásného městečka Svakopmund. Tam je úžasná německá hospoda, kde skvěle vaří. Vepřová s knedlíkem a pivo bylo skvělé.

Druhý den pokračujeme směrem na známé pouštní duny Sossusvlei. Krajina je tu nádherná, cesty prašné. V horách projíždíme nějaký brod přes řeku a prorážíme zadní pneumatiku. Docela velká díra, musíme sundat plášť a opravit to.

Rezervu samozřejmě mám, času máme také dost, tak to opravíme. Za dvě hodiny je vše opraveno a my nocujeme v poušti. Opět nádherná noc plná hvězd. Namibie je úžasná, projíždíme ji směrem ke kaňonu Rybí řeky (Fish River Canon). Cestou se stavujeme v malé osadě Grunau kde je malý autoservis. Při cestě přes Kongo s Šárkou jsme na špatné cestě poškodili přední tlumič, ze kterého vytekl olej a přestal tlumit. Firma Dajbych mi tlumič ochotně vyreklamovala a já namontoval dopředu nové tlumiče. Nevšiml jsem si, že když v Kongu dostal ránu, tak se poškodil i spodní závěs tlumiče. No a teď při cestě se postupně spodní závěs poškodil natolik, že prasknul a upadl. V autoservisu v Grunau byl starý pán, kterému jsem vysvětlil co potřebuji. Zapůjčil mi svářečku, dovolil mi zajet na kanál do dílny a já si prasklý závěs v klidu svařil. Byl tak ochotný, že nám dovolil u nich přenocovat. Byli to příjemní lidé. Slíbil jsem jim, že jim pošlu pohled z naší krásné Prahy. Z Grunau jsme mířili pomalu zpět do Jihoafrické republiky, ale to až příště.

Ahoj Milan a Míša