(peklo zvané silnice N1 přes centrální Kongo)

Den první.

Jsme v Demokratickém Kongu, spíme na misii v Kinshase a už víme, že víza do Angoly nebudou. Musíme přes centrální Kongo do Zambie. Nakupujeme proviant, pitnou vodu a tankujeme 200 l nafty. Vyzvedávám z bankomatu 300USD, váhám jestli nemám vzít více peněz, ale v oblasti přes kterou pojedeme jsou banditi. Snad 300USD bude stačit, další bankomat je až za 2500km v Lubumbashi. Je pátek 3 hodiny a my vyrážíme směr centrální Kongo. Jsme trochu nervózní, tušíme že to bude náročné. 2500km musíme zvládnout za 8 dní. Jsem připraven řídit mnoho hodin denně. To mne problém nedělá, jen mám obavu z bezpečnosti. Mám sebou Šárku a zodpovídám za ní. Ale s cestou přes centrální Kongo souhlasila. Tak ví, že to bude těžké. V hustém provozu míříme z Kinshasy na východ, směrem do městečka Kikwit, tam dnes musíme podle našeho časového plánu dorazit. Cesta je sice asfaltová, ale plná hlubokých děr. Musím být opatrný, nechci poškodit auto. Koukám na display GPS a červená čára značící silnici právě končí. GPS pouze svítí! Mapy pro GPS neexistují pro tuto oblast. Máme jen papírovou a ne zrovna podrobnou. Budeme se muset ptát domorodců. Už je dávno tma a žádná auta nepotkáváme.Občas projíždíme vesnicemi, kde před chýšemi planou ohně. Po 400km dorážíme o půlnoci do Kikwitu, za městem zaparkujeme a jdeme spát. Budík nařizuji na 4.45hod.

Den druhý.

Ranní vstávání probíhá kupodivu bez problémů, rychlá snídaně a vyjíždíme. Všude kolem nás je hustá mlha, která stoupá z pralesa. Přejíždíme po mostě nějakou řeku a kličkujeme mezi domorodci, kteří spěchají do Kikwitu na trh prodat své zboží. Auta nepotkáváme žádná. Silnice je pořád asfaltová, máme dobrou náladu a počítáme ujeté kilometry. Pokud by to takhle šlo dál, tak je to paráda. Ale vím, že to takhle vypadat nebude. Slunce zvítězilo nad ranní mlhou a ozářilo řeku a pralesy kolem nás. Příroda nádherná, ale představa, že nezvládneme tuto trasu včas, tím pádem porušíme zákony Konga a ocitneme se na tomto území nelegálně mě žene zatraceně rychle kupředu. Vůbec nevím co by se s námi stalo. Vězení, pokuta, vysoký úplatek státnímu úředníkovi. To vše mě nutí pospíchat! Po 50km ve vesnici končí rozbitý asfalt a začíná peklo! Zapadáme do velmi hlubokých kolejí od náklaďáků a zapínám náhon na všechny kola. Jedeme na jedničku, někdy musím zapínat redukci. Nálada v autě je na bodu mrazu! Po asi 10km, které jedeme skoro hodinu, přijíždíme do tak hlubokých kolejí, že to nejsme schopni projet. Písek s bahnem a vodou je naprosto neprůjezdný. Ptáme ve vesnici po objížďce. Domorodci nám ukazují cestu pro pěší, po které pokračujeme dále. Začínám pomalu litovat, že jsme se rozhodli pro cestu přes Kongo do Zambie. No teď už je pozdě, musíme dále. Připadám si jak na velkém závodě, už máme jen těch 8 dnů do cíle naší cesty Zambie! Po dalších asi 5km objížďky se napojujeme opět do kolejí od náklaďáků. Je ohromné vedro, dusno jak v prádelně. Na nebi se honí mraky a já se modlím, aby nezačalo pršet. To by byl konec.Nakloněni na jednu stranu, zapadlí v jedné koleji pokračujeme dál. Toyota není tak široká jako náklaďák, proto využíváme pouze jednu stopu, druhá strana je zabořena v náspu mezi kolejemi. Nápravy před sebou hrnou písek a bahno. První rychlostní stupeň nezvládá, musíme opět řadit redukci. Auto je opravdu skvělé, ani se mi nechce věřit, že některé hluboké brody projedeme, ale vše zvládáme. Začíná se stmívat. Špatně ve světle reflektoru vidím do hluboké stopy. Neodhadnu hloubku a několikrát zapadáme, ale vždy vycouvám a projedu to znovu. Už je tma a my dorážíme asi v 19hod do nějaké vesnice, kde je policejní stanoviště. Ptám se policisty jestli zde můžeme přespat a jestli je tu bezpečno. Směje se a ukazuje na samopal. Je tu bezpečno a spát tu můžeme. Dávám mu balíček sušenek a parkuji mezi chýšemi ve vesnici. Domorodci se okamžitě shlukují kolem auta a někteří se snaží vylézt na střechu auta. Odháním je a oni se rozprchnou. Sedíme v autě, je tma a Šárka začíná zoufale brečet. Domorodci nám zírají do okének a já vypínám vše co svítí, aby nás nebylo vidět. Víme, že cesta zpět do Kinshasy není, musíme dál a musíme to zvládnout rychle. Dnes jsme ujeli za celý den 252km. Je to hrozné, ani jsme nejedli a ujeli jsme tak málo. Jsme tak unaveni, že usínáme v 21hod. Ráno musíme v 5hod vstávat.

Den třetí.

V pět nám pípne budík a už jsme na nohou. Rychlá snídaně čaj a sušenky a ještě ve tmě vyrážíme na cestu. Je mlha, ale začíná se rozednívat. Zapadáme do stopy od náklaďáků a pokračujeme dál 20km/hod. Cesta se nelepší a je to pořád stejné jako včera. Mnoho míst musíme objíždět vysokou trávou, která roste podél silnice. Doufáme, že to bude lepší a to nás žene dál. Blížíme se po 180km do vesnice Tshikapa a doufáme, že snad už cesta bude lepší. Tshikapa je velká vesnice, kde jsou i staré zděné stavby z dob kolonialismu, misie, nemocnice, kostel atd. Připadám se jako v dobách kolonialismu, od těch dob se tu nic asi nezměnilo. Spíš to je horší, některé budovy jsou rozpadlé a domorodci mají vedle hliněné chýše. Nechápu proč nepoužijí stavební materiál ze zbořených domů a nepostaví si něco lepšího. Je to nepochopitelné nic by je to nestálo a obydlí by bylo kvalitnější. No asi jim to takhle vyhovuje. Já si myslím, že nutit Afričanům naši kulturu včetně náboženství je hloupost a byla to velká chyba od začátku. Mají úplně jinou mentalitu a nikdy nebudou fungovat jako jiné kultury. Afrika je prostě Afrika a nikdo to nezmění. Projíždíme městečkem a míříme k řece, která protéká v údolí. Naštěstí je tu starý most po kterém přejíždíme na druhou stranu. Musíme pomalu, protože po mostě procházejí stovky lidí. Na druhé straně řeky jsme lidmi úplně obklopeni a já si uvědomuji, že to bude asi nějaký průvod. Troubím a pokračujeme dál. Postupně zjišťujeme, že jsme asi uprostřed nějaké slavnosti. Konečně asi po 2km se dav rozestupuje a my vyjíždíme z Tshikapy směr město Kananga. Ptáme se kolem jdoucích na správný směr, jsme totiž na bahnité cestě, která vůbec nevypadá jako silnice. Dozvídáme se, že je to ta správná cesta, ale že je bohužel špatná. Prý je pro náklaďáky, kteří v těchto končinách fungují jako autobus, sanitka, pohřební vůz, atd. Prostě nic jiného tu nejezdí. S naší Toyotou prý možná projedeme. Nic jiného nám stejně nezbývá. Asi po 1km se musíme opět ptát na cestu otrhaného vojáka, který jde pěšky. Vesele nám ukazuje správný směr a prosí o svezení do Kanangy. „Jasně není problém, ale půjdeš na střechu“ říkám mu. Souhlasí a společně vyrážíme. Ze začátku dávám pozor, aby mi nespadl ze střechy dolu na velkých dírách, které projíždíme. Ubírám plyn a snižuji rychlost na minimum, ale nemáme čas. Je to závod o čas a možná nás v předu čekají nějaké problémy. Proto jedu jak nejrychleji to jde. Za Tshikapou směr Kananga se cesta tak zhoršila, že zapadáme až po dveře do bahna a vody. Musíme auto vyprostit. Jsme v úvozu asi 1,5m hlubokém. Šárka i já vylézáme ven a zapadáme po kolena do bahna. Voják slezl ze střechy a chce lopatou vyházet auto z bahna. Tak to by jsme tu zůstali asi dlouho. Vyndavám naviják, který je v předním nárazníku a upevňuji ho dozadu. Uvazuji ocelové lano za nejbližší palmu a naviják spouštím. Auto se pomalu vynořuje z bahnitého sevření a kolem nás se opět shlukují domorodci z blízké vesnice. Voják má radost, že nemusí lopatou vyprošťovat auto, ale před námi je nepropustné bahno, nevím jak dál. Jdeme prozkoumat okolí silnice, jestli toto místo někudy můžeme objet. No snad to půjde. Zapínám 4×4, redukci a uzávěrky. Musím se dostat na násep vedle silnice. Toyota se škrábe nahoru a já si připadám, že řídím tank. Je to úžasné auto. Nahoře se přehoupne přes okraj a prodíráme se džunglí. Postupně se prosekáváme mačetou křovím až se dostaneme do míst, kde je silnice zase trochu sjízdná. Ale mám problém, jsme asi 2metry nad úrovní cesty na kterou se musíme dostat. Tentokrát už je na řadě lopata a si po 30min máme prostor na sjetí k silnici. Opět zapadáme do stopy a pokračujeme v této šílené cestě. Přijíždíme do nějaké vesnice, kde kupujeme od místního překupníka naftu. Smlouvám cenu, ale zjišťuji, že kvalita nafty je hrozná. Vypadá to, že je ředěná vyjetým olejem. Ale nic jiného nám nezbývá. Musím doufat, že motor Toyoty tuto naftu spálí. Počítám s tím, že se nám začnou ucpávat palivové filtry. Mám sebou náhradní, předpokládal jsem, že  v Africe není moc kvalitní nafta. Doplňuji nádrže a rychle se vydáváme na další cestu. Kolem nás je asi 200 domorodců a situace začíná být nepřehledná. Neubližují nám, ale je lepší když vypadneme. Voják se drží na střeše jak pavouk a my uháníme dál. Asi po 20km se před námi rozestupuje prales a najednou je cesta širší a lepší. Je vidět, že tady pracoval buldozer. Modlím se za to, aby už to tak zůstalo. Byl jsem vyslyšen a uháním asi 50km rychlostí dál. Začíná pršet tak hustě, že zastavuji a beru našeho vojáka do auta. Sice trochu smrdí, ale je nám ho líto nechat ho na dešti. Začíná se stmívat a asi za hodinu dorážíme do Kanangy a voják si vystupuje. Našli jsme tu benzinovou pumpu a dotankováváme opět plné nádrže. Pořád propočítávám spotřebu a už několikrát docházím k hrozným číslům. Spotřeba se nám v tomto terénu zdvojnásobila a ceny nafty bohužel taky. To znamená, že našich 300USD nemůže stačit. Nebudeme mít na naftu! Šárce to neříkám, ta už je tak s nervama úplně na dně. Teď to nebudu řešit, až to bude aktuální. Máme plné nádrže, což je asi 190l. Je noc, jsme v Kananze a musíme dál. Pojedu do půlnoci. Hledáme cestu směr Mbuji May. Musíme se několikrát ptát. Vždy je lepší se zeptat více lidí na stejnou otázku. Někdy se totiž stane, že Vám ukáží špatný směr. Zatím jsme moc nebloudili. Vyjíždíme z města a kupodivu je tu rozbitý asfalt. Kličkuji mezi hlubokými dírami v silnici, ale jedu rychleji než v bahně. Kolem je hluboká noc. Blíží se půlnoc a mi hledáme místečko na spaní. Konečně, dávám si sprchu a okamžité usínám.

Africké cesty

Den čtvrtý.

Budík nás probere opět v 5hod, rychlá snídaně a vyrážíme. Kolem je ještě trochu tma a opět ranní mlha. Už to známe, za hoďku se rozední a mlha se zvedne. Rána jsou nádherná, pokud je slunce a ozáří okolní pralesy. Když je zamračeno a prší, tak se bojíme, že cesta bude nesjízdná. Kolem 8hod ráno přijíždíme do Mbuji May. Při vjezdu do města je check-point. Policie obestupuje naše auto a začínají problémy. Odkud jste, kam jedete atd. Nechápou co tady děláme, jsme v oblasti vzbouřenců kde se těží diamanty. Policie je ve střehu, odvádí nás na policejní stanici a podrobuje naše auto podrobné kontrole. Výslech, čekání, výslech a pořád dokola. Nemáme čas a vysvětluji policistům proč, ukazuji že nám končí brzo víza. Policisté naštěstí pochopili že nejsme ani bandité, ani pašeráci diamantů a pustili nás. Vyrážíme opět na cestu a míříme na Mwene-Ditu, silnice opět hrozná. Potkáváme mnoho místních lidí, jak tlačí po cestě kola naložené pytli s nákladem. Musí to být dřina tlačit takové kolo v písku do kopce. Lidé tu jdou do větší vesnice několik dnů pěšky. Terén je těžký a když začne pršet, tak je opravdu neprůjezdný. Máme velké štěstí, že moc neprší a je celkem dobré počasí. Doslova se probíjíme dál, ručička ukazatele nafty klesá k nule. Konečně Mwene-Ditu. Je to velká vesnice a je tady železnice. Úplně nám poskočilo srdce radostí, že vidíme normální kamion s návěsem. Říkáme si, že snad už bude silnice lepší. Ovšem za chvilku zjišťujeme, že tam kamion přijel na vagonu nákladního vlaku. Takže je jasné, že cesta do Kaminy a Kolwezi bude nesjízdná pro takový náklaďák. Tak jo, hledáme opět cestu dál směr Kamina. Stmívá se a my se snažíme najít správnou cestu. Velké hluboké louže nám naznačují, že to bude asi těžce sjízdná cesta. V jedné zapadáme a navijákem se vytahujeme. Ještě, že kus od nás je palma, abychom mohli uvázat lano navijáku. Už to bereme jako rutinu, na jedničku a dvojku jedeme dál. Před nami se ze tmy vynořuje most přes nejakou rozvodněnou řeku v udolí, šlápnu prudce na brzdy. Koukam jako blázen, naše reflektory svítí do rozbouřené řeky, místo na mostní cestu. Na mostě nejsou žádna prkna, jen boční ocelové nosníky. Vystupuji z auta a všímám si nějakého přístřešku u mostu, tam leží nějací chlapi. Jsem ve střehu, je noc a je jich sakra velka přesila. Naštěstí jsou v pohodě a usmívají se na mne, ukazují na most a davají na příčné nosníky vlakové kolejnice. Nemyslí vážně že bych po nich jako měl přejet na druhou stranu!!.. Kolejnice je úzká, šířka pneumatik je asi 23cm,tak to jsem zvědav, je tma není nic vidět, jen slyším dole rozbouřenou řeku. Vyháním Šárku z auta a ukazuji jak mi bude svítit,abych videl kde mam leve přední kolo,druhou baterku půjčuji jednomu z chlapů a ten mne bude hlídat druhou stranu.Most má asi 20m, fakt se bojím že auto propadne dolu. Je to adrenalin jako hrom. Vše zvládáme, na konci si fakt oddychnu. Snad začnu věřit na andělé strážné. Kluci chtěj za pomoc peníze, ale smiřují se s třemy pytlíky čínské polévky. Začíná pršet a my pokračujeme ještě pár kilometrů dál. Je půlnoc, parkujeme v lese a doslova omdléváme.

Den pátý.

Crrr budík, to není možné, že už je pět!!! Fakt už máme dost. Ale pocit, že nestihneme včas opustit DRC a propadnou nám víza nás žene vpřed. Dostat se do vězení tady znamená asi dost velký problém. Věřím tomu, že by se to vyřešilo úplatkem, ale nikdy nevíte na jakého policistu narazíte! Takže náš závod s časem pokračuje. Nafta už skoro není, ale věřím, že dorazíme do Kaminy. Tam to musíme vyřešit. Šárka už ví, jaký máme problém. Kupodivu ani moc nenadává, už je tak flegmatická, že to neřeší. Vystupuje z auta jen před velmi těžkým úsekem cesty kdy hrozí nebezpečí převrácení. Cesty jsou v takovém stavu, že několikrát se auto ocitlo na dvou kolech a s žuchnutím dopadlo na čtyři. Vždy se mi zastaví srdce v takové situaci. V době dešťů jsou totiž cesty plné vody a ta je promění na řečiště, takže teď jsou vymleté a skoro nesjízdné. Nechápu co to auto projede. Modlím se, aby se auto neporouchalo nějak moc, to bych nezvládl opravit. Ztrácíme výkon motoru. Musím vyčistit naftový filtr,to už máme natrénované. Ruce mám popálené od motoru, jak to stále dokola povoluji a odvzdušňuji. Filtr náhradní mám, ale šetřím ho až bude nejhůře. Rozsvítila se kontrolka na nedostatek nafty. Jsme asi 50km od Kaminy. Mělo by to stačit, ale auto má větší spotřebu. Budeme se modlit a doufat. Teď když se nad vším zamyslím, tak to je naprosté šílenství tenhle nápad, projet Centrální Kongo a ještě nemít dostatek nafty a peněz. Ale když už tam jste, musíte bojovat a vyřešit to. Po 50km dorážíme do Kaminy, kontrolka svítí jak sluníčko na palubní desce a ručička ukazatele nafty je na nule. Máme v plánu něco prodat, ale co? Šárka dostává spásný nápad. „Prodáme antimalarika“ To je dobrý nápad. Malárie je tu hodně a my máme dost velkou a dobře vybavenou lékárničku. Při vjezdu do Kaminy směrem od Kaniamy je nemocnice. Okamžité tam odbočuji a zastavuji před hlavní budovou. Stavba vypadá celkem dobře, ale uvnitř je to strašný! Ptám se na doktora. Nějaká žena ukazuje na dvůr, tam se několik lidí snaží nastoupit do Nissan Patroll. Lidí je asi deset, takže je těžké, aby se tam vešli. Jdu k nim a ptám se na doktora. Slovo doktor je mezinárodní, takže mi rozumí. Ukazují na řidiče a dá se s ním komunikovat. Říká, že mi pomůže a vystupuje z auta. Jdeme k němu do kanceláře a já mu ukazuji léky co máme s sebou. Vybírá si antimalarika, antikoncepci a ještě nějaké léky pro ženy. Je pro mě těžké mu vysvětlit na co jsou některé léky, protože neznám některé odborné výrazy v angličtině. Antimalarika a antikoncepce je jasná, ale ostatní léky mu těžce vysvětluji. Smějeme se tomu a domlouváme cenu v litrech nafty. Dostávám 40 litrů za léky a 50 litrů za starší mobilní telefon Nokia. Jsem šťastný a vše sděluji Šárce, která sedí v autě před nemocnicí. Jedeme do garáží nemocnice pro naftu a za hoďku máme jednu nádrž plnou a prodíráme se Kaminou dál směr Kolwezi a Lubumbashi. Doktor v nemocnici nám poradil cestu, která je jiná než jsme plánovali jet. Nakreslil nám plánek na starý papír. Snažíme se před setměním dostat z obydlené oblasti a odbočit do pralesů, tam je bezpečněji. Hledáme za Kaminou správnou odbočku směr vesnice Sokele. Už je tma, jsme veselý, máme naftu, nálada je super. Najednou zadním kolem zavadíme o starý pařez a ozve se tlumená rána. Sakra, zastavuji a koukám na proraženou pneumatiku. Je noc a jsme na písečné cestě v pralese. Mám vztek! Rozsvědcuji boční světla a měním kolo. Naše proražená pneumatika má z boku 3cm velkou díru. Jsem fakt naštvaný. Proč jsem nedal pozor!!! Máme sebou pouze jednu rezervu, takže teď už nemáme žádnou. Máme pouze jednu náhradní duši. Opět se modlím ať už žádnou pneumatiku neprorazím, musel bych to opravit a to by zabralo dost času. Uháníme dál nocí, brodíme nějakou malou říčku a za ní hned parkujeme. Sprcha, čínská polévka a jdeme spát. Doufám, že zítra už najedeme na asfalt.

Den šestý

Ráno je nádherné, vstáváme až v 6hod. Nálada je dobrá, pokračujeme dále. Asi za dvě hodiny zapínám GPS a mám radost. Na displeji je už vidět hlavní silnice u Kolwezi, která vede do Angoly. Nechávám GPS zapnutou a sleduji jak se pomalu blížíme. Vypadá to, že jsme z toho venku. V 15hod se napojujeme na hlavní silnici, není sice asfaltová, ale je širší a je celkem slušná. Řadím trojku a čtyřku, super. Tyto rychlosti jsem několik dnů vůbec nepoužíval! Projedeme Kolwezi a před námi se objeví na prašné cestě platební místo. Co to je? To mám jako platit tuto prašnou cestu? Ptám se člověka co sedí v kase. „Jo jo pane, bude to 6 doláčů.“ No to je problém, bankomaty tu nejsou a my stále nemáme peníze, potřebujeme bankomat! Vše vysvětluji šéfovi stanoviště a ukazuji na zablácené auto. Nechápe, že jedeme tudy z Kinshasy, ale pouští nás zdarma a dává nám doklad pro další kontrolní stanoviště. No zachránil nám dost velký problém, pouze 6 dolarů nás dělilo od cesty do Lubumbashi. Jedeme dál, cesta je špatná, prach a hluboké díry, za to se tady platí! Hrozné!!! Po 160km špatné cesty dorážíme na asfalt. Asi se mi to zdá, ale je to úžasné. Miluji asfalt! Jsme na křižovatce  kde se dá odbočit, taky směr Kamina po silnici N1, ale prý je tam špatná cesta, tak nám ten doktor v Kamině poradil jinou. Strašně mu děkujeme za vše, byl super. My pokračujeme směr Likasi a co hlavně, u silnice je bankomat. Úžasné, úžasné!!! Vyzvedáváme peníze a jsme šťastni. Už je vše OK. Pokračujeme vesele směr Likasi – Lubumbashi. Cesta dobrá, asfaltová. Staví nás policie, prudí, že nejsem připoutaný, chtěji pokutu, ale hádám se s nima. Dávám jim pouze kopii řidičáku, originál nepouštím z ruky, už vím jak na ně. Za chvilku to spraví dva pytlíky čínské polévky jako úplatek a pokračujeme dále. Čínské polévky jako instantní jídlo jsou skvělé, doporučuji všem cestovatelům. Hodí se na jídlo a i jako úplatek v Kongu. Několikrát jsem je použil jako dárek pro policii… Dorážíme do Lubumbashi a parkujeme u restaurace. Dáváme si večeři a hledáme nějaký hotel s parkovištěm, abychom mohli přespat. Domlouváme cenu a spíme v autě na parkovišti malého penzionu. Sprcha v ceně…super.

Den sedmý

Druhý den vyřizujeme víza do Zambie a jedeme směr hraniční přechod do Zambie. Zaráží nás opět poplatek 60USD za průjezd k hranicím. Opět se dohaduji a dávám jim pouze 20USD. Nakonec mě pouští a my pospícháme dál. Tento poplatek je totiž za dvě cesty, pro řidiče co jedou ze Zambie do Lubumbashi a pak zpět. Vůbec nepočítají s tím, že se do Lubumbashi dá přijet směrem od severu z Kinshasy a pokračovat do Zambie. Proto nás pustili pouze za 20USD, jako poplatek za jednu cestu. Dorážíme na hraniční přechod 15 minut před jeho uzavřením. Tady není přechod nonstop otevřen, ale jen přes den. Normálně nevyužíváme pomoci místních převaděčů, kteří se snaží Vám pomoci za úplatu při přejezdu hranic, ale teď se domlouváme s mladším chlapem ať nás převede. Nechápeme co dokáže, za 15minut jsme na druhé straně v Zambii. Prokličkovali jsme mezi stovkami náklaďáků, náš průvodce rozdal asi 30USD na úplatcích, ale máme vše, razítka v pasech i v karnetu a jsme na druhé straně. Teď domlouváme cenu a já mu dávám 70USD. Stálo to za to. Jinak jsme zůstali v Kongu do zítra a stejně bychom měli problémy bez úplatku projet. Super jsme v Zambii, je tu asfalt a můžeme nakoupit vše co potřebujeme…

Celkem jsme z Kinshasy do Lubumbashi najeli 2500km. Asfalt je pouze na 450km, ostatní cesta je pouze pro 4×4. Naviják je nutnost!!!Naftové filtry s sebou!!Náhradní pneu.!! Na této trase jsme strávili pouze 6 dnů!!!

Byl to závod!!! Je to asi časový rekord.:-)Doporučuji všem co chtějí prožít opravdové DOBRODRUŽSTVÍ!!!

Střelkový mys