FACEBOOK
PARTNEŘI
koliba-rustika.cz

Pavel Driver

Chcete se stát partnerem tohoto serveru? Kontaktujte nás.

04. Kongo – Brazzaville


Je pondělí a my jedeme do přístavu k řece Kongo. Nechávám auto před branou přístavu, protože nechci platit poplatek při vjezdu. Šárku raději nechávám v autě a vydávám se sám do velkého davu, který směřuje k přístavnímu molu. Přístav v Brazavile funguje pro osobní malé lodě, pro trajekt a někdy pro nákladní pontor, který je tvořen malým remorkérem. A hlavně jsou tady celníci, hraniční a imigrační policie. Vše je ve starých budovách, kde je mnoho cestujících, žebráků a různě se povalujících bezdomovců. Překračuji odpadky a prodírám se davem ke kanceláři přístavu. Odháním žebráky a nájemní průvodce, kteří se snaží mně nabídnout své služby (chtějí za mě vše vyřídit a za to žádají peníze). Zvládám to sám, docházím do kanceláře, kde se dotazuji na auto-trajekt. Bohužel se dovídám, že nejezdí a nebude jezdit dlouho. Informace z pátku, že už bude opraven je úplná blbost. Nabízejí mně nákladní ponton, ale cena za přepravu je asi 1.000USD, což je blbost, to platit nebudem! Normální trajekt stojí 100USD. Tak a teď to musíme nějak vyřešit.

Řeka Kongo má jen jeden most a ten je odsud vzdálen asi 700km, a je na území Demokratické republiky Kongo. Což je úplně jiný stát, ač má skoro stejné jméno tzn. Kongo (Kinshasa). Sedám do auta a vše sděluji Šárce. Dokupujeme zásoby pitné vody a studuji mapu, hledám nějaký hraniční přechod. Na této straně řeky jsou 3 hraniční přechody, jeden zde a dva v džungli na západě Konga (Brazavile). Zvolíme si jeden z nich a za hodinu vyrážíme. Uháníme zpět po silnici, kterou jsme do Brazivile přijeli a po 100km odbočujeme směr Boko, kde by měl být přechod. Ku podivu je až do Boka asfalt. Klasická hraniční závora tu není. U policie dostávám razítka do pasů i do carnetu a vydávám se dále. Za vesnicí se asfalt mění v prašnou cestu, ale poměrně slušnou. Po pár kilometrech míjíme kamennou desku s nápisem „Belgické Kongo“. Je to pozůstatek koloniálních hranic, ale celníci a policisté nikde. Cesta se zhoršuje a my už asi vjíždíme na území Demokratické republiky Kongo. Cesta se zhoršuje natolik, že některé místa objíždíme přes okolní buš. Po několika kilometrech přijíždíme k zamčené závoře.

Co teď! Auto necháváme před závorou a vyrážíme pěšky dál. Po chvilce vidíme vesnici a na stožáru u jedné chýše vidíme vlát vlajku DRK. Takže teď poznáváme, že jedeme správně. Přicházíme blíže a domorodci k nám vyděšeně přibíhají, nejsou zvyklí, že by tady někdo jezdil a už vůbec né bílí. Jsme ve střehu, nevíme co bude. Jeden domorodec nás odvádí za místním policistou, který spí. Budíme ho a on nevěřícně kouká a pak mu vše vysvětlují. Hledá klíče od závory a vyrážíme zpět k mému autu, které stojí před vesnicí. Doprovází nás celá vesnice, protože to je velká událost. My a velký dav dorážíme k autu. Prohlídka auta zabere pár minut. Policista hledá hlavně zbraně, nic nenachází a odemyká závoru a pouští nás do vesnice. Tam zastavujeme a absolvujeme kontrolu pasů, razítkování a pak dohadování o ceně za razítka. Já samozřejmě odmítám cokoliv platit. Ale místní policie usoudila, že za každé orazítkování pasu a carnetu bude sát 10USD – celkem 40USD. Posílám je česky do prr. a tvrdím, že nemám peníze. Dávám jim dvě čínské polévky v pytlíků. Konečně odjíždíme. Ještě zjišťuji další cestu a dovídím se, že musíme dolu směrem k řece Kongo po hrozné cestě, kterou z části poškodily deště. Cesta je opravdu hrozná a naše Toyota místy hrozí převrácením.

Stává se, že ve světle reflektorů je špatně vidět hloubka děr v cestě. Konečně vidíme ve tmě ohně před chýšemi v další vesnici. Jsme na místě, tady je řeka Kongo a prý i malý převoz pro auto. Pokud je to pravda, nemusíme jet daleko k mostu, který je až ve městě Matadi. Teda do Matadi musíme kvůli vízám do Angoly, ale po druhé straně řeky Kongo, tam je asfaltová silnice. Sbíhají se lidé a my se ptáme po přívozu. Dostáváme kladnou odpověď, ale prý až ráno, teď je to nebezpečné. Parkujeme u řeky a chystáme večeři. Kousek od nás je řeka a já baterkou pátrám po krokodýlech. Žádného jsem neviděl, tak v klidu usínáme. Ráno v 6hod už najíždíme na připravený malý přívoz. Je pouze pro jedno auto, které musí být přesně uprostřed. Za pár minut jsme na druhé straně řeky a nás doprovází opět celá vesnice. Kotvíme u břehu a já sjíždím na písečnou pláž. Platíme 20USD za přepravu, ale nemají na zpět, mám pouze 100USD – problém. Opět přicházejí na řadu čínské polévky, které jsme nakoupili v Nigerii a trochu rýže. Platíme v potravinách. To jsme ještě netušili, jak často využijeme našich bohatých zásob k zaplacení. Domorodci jsou spokojeni a my také. Opět se ale ptáme na cestu, jsme na břehu a cesta žádná. Jeden místní lovec nám ukazuje cestu v houští, která je už hodně zarostlá.

Sloni

Sloni

Po ní se šplháme do kopce, kde už je trochu znatelnější, ale jinak hrozná. Tímto terénem jedeme 150km do vesničky, ve které najíždíme na asfalt a uháníme do Matadi. Cestou projíždíme kolem velké cementárny kde je restaurace pro místní zaměstnance z Číny. Doporučují nám ji policisté, prý je na místní poměry výborná. A opravdu mají Colu, jídlo, hranolky atd. Hladově si vybíráme a snažím se vysvětlit, že chci kuře, neumím francouzsky. Číšník chápe až když na něj pár vteřin kvokám a pak se ptá kolik chceme. Ukazuji, že pro dva lidi, dvakrát kuře s hranolkama…. Po hodině dostáváme dvě celá upečená kuřata. Nechápeme, zíráme a smějeme se. No co se dá dělat, jedno kuře sníme a druhé si necháme zabalit do auta. To je tak, když neumíme francouzsky. S angličtinou je to tu špatné. Dorážíme do Matadi, kde potkáváme Georga s manželkou (dvojice z Misie z Yaonde), cestují stejným směrem do Jihoafrické republiky s Land Roverem. Také se snaží o víza do Angoly. Absolvovali podobou cestu z Brazavil. Zde se potkáváme u Angolského konzulátu. Jsou tu už týden a snaží se dostat víza. Několikrát je už odmítli a až dnes je snad dostanou.

Vypravují nám všechny nepochopitelné požadavky Angolského konzulátu. Je to nepochopitelné pro normálně smýšlejícího Evropana, ale tady bohužel je Afrika, jiný svět, jiná mentalita. Mají na konzulátu otvírat v 9hod tak čekáme a doufáme. Dveře se otevřou v 11hod, nám oznamují, že víza nám dát nemůžou, protože p.konzul tam není. My ho ale viděli jet dovnitř. Na tuto odpověď nereagují a dveře opět zavírají. Po chvilce čekání opět otevřou a Georgovi dávají jejich orazítkované pasy. Jsou šťastni, že mají víza! My máme smůlu, prý máme jet do Kinshasy, tam nám je vydají na ambasádě Angoly. Jsem vytočený na maximum. Jsou to idioti, už jsme na třetím úřadu Angoly a nikde se s námi nebaví, chceme jen tranzitní víza, jsou pouze na 5 dnů a stojí 30USD. (George za ně zaplatil 100USD na osobu). Také chceme zaplatit tolik, ale nechtějí se s námi vůbec bavit. Je to banda stupidních idiotů.

Ten tranzit přes Angolu potřebujeme, jinak se nedostaneme dál! Pak už je jen jedna cesta, ale je přes centrální Kongo do Zambie po slavné N1 do oblastí diamantových nalezišť a přes zelené peklo 2500km do Zambie. To ale nemůžu říct Šárce, ta by mě zabila, to je strašná cesta. Opouštíme Matadi a opět po asfaltu 350km, tentokrát do hlavního města Kinshasa. Doufám, že budeme mít štěstí a Angolská ambasáda nám víza vydá. Začínám se modlit! Cestou do Kinshasy kontaktuji telefonem naší Českou ambasádu v Kinshase a ptám se zda na Angolské ambasádě nemají nějaké známé. Bohužel prý né. Vše vysvětluji, ale oni nám nemůžou pomoci. Dorážíme k Angolské ambasádě, je čtvrtek. Dovídáme se, že máme přijít v pondělí. Hledáme ubytování, stačí jen klidné parkoviště, stejně spíme v autě. Nacházíme krásnou misii na západní výpadovce z města. Ochotně nám umožňují parkování a stravování. Můžeme si zaplatit v místní kuchyni a jíst s misionáři. OK super, máme dočasný domov. Je hrozné vedro i v noci spíme s nastartovaným motorem a zaplou klimatizací. Spotřeba 8l za noc, ale spíme super. Jídlo na misii je jedlé, ale stále jsou jen ryby. Oběd ryba a večeře stejná jako oběd a tak to jde každý den. Místní jídelně přezdíváme rybí restaurace. Je pondělí a uháníme na velvyslanectví, tam se dovídáme, že potřebujeme doporučující dopis z ČR ambasády. Jedeme tedy tam a za pár minut dopis máme a jedeme zpět, vše předáváme a doufáme. Sdělují nám, že máme přijít v pátek!!! To je strašný!!! Zase čekat!!! Jsme naštvaní, ale čekat budeme. Máme kde, misie nám vyhovuje, až na ty ryby. Ale to zvládnem.

Divoká Afrika

Divoká Afrika

Je pátek, už od rána čekáme až bude otevřeno na Angolské ambasádě. Tam se dovídáme, že musíme čekat ještě do středy dalšího týdne. A dost!!! Na to už nemáme!!! Chci vrátit peníze, pasy a fotky. Pojedeme přes centrální Kongo do Zambie. Je pátek 12hod, víza do Konga nám končí za týden v sobotu. To máme na cestu 8 dnů. Vím, že to bude peklo, ale jdeme do toho. Šárka brečí, že chce domů, už toho má dost. Vedro, vedro a díky byrokracii teď ještě centrální Kongo. Dáváme si oběd a uklidňuji ji. Už je celkem v pohodě a rozumně uvažuje. Domů nepoletí a pojede se mnou do Zambie. Vše sdělujeme na misii. Tam se dovídáme, že to není možné, že prý cesta do Lubumbashi, což je na hranicích se Zambií neexistuje. My ale víme, že tam cesta je, naši známí jí projeli, ale jeli po ní 16 dnů a kus je museli táhnout s náklaďákem. Bylo to prý peklo. My to musíme zvládnout za 8 dnů, jinak bude průšvih, do 8 dnů musíme opustit Kongo, jinak už nemáme víza. Pak nás i můžou zavřít, nebo zaplatíme velkou pokutu. Tak balíme a vyrážíme. Máme před sebou 2600 km, z toho 500 km asfalt a zbytek jen džungle a buš.
Držte palce. Milan a Šárka

Leave a Reply

Video

Visitors

Free counters!
Webdesign: Kabris|NET