FACEBOOK
PARTNEŘI
koliba-rustika.cz

Pavel Driver

Chcete se stát partnerem tohoto serveru? Kontaktujte nás.

CESTA KOLEM SVĚTA 2010-2014

13. Chile – Bolivia

Hranice do Chile ve směru od Argentinského města Mendoza se nacházejí ve vysokém andském průsmyku v blízkosti nejvyšší hory J.A. Aconcagua. Z hranic sjíždíme z dlouhého kopce až do nížiny, kde leží hlavní město Chile Santiago de Chile.

Nemáme potřebu zajíždět do města a proto jej objíždíme a míříme na pobřeží Tichého oceánu, kde hodláme strávit Vánoce 2011.Konečně dorážíme k Pacifiku. Zastavujeme na pláži a kocháme se pohledem na zapadající slunce, které mizí za obzorem v místech, kde tisíce kilometrů od nás leží Austrálie. Domlouváme se s klukama, že na Vánoce budeme grilovat a popíjet chilské víno. Proto druhý den jedeme do města Valparasio, kde na delší dobu zaparkujme a rozprchneme se po obchodech.

Nakupujeme, prohlížíme historickou část města a přístav, kde kotví nádherná školní plachetnice. Vracíme se k vozu a zjišťujeme, že máme na půl vylomený zámek u dveří. Naštěstí se zloděj do auta nedostal, jen poškodil dveře. Trochu mi to kazí náladu.

Pokračujeme po pobřeží a hledáme nějaké pěkné místečko, kde budeme trávit svátky. Několik kilometrů za městem nacházíme malý kemp, kde žije chilská rodina. Máme k dispozici gril, posezení a místo kde můžeme spát. Vyndavám nářadí a snažím se trochu opravit zámek u dveří a když už jsme v tom spravování rovnou měním brzdové destičky, už to bylo potřeba.

Vánoční mejdan se vydařil, grilování bylo skvělé a víno také. Dva dny jsme trávili na tomto místě a pak jsme zamířili zpět do Santiaga de Chile. Zde vysazujeme kluky z Polska loučíme se a domlouváme návštěvu u nich v Polsku při zpáteční cestě do ČR. Což bude v roce 2013 při cestě ze Sibiře. Míříme na letiště kam má přiletět moje kamarádka Maruška s přítelem, kteří cestují po Jižní Americe. Jsme domluveni, že část cesty pojedou s námi.

Nakládáme je a míříme směr Copiapo, které leží na sever od Santiaga de Chile. Tam mám v plánu počkat a sledovat průjezd největší světové rallye DAKAR. Jsem vybaven velkou českou vlajkou a hodlám podpořit naše kluky někde hluboko v poušti. V tuto chvíli se česká TATRA řízená Alešem Lopraisem pohybuje v prvních pěti vozech. Dorážíme do Copiapa, kde se už vše chystá na příjezd ralye DAKAR. Jsme zde ovšem o několik dnů dříve. Při obědě se domlouváme, že odvezeme mé známé do Bolívie a vrátíme se zpět do Chile sledovat Dakar sami. Míříme tedy směr sever k pouštnímu městečku. Santiago de Atacama. Naše cesta vede nezáživnou pouští Atacama a my z Santiaga jedeme do hor k horskému přechodu do Bolivie.

Přechod se nachází 4600 m/nm a my v těchto místech po prašné cestě míjíme dvojici na dvoukole. Nechápeme a nevěříme vlastním očím. V těchto nadmořských výškách je náročné chodit, natož šlapat na kole. Zastavujeme a nabízíme cyklistům pitnou vodu, protože široko daleko není možné koupit pitnou vodu. Zjišťujeme, že cyklisté jsou opět z Polska a již několik měsíců křižují Jižní Ameriku.

Loučíme se a pokračujeme v naší cestě do Bolívie.

Na Bolivijské straně přejíždíme průsmyk ve výšce 5040m/nm, což je osobní rekord naší Toyoty, ještě nebyla nikdy takto vysoko. Taky to dává dost znát, že se jí to nelíbí, kouří, cuká a má velmi malý výkon.(motor potřebuje kyslík a v těchto výškách je málo kyslíku) To ještě netušíme že po několik dalších týdnech se budeme pohybovat ve výškách kolem 4000m/nm.
V oblasti naší cesty jsou činné vulkány a vulkanická činnost je vidět na každém kroku, solné laguny, do ruda zbarvená země, místa kde vyvěrá ze země horké bahno a pára, sirné průduchy atd. Kamenité cesty dávají autu hodně zabrat. Několik set kilometrů touto oblastí projíždíme směrem k solné pláni jménem Salar de Iuni. Bohužel zjišťujeme, že solná pláň po vydatných deštích je zatopena.

Stáčíme se tedy k městečku……

Cestou začíná hodně, ale opravdu hodně pršet. Šotolinová cesta se mění v jezero a začíná se stmívat. Konečně dorazíme do městečka, kde se dá přenocovat. Druhý den odvážíme moji kamarádku Marušku s přítelem do hornického města Potosí, kde se loučíme a naše cesty se rozdělují. My jsme se rozhodli, že vracet se do Chile zpět je nereálné, proto jedeme do hlavního města La Paz,

projíždíme nejnebezpečnější cestu na světě z La Paz do horské vesničky Croico a pak na hranice směrem do Peru.

Ahoj Milan a Karlos.

12. Uruguay-Argentina

Uruguay je země na východním pobřeží mezi Brazílií a Argentinou. Příroda v Uruguay je hodně podobná naší, také hodně evropských přistěhovalců zůstalo v Uruguay a nepokračovali dále do vnitrozemí J. Ameriky. Silniční síť je vynikající, města a vesnice čistá a hodně evropská. My jsme projeli tuto zem od severu k jihu. Spali jsme v lesích a na farmách.
Na Uruguay je úžasná jedna věc, místní lidé používají a vlastní mnoho veteránů. Je zde běžné potkat v silničním provozu vozy z před válečných let. To jistě ocení milovníci historických vozidel.

Pro nás Uruguay sloužila jako tranzitní země zpět do Argentiny. Hranice přejíždíme na jihozápadě a napojujeme se na dálnici zpět do Buenos Aires. Čeká nás dlouhá a nezáživná cesta z B.A. na jih do Patagonie. Týden jedeme 3500km pořád rovně, kolem nás pouze pampa všude podél silnice plot. To znamená, že najít plac na spaní je dost obtížné. Pro motorkáře je tato cesta náročná o to víc, že z jihu fouká velmi silný vítr.

Byli jsme rádi, že máme tento úsek naší cesty za sebou. Jižní cíp jihoamerického kontinentu si rozdělily dvě země Argentina a Chile. My musíme proto přejet do Chile a po 300km opět vjet do Argentiny. Míříme totiž do Ushuaia což je Argentinské město položené na nejjižnějším cípu tohoto kontinentu. Argentinci ho nazývají Fin El Mundo (konec světa) i pro nás je toto město nejjižnější bod cesty kolem světa.

Konečně zmizely pampy a my projíždíme nádherné hory a kempujeme u průzračných jezer. Několikrát zažíváme dokonce sněhovou vánici a teplota se pohybuje kolem 10°C přes den a do 5°C v noci. Ushuai nás vítá nádherným počasím. Hledáme kemp, abychom zaparkovali auto a mohli projít město. Cestovatelé zde čeká mnoho možností jak si prohlídnout okolní ostrovy a pro ty movitější není problém navštívit Arktidu, která je opravdu kousek.

Městské muzeum v Ushuai je nádherné, vřele doporučuji všem. Dozvíte se v něm, že toto město bylo vlastně založeno jako vězeňská kolonie. Začátky výstavby města musely být hrozné. Týden jsme trávili prohlídkou města a okolí. Doporučuji hory nad Ushuai. Absolvovali jsme krásný trek do těchto hor. Nadešel čas odjezdu a nám se moc nechce. V lese u Ushuai trávíme poslední noc a seznamujeme se s dvěma argentinskými stopaři. Kluk a holka, studenti míří stejným směrem jako my. Bereme je a dva dny s námi jedou směrem na Punta Arenas. Vysazujeme je na křižovatce měníme si adresy a naše cesty se rozdělují.

Dorážíme do malého rybářského městečka Puerto Natales. Je to krásné místo. Čistá voda v zálivu svěží vzduch, přátelští lidé to vše vám nabízí tato část chilské Patagonie. Trávíme zde tři dny. Jedna z našich baterií v autě už úplně odešla, proto musíme koupit novou. Jedeme do obchodu s autodíly a u benzinové pumpy potkáváme tři stopaře z Polska. Domlouváme se, že pojedou s námi do hor, kde jsou vrcholky Torres del Paine. Tento přírodní skvost je asi 50km od P. Natales směrem na sever.

Národní park Torres del Paine je opravdu  fantastický. Absolvujeme společně s klukama trek po národním parku. Kluci jsou na cestách už 14 měsíců procestovali Austrálii, přiletěli do Buenos Aires a stopem se dostali až do Puerto Natales. Dohodli jsme se, že můžou jet s námi protože máme stejnou cestu na sever. Vrátili jsme se zpět do Argentiny a pokračovali po silnici číslo 40 směrem k horám, kde je vrchol FitzRoy. Další přírodní klenot této části Patagonie.

Cestou na FitzRoy se zastavujeme u známého ledovce Moreno. Jeden z mála ledovců na světě, který netaje ,ale naopak se zvětšuje je úžasné sledovat z blízkosti jak se olupují mnohdy několika tunové kusy ledu a řítí se do jezera. Musím říci, že Patagonie je pro mne jedna z nejkrásnějších částí světa. Pokračujeme po prašné silnici číslo 40 směrem do Argentinského města Mendoza.


Tato oblast je proslulá vynikajícím vínem. Každý večer testujeme lahvinku vína.Dobre se pak usina.:-)Kluci z Polska jsou super.Stejna krevni skupina jako my,kazdy vecer vypravime dlouho do noci pribehy z cest.Kolem nas jen Hory a divocina.Co vic si muzeme prat.Opoustime oblast Mendozy a smerujeme do nar.parku Aconkagua.Zde je nejvyssi hora J.Ameriky (Aconkagua 6959m).Trek na tuto horu je sice mozny,ale my ho neabsolvujeme,dostavame se az do vysky 4800m,ale pak sestupujeme a jedeme smerem na Chilskou hranici.Tim nadobro opoustime Argentinu.

Další povidani pisneme z Chile. Milan a Karlos

11. Argentina – Brazílie

Tak konečně jsme na novém kontinentu. Do Jižní Ameriky jsem se moc těšil, protože miluji hory a staré kultury. První etapu v Jižní Americe budu absolvovat se svým známým z Jižní Afriky Karlosem. Je to dobrodruh a světem protřelý cestovatel, takže žádné problémy nehrozí. Je noc a my se ocitáme po dlouhém letu na mezinárodním letišti v Argentinském Buenos Aires. Jako vždy první cesta vede k bankomatu, abychom vůbec měli na dopravu do centra města.

Musíme najít hotel ve kterém budeme bydlet, minimálně týden po dobu vyřizování přístavních a celních formalit, které se týkají vyzvednutí Toyoty z přístavního terminálu. Buenos Aires je ohromná metropole a nám se poměrně brzy daří najít velmi slušný hotel za rozumnou cenu. Hned druhý den začínám vyřizovat doklady ohledně vyzvednutí auta.Celý proces trvá cca 5 dnů. A my těchto 5 dnů trávíme běháním po různých kancelářích a také prohlídkou města.

Buenos Aires je známé starou městskou čtvrtí La Boca ve které se na ulicích tančí tango. Samozřejmě pouze pro turisty. Tato čtvrť je známá také fotbalovým klubem, ve kterém začínal slavný Marodona a zrovna v době naší návštěvy, Buenos Aires fotbalový klub Boca vyhrál argentinský pohár. Nemusím popisovat co se dělo v ulicích města při vítězném gólu. Argentinci jsou velmi temperamentní a z celého srdce milují fotbal.

Konečně nadešel den, kdy jedeme taxíkem do přístavu vyzvednout auto. Přes různé kontroly se dostáváme až na místo kontejnerového skladiště, kde jeden kontejner je připraven pro nás. Celník přestřihává plombu, otevírá dveře a já konečně po delší době vidím naší skvělou Toyotu. Má z části vypuštěné pneumatiky, aby se vešla na výšku do kontejneru. A je celá zaprášená, evidentně jí to v kontejneru moc nesvědčilo. Snažím se nastartovat, ale baterie je poloprázdná. Ještě že ve skladu mají vysokozdvižný vozík, který nám pomáhá Toyotu vytáhnout z kontejneru a nastartovat. Montuji na střechu hliníkové boxy, rezervu a vracím naviják do předního nárazníku.

Vyjíždím z přístavu a hustým provozem mířím k našemu hotelu. Na hotelovém parkovišti uklízím a čistím vnitřek auta. Druhý den konečně vyrážíme a míříme na sever k hranicím s Brazílií. Přímo na hranici jsou známé vodopády Iguazu (nazývané také Ďáblův chřtán)

Tři dny nám trvá 1700km dlouhá cesta k Iguazu. V severní Argentině jsou pravidelné silniční policejní check pointy, na kterých nás policie skoro pokaždé zastaví a vymýšlí záminky jak z nás dostat nějaké peníze. Důvodem je naviják v předním nárazníku, závěsné zařízení v zadním nárazníku atd. Údajně v Argentině jsou na vozidle tyto věci zakázány a to že je auto z Evropy je nezajímá. Pouze v jednom případě platíme pokutu, v ostatních případech to uhádáme. Po těchto všech peripetiích konečně přijíždíme do Iguazu. Po vstupu do národního parku ve kterém vodopády jsou se nám naskýtá úžasný pohled na masu vody, která mizí v hlubokém kaňonu.

Vodopády leží na řece Iguazu, která tvoří hranici mezi Brazílií a Argentinou, takže na obou březích jsou turisty oblíbená místa, ze kterých je úžasný pohled na tento přírodní div. Mohu doporučit brazilskou stranu. Myslím si, že pohled z této strany je absolutně nejlepší. Naše další cesta směřuje do Brazilského Rio de Janeira.
Brazílie je opravdu nádherná země a překvapuje nás vynikající kvalita místních silnic. Řidiči jezdí velmi nebezpečně a rychle. Při řízení musím být hodně opatrný, aby se něco nestalo. Silnice do Ria vede přes Sao Paulo, které je opravdu ohromné, orientace v centru bez GPS je opravdu nepředstavitelná. Již jsem při svých cestách projížděl hodně světových metropolí, ale Sao Paulo řadím hned na druhé místo za Dílí.

Konečně jsme v Riu. Musím přiznat, že jsme velmi zklamán,i protože jsme očekávali úplně něco jiného než jaká je skutečnost. Rio leží na nádherném pobřeží, má dvě velké pláže, Krista na skále, cukrovou homoli ( skála zvláštního tvaru) a to je vše. Ulice, domy, hotely a restaurace lemují mříže a ocelové ploty. Vzhledem k tomu, že kriminalita je zde velmi vysoká se těmto opatřením ani nedivím. Ale vypadá to hrozně. Několik dnů trávíme v Riu a pak odjíždíme směrem na jih do Uruguaye. Cesta opět vede přes Sao Paulo, ale pak se stáčí podél pobřeží přímo na jih k hranici s Uruguayi.

Po cestě k hranicím navštěvujeme městečko Blumenau (město založené německými přistěhovalci). Marně hledáme německou hospodu, ve které bychom rádi poobědvali. Už je to mnoho let co zde byla slyšet většinou němčina, dnes už je město 100% Brazilské, německá historie je vidět pouze na architektuře. Konečně po mnoha kilometrech dorážíme na hranice s Uruguayi.
Musíme se několikrát ptát,kde je kancelář celníků a policie. Hranice totiž vůbec nejsou a auta projíždějí nekontrolovatelně. My samozřejmě potřebujeme potřebná razítka do pasů a do  arnetu. Opatrujte se tam v té zimě a my valíme do Uruguaye.

Milan a Karlos

07. JAR a nemocná Šárka

Ahoj z JAR. Pokračujeme podél pobřeží směr East London. Nádherná krajina kolem silnice se střídá s malebnými vesničkami. Člověk si připadá jako někde v Evropě. Šárka má silné křeče v žaludku, musíme opět do nemocnice. Začínám přemýšlet o variantě zaparkovat auto v East London a letět do ČR na vánoce. Vyřešíme tím snad zdravotní problémy Šárky a  naše rodina bude mít radost, že nás po půlroce uvidí. Přijíždíme do městečka Kirkwod a hledáme nemocnici. Za chvilku již parkujeme před budovou nemocnice a hledáme ordinaci. Ujímá se nás ochotná sestřička, které vysvětluji co má Šárka za problém a odkud jsme. Šárka absolvuje několik vyšetření a závěr je, že má silný zánět žaludku. Dostává antibiotika, injekci a další den ráno se máme dostavit na kontrolu. Prší a je docela zima. V městečku je docela pěkný kemp kde parkujeme a přespáváme. Prší celou noc a Šárka má stále silné bolesti. Ráno jsme opět v nemocnici. Čekáme v čekárně na doktora, ale po 15minutách se rozhoduji, že popojedeme do East London ke známému a zdravotní problém se pokusíme vyřešit tam.

Ještě týž den večer parkujeme na zahradě u Kárla v E.London. Kárl nás vítá a já mu hned vysvětluji   co se děje a jak je to se Šárkou. Je konec listopadu, za pár týdnů jsou vánoce. Druhý den se rozhoduji, jedeme domů! S parkováním u Kárla není problém. Rezervujeme si letenky a připravujeme auto na parking. Odpojuji baterii, vypouštím vodu ze sprchy, vše čistím a balíme jen nejnutnější věci. Další den ráno startujeme místní linkou do Johanesburku a pak dál už mezinárodní linkou do Dubaje a pak do Prahy. To létání mě vždy pěkně štve, trávíme v letadle celkem asi 17 hodin. Přesto v Praze máme dobrou náladu a naše cesta vede rovnou do nemocnice. Problém Šárky se řeší asi měsíc, protože během léčení jsou vánoční svátky. Je přijemné trávit vánoce s rodinou. Moc si vážíme toho, jakou rodinu máme a jak nás podporuje a pomáhá. Bez takovéto pomoci bychom nemohli cestovat tímto způsobem.

Já si plním dětské sny a Šárka chudák to tentokrát takhle odnesla se zdravotními problémy. Dnes je vše už OK a já plánuji návrat do Afriky, kde chci pokračovat v cestování. Trochu upravuji původní plán a chci navštívit ještě Botswanu kde je nádherná delta řeky Okawango. Šárka tentokrát zůstává v ČR, kde prodělává doléčení své nemoci a já odlétám zpět do Afriky se svým starším synem Michalem. Michal v Africe nikdy ještě nebyl a bude to pro něho dobrá životní zkušenost. Opět trávíme hodiny v letadle a opět se po několika týdnech ocitáme na letišti v East London. Je dusno a teplo a my se těšíme na další dobrodružství. Já už jsem nedočkavý kdy opět uvidím moji krásnou hranatou lásku Toyotu.

Tak příště se opět ozveme. Tentokrát to bude celá Jihoafrická republika, Botswana, opět Zambie a opět Namibie. Pak se vrátíme do JAR ke Kárlovi a připravíme Toyotu do kontejneru.

Čeká ji velká cesta lodi do Buenos Aires.

Milan a nemocná Šárka

10. JAR a domů

Opouštíme Namibii a překračujeme hranice do JAR. Celníci jsou ochotní a my za chvíli uháníme po krásné silnici v Jihoafrické republice směr Kapské Město. Jihoafrická republika je nádherná, ale mě štve to, že tam není možno kempovat na divoko. Silnice jsou lemovány ploty a nejde sjet mimo silnici. Proto spát se dá pouze na odpočívadlech nebo najít oficiální kemp. Kempu je v JAR poměrně dost, ceny se pohybují 300Kč-600Kč na noc pro dva lidi. Dorazili jsme do Kapského města, návštěva tohoto města je pro mne pokaždé zážitek. Stolová hora, nádherné pláže na jihu města atd. Nechali jsme zaparkované auto na parkovišti na kopci proti stolové hory a šli se projít na krásné vyhlídky. Úžasné pohledy na město a okolní pobřeží nás uchvátily. Vracíme se na parkoviště k autu a nějaký pár mě česky zdraví. „Dobrý den“, bylo to příjemné překvapení. První setkání po 7 měsících cestování po Africe s krajany. Dva kluci ze Slovenska, průvodci cestovní kanceláře působí v Jihoafrické republice a provází turisty se Slovenska a z Čech. Dali jsme si pivko v plážové restauraci a povídali o Africe. Bylo to příjemné setkání, kluci byli super.

Z Kapského Města jsme pokračovali kolem pobřeží k vesnici Gans Bay a pak k nejjižnějišímu cípu afrického kontinentu. Pro Michala to byla první návštěva na nejjižnějším cípu, tak jsem ho provedl blízkým muzeem ve starém majáku. Propátrali jsme okolí a dalekohledem pátrali po velrybách. Bohužel tentokrát jsme nic neviděli. S Šárkou jsme tu pozorovali kosatky. Přespáváme na parkovišti a ráno pokračujeme dál směr Port Elizabeth. Blíží se doba našeho odletu zpět domů. Musíme ještě zařídit přepravu auta do Buenos Aires. Domlouváme se co a jak uděláme. Blíží se duben a na jižní polokouli se schyluje k zimě. V Argentině, kam se moc těším chci navštívit hlavně Patagonii a tam je to nejvhodnější v létě, tzn. v listopadu prosinci. Jezdit do Patagonie v květnu-červnu je hloupost. Plánujeme, radíme se a volíme následující variantu. Necháme připravené auto u mého známého Kárla, který bydlí v East Lodnon a domluvíme se s ním, že auto jen převeze do přístavu koncem srpna. Tam ho přepravní firma naloží a převeze v kontejneru do Buenos Aires. No a tam si ho už vyzvednu já s Šárkou. Cesta přes oceán trvá asi měsíc, takže v Buenos Aires bude koncem září.

OK, takhle by to šlo…Vše je naplánováno a my pokračujeme přes Port Elizabeth do East London. Vítáme se s Kárlem po dvou měsících co jsme ho viděli naposledy, vysvětlujeme náš plán. Se vším souhlasí a my připravujeme Toyotu na naložení do kontejneru. Vše ze střechy dáváme dolu do auta. Naviják z předního nárazníku radši uklízíme taky do auta. Vypouštíme vodu ze sprchy, likvidujeme zbytek potravin. Auto je připraveno, vyčištěno, jen převést do přístavu. Domlouváme se s přepravní společností, zjišťujeme podrobnosti přepravy atd.

Nadešel den odletu, loučíme se s Karl Heinzem na letišti v East London a absolvujeme několika hodinový let do Prahy. Těšíme se na rodinu, na kamarády, ale Afriku máme v srdci. Určitě se sem ještě vrátím. Už teď mám v hlavě tajné plány.

Milan, Michal a Šárka (už zdravá a připravena na další dobrodružství)

08. JAR, Botswana

Na letišti nás čeká Kárl. Radostně k němu jdeme a já si vyzvedávám zavazadla. Kárl má Toyotu Hilux. Uháníme přes East London do jeho domu. Konečně zase vidím naše auto. Ono to vlastně už ani auto pro mě není. Je to domov a spolehlivý parťák. Doufám, že mne s tou spolehlivostí nezklame. Další den pracujeme na zprovoznění auta, zapojuji baterie, napumpuji naftu do čerpadla a startuji. Motor naskočí okamžitě. Krásný zvuk šestiválce, je to jako nádherná hudba pro mé uši. Vyměňuji přední tlumiče, které byly poškozeny z Konga,  dotankovávám vodu na sprchování a nakupujeme proviant na další cestu.

Druhý den ráno vyrážíme směr Dračí hory a Lesoto. Cesta je nádherná, žádný velký provoz, asfalt. V JAR je většinou asfalt, jen vedlejší cesty jsou někdy šotolinové. Zastavujeme se na známém místě, kde jsem byl se Šárkou. Nádherné pobřeží lemují zbytky hustého lesa. Ukazuji Michalovi vrak staré lodi, která před čtyřiceti lety v těchto místech ztroskotala na skalách. Přespáváme na divoko v lese a druhý den míříme do Dračích hor. Za městem Umtatasi všimnu malé tabule, která upozorňuje na odbočku k vodopádům. Zatáčíme a po 10 km jsme ohromeni úžasným velkým vodopádem. Ani nevíme jak se jmenuje, turisti tu evidentně nejezdí, jen místní klučina nám podává nějakou knihu do které se máme zapsat. Nic neplatíme a do knihy zapisujeme naše jména a zemi ze které jsme.

Pokračujeme dále směr Kokstad a Underberg. Nocujeme na odpočívadle u silnice a druhý den dorážíme do Dračích hor. Nádhera, jsou přímo úžasné, porostlé trávou se tyčí do výškya kontrastují s blankytně modrou oblohou.

Odbočujeme směrem Sani Pass, kde je hraniční přechod do malé zemičky jménem Lesotho. Lesotho je nádherná hornatá země, kde je příroda velmi podobná jako v Dračích horách. Na Sani Pass vede šotolinová cesta, místy dost rozbitá, ale pro nás je to dálnice. Po Kongu už je každá cesta dálnice. Přes cestu občas teče potok s čistou vodou a pak mizí v hlubokém údolí pod námi. Dorážíme na celnici blízko nejvyššího bodu Sani Passu. Celník nám vysvětluje, že dál je cesta nesjízdná. Kamenná lavina se sesula na silnici a ta se utrhla. Musíme zpět a to znamená, že nemůžeme navštívit vyhlášenou hospodu na vrcholu Sani Passu, která je plná suvenýrů od různých cestovatelů z celého světa. Dostal jsem na ni tip od známých a mrzí mě, že jsme si tam nemohli dát pivko a poklábosit s majitelem. Sjíždíme do údolí a hledáme místo na spaní. Tentokrát je to malý kemp. Druhý den pokračujeme podél hor směr Loteni.

V poledne parkujeme u vjezdu na nějakou farmu a vaříme oběd. Začíná pršet a u nás se zastavuje farmář, který jede do brány farmy. Povídáme si s ním a on nás zve na malé občerstvení k němu do domu. Souhlasíme a jedeme za ním. Farma je asi 2km od vjezdu. Nádherná farma leží přímo pod horami. Dům na farmě ve kterém bydlí farmář je úžasný. Vypadá spíš jako z Beverly Hils než z Afriky. Bazén, bar atd., dvě služebné nás obsluhují a my si pochutnáváme na pivku a kávičce. Vyprávím o cestování a on se ptá na Českou republiku. Je fanda do ultra lehkých letadel a také jedno vlastní (za domem má malé letiště). Vysvětluje mi, že Česko je největší výrobce ultra lehkých letadel na světě, ani jsem to nevěděl. On mě poučuje, jak to je s těmi letadly a já jsem rád, že zná naši zem. Většinou totiž nikdo neví kde je Česko, někdy sice znají naše fotbalisty, ale málokdo ví, kde Česko leží. Kdyby věděli jak je to u nás krásné, tak by určitě přijeli na dovolenou. Česká republika je opravdu nádherná, s každou navštívenou zemi na mých cestách si to vždy uvědomím. Loučíme se s farmářem a jeho manželkou, jsou to velice příjemní lidé. Nabízejí nám nocleh, ale odmítáme. Cítím se lépe v autě, spaní v kempu mi nevadí. Jsem raději někde na divoko v lese, nebo v buši, ale v JAR se musí spát většinou v kempech. Možnosti zajet do lesa skoro nejsou, vše je oploceno. Soukromý majetek je všude a všude oplocen. Přespáváme v kempu co nám doporučil farmář. Majitel kempu je sice dost pod vlivem alkoholu, ale přesto se domlouváme na ceně a přespáváme.

Další den pokračujeme podél Dračích hor směrem na dálnici, která vede do Johanesburku a Pretórie. Opouštíme Dračí hory a polykáme nudné kilometry dálnice. Projíždíme Johanes burkem kde se nehodláme zdržovat a nocujeme u jezera Harthesspont, do kterého se vlévá Krokodýlí řeka. Kemp je úplně prázdný, jsme tam sami.

Další den dorážíme na hranice s Botswanou. Po malých problémech, které musí řešit naše ambasáda v Johanesburku se dostáváme na Botswanské území. Češi totiž čerstvě nepotřebují už víza do Botswany a úředníci na hranicích to ještě nevěděli. Musel jsem kontaktovat naši ambasádu a ochotný zaměstnanec České ambasády vše zařizuje. Malé zdržení nám nevadí. Začíná se stmívat a my parkujeme v kempu, který se jmenuje „Lví kemp“. Teď už víme proč. Každý den k večeru za plotem kempu se ozývá lví mručení a lvi se chystají na lov. Doufáme, že plot je pevný a usínáme. Druhý den musíme do Gaboróne (hlavní město Botswany) vyřídit víza do Namibie. Už vím, že to bude trvat 3 dny, takže ve Lvím kempu trávíme celkem 3 noci. Na lví řvaní jsme si zvykli a v klidu každý večer grilujeme čerstvé hovězí maso. Vychutnáváme si skvělých steaků. Konečně máme víza a vyrážíme do centra Botswany  směr solné pánve. Bohužel je nemůžeme projet, zapadáme do bahna. Je období deštů a solné pánve jsou sjízdné pouze v období sucha. Ntwetwe solné pánve jsou nekonečné planiny vypadající jako suchá poušť s rozpraskanou slanou hlínou, pro nás bohužel nepřístupné.

Za několik dnů dorážíme do městečka Maun, kde zařizujeme vstupy do národních parků Moremi a Chobe. V Maunu si musíme zaplatit kempy v těchto parcích a vstupy do parků. V Moremi si platíme parkování v kempu „Třetí most“ a v Chobe, je to kemp „Savuti“. Národní park Moremi se rozkládá v deltě Okavanga a park Chobe je po cestě z Okavanga delty směrem k řece Zambezi, která tvoří hranici mezi Botswanou a Zambií. Hranice se dotýká řeky v malém místě a přes řeku se dostanete do Zambie trajektem. Tak teď se vrátím do Moremi, kde jsme trávili úžasné chvíle. Do parku jsme vstoupili jižní branou, kde nás poučili  co a jak. Kudy vede cesta do našeho kempu a co nás čeká po cestě za překvapení. Je období deštů a my musíme projet pár hlubokých brodů, než se dostaneme do kempu. Projíždíme 40km dlouhou trasu plnou nádherné přírody , zvířat a hlavně nepotkáváme ani jednoho turistu nebo jiné auto. Prostě úžasné.

Delta je plná vody a my opravdu párkrát musíme projet hlubšími brody. Toyota vše hravě zvládá a my večer parkujeme v našem rezervovaném kempu. Jsem sice trochu nervózní, když mi na recepci kempu sdělují, že nemají ploty, které by nás oddělovaly od divokých zvířat a že můžeme počítat s návštěvou hyen a možná i s nějakým lvíčkem. „No, nic nového“ říkám si a připravujeme auto na spaní. Vaříme večeři, kolem je tma, jen v dáli jsou slyšet sloni. Nádherná noc, lev nepřišel, hyeny taky ne a my druhý den pokračujeme divokou  přírodou dál. V deltě je množství malých jezírek ve kterých jsou hroši a kolem jen divočina. Prostě jako ve snu. Na jednom brodu zapadáme do bahna, ale při dalším pokusu se dostáváme na pevnou zem. Musíme dávat pozor, vždy si musím vytipovat správný vjezd do brodu a správný výjezd. Nerad bych tu auto utopil. Máme sice možnost pro jet hlubokou vodu cca 130cm, ale pokud bude na dně bahno, tak jsme v háji. Naštěstí je vše OK a my se dostáváme na kamenitou cestu vedoucí do národního parku Chobe.

Příroda kolem nás je úžasná. Už si ani neuvědomujeme, že jsou kolem nás divoká zvířata, bereme to jako samozřejmost. Sloni a antilopy jsou všude, občas žirafy, pes hyenovitý atd. Jen lev se pořád před námi někde skrývá. Dorážíme do parku Chobe a míříme ke kempu Savuti. Opět bez plotu, opět kolem nás divoká příroda. Ovšem tentokrát vařím večeři a tu se v naší blízkosti objeví slon. Už vím, jak na ně. Vezmu dva plechové hrnce a mlátím s nimi o sebe. Slon se líně otočí a míří v houští. Mám to natrénované ze Zambie, kde jsme takhle zaháněli slony se Šárkou v kempu Crokodil Creek. Ráno jsou kolem auta hyeny, ale jsou plaché a když otevřu dveře utečou. Naše cesta pomalu směřuje na onu hranici k řece Zambezi, kde najíždíme na starý trajekt a za chvilku jsme na území Zambie. Malé dohadování s celníky a policií na hranicích kvůli úplatku, který požadují. Je to vždy boj, ale už to znám a nedám se. Vše dopadá OK a my po zaplacení víz vjíždíme do Zambie, ale o tom až příště.

Moc pozdravu od řeky Zambezi Milan a Míša.

09. Zambie a Namíbie

Tak jsme zase na známých místech v Zambii. Vzpomínám na Šárku, jak jsme zde prožívali její onemocnění a mysleli si, že má malárii. Míříme do krásného kempu Crokodil Creek. Vítám se s majitelem a vyprávím co je s Šárkou a jak vše dopadlo s její nemocí. Trávíme zde jednu noc, grilujeme a pozorujeme řeku Zambezi na jejímž břehu kemp leží. Začíná opět pršet a my se schováváme do auta. Celou noc je bouřka a průtrž mračen. Řeka Zambezi je rozvodněná a já se těším, že uvidím Viktoriiny vodopády plné vody. Když jsme tu byli se Šárkou, tak bylo období sucha a vody moc nebylo. Dorážíme do městečka Livingstone v jehož blízkosti Viktoriiny vodopády leží. Stavujeme se u pomníčku Emila Holuba (český cestovatel). Zase nás obklopují místní obchodníci a jeden si mě dokonce pamatuje, když jsem tu byl se Šárkou. Měníme s nimi jejich domorodé výrobky, náramky, sošky zvířat atd. za nějaká stará trička a nůž. Pro nás dobrý obchod a pro ně asi taky. Loučíme se a míříme k vodopádům. Viktoriiny vodopády jsem už popisoval v článku……… při cestě se Šárkou. To bylo období sucha, ale teď je období dešťů a Zambezi je plná vody tzn., že vodopády hřmí v plné síle. Úžasný zvuk, ale vodní tříšť je tak velká, že bohužel nic není vidět. Jsme celý mokří a nic nevidíme.  Zaplatili jsme vstup do oblasti vodopádů a teď můžeme akorát poděkovat za skvělou sprchu. Loučíme se pohledem na ohromný mrak vodní tříště, který se zvedá z vodopádů a odjíždíme z Livingstounu, směr hranice s Namibií. Do Namibie se moc těším, je to opravdu nádherná země. Není tam moc lidí, jsou tam krásné oblasti buše a pouště. Prostě Namibie mně přirostla k srdci. Po 400km překračujeme hranice a míříme na sever k vodopádům Rucana. Leží přímo na hranicích s Angolou a řeka Kunene, která vlastně tvoří hranici je plná krokodýlů. V této oblasti je nádherná příroda, kde jsou volně žijící divoká zvířata. Kempování v buši není problém a místní vesničky domordců kmene Himba jsou jak za časů starých cestovatelů co dobývali Afriku. Prostě úžasné. Vodopády Rucana jsou zajímavé, ale my se vydáváme směrem na západ podél řeky prašnou cestou k dalším vodopádům jménem Epupa. Ty jsou opravdu krásné a volně přístupné. Naše cesta podél řeky Kunene je dost náročná, protože musíme často projíždět hluboké brody a bojíme se, že zapadneme. Asi v půlce trasy odbočujeme na objížďku, nedá se nic jiného dělat. Cesta podél řeky je totálně zaplavená. Nocujeme v buši a večery u ohně jsou fantastické. Noční zvuky buše, nebe plné hvězd, co více si může člověk přát. Za pár dnů dorážíme k vodopádům Epupa. Fantazie, nádhera, nejde to popisovat. Řeka se řítí do hlubokého kaňonu pod námi, kolem nás úžasné stromy, květiny, ve vzduchu dusno a vodní tříšť. Neradi se loučíme s hraniční oblastí kolem řeky, ale čas běží a my musíme dále.

Projíždíme buší směrem k národnímu parku Etosha. Já už tam byl, ale Michal ne, proto tam jedeme. Jeden večer táboříme v buši u severní hranice parku. Vařím večeři, Míša hledá dříví na oheň. Začíná se stmívat, jsme blízko vyschlého koryta řeky. Už je skoro tma, když dojíme a sklidíme ze stolu. V tom se ozvou naše známé hyeny, které dost často večer otravují v buši. Vždy je zažene oheň. Nejsou pro nás teď nebezpečné, možná bez ohně, možná pro samotného slabšího člověka ano. Ale máme jiný vážný problém, z křoví před námi asi 20 metrů od auta se ozve lví zamručení. Tak to víme přesně co to znamená. Sakra, ještě že vždy táboříme na místě, kde je trochu rozhled. Lvice sedí v křoví a mručí směrem k nám. Můžu říct, že takhle rychle jsem ještě kempový nábytek nesložil. Skočíme do auta a rozsvěcujeme světla. Mezi tím se lvice přemístila někam za nás. Startujeme a odjíždíme, nehodlám být večeří pro nějakou kočku, teda jako čtyřnohou kočku. Asi po 5km najíždíme na asfaltovou silnici a zastavujeme na odpočívadle. Tuto noc spíme u silnice. Další dny projíždíme Etoshu, Tsumeb a míříme k pobřeží Koster. Na hranici parku „Pobřeží Koster“ získáváme povolení k vjezdu do střední části parku a uháníme pouští dál. Pobřeží je opravdu velmi pusté a poušť vlastně mizí ve vlnách Atlantiku. Muselo to být hrozné pro námořníky ze ztroskotaných lodí, kteří hledali v těchto místech pitnou vodu a netušili, že poušť se táhne hluboko do vnitrozemí. Většinou všichni zahynuli žízní. Proto ten název „Pobřeží Koster“. My jsme našli pouze kostru velryby a ohromnou kolonii lachtanů. Jeden se nás dokonce snažil kousnout, protože spal tak tvrdě, že jsme se k němu dokázali přiblížit na pár centrimetrů. Mysleli jsme, že je mrtvý, ale najednou otevřel oči, vycenil zuby a už jsme utíkali. Byla to komická situace. V poušti na pobřeží Koster nic jiného ke koukání není. Navštívili jsme několik starých vraků lodí, které jsou vyvrženy na mělčinu a my mířili směrem do krásného městečka Svakopmund. Tam je úžasná německá hospoda, kde skvěle vaří. Vepřová s knedlíkem a pivo bylo skvělé.

Druhý den pokračujeme směrem na známé pouštní duny Sossusvlei. Krajina je tu nádherná, cesty prašné. V horách projíždíme nějaký brod přes řeku a prorážíme zadní pneumatiku. Docela velká díra, musíme sundat plášť a opravit to.

Rezervu samozřejmě mám, času máme také dost, tak to opravíme. Za dvě hodiny je vše opraveno a my nocujeme v poušti. Opět nádherná noc plná hvězd. Namibie je úžasná, projíždíme ji směrem ke kaňonu Rybí řeky (Fish River Canon). Cestou se stavujeme v malé osadě Grunau kde je malý autoservis. Při cestě přes Kongo s Šárkou jsme na špatné cestě poškodili přední tlumič, ze kterého vytekl olej a přestal tlumit. Firma Dajbych mi tlumič ochotně vyreklamovala a já namontoval dopředu nové tlumiče. Nevšiml jsem si, že když v Kongu dostal ránu, tak se poškodil i spodní závěs tlumiče. No a teď při cestě se postupně spodní závěs poškodil natolik, že prasknul a upadl. V autoservisu v Grunau byl starý pán, kterému jsem vysvětlil co potřebuji. Zapůjčil mi svářečku, dovolil mi zajet na kanál do dílny a já si prasklý závěs v klidu svařil. Byl tak ochotný, že nám dovolil u nich přenocovat. Byli to příjemní lidé. Slíbil jsem jim, že jim pošlu pohled z naší krásné Prahy. Z Grunau jsme mířili pomalu zpět do Jihoafrické republiky, ale to až příště.

Ahoj Milan a Míša

06. Zambie, Namíbie

Read the rest of this entry »

05. Kongo (Kinshasa)

(peklo zvané silnice N1 přes centrální Kongo)

Den první.

Jsme v Demokratickém Kongu, spíme na misii v Kinshase a už víme, že víza do Angoly nebudou. Musíme přes centrální Kongo do Zambie. Nakupujeme proviant, pitnou vodu a tankujeme 200 l nafty. Vyzvedávám z bankomatu 300USD, váhám jestli nemám vzít více peněz, ale v oblasti přes kterou pojedeme jsou banditi. Snad 300USD bude stačit, další bankomat je až za 2500km v Lubumbashi. Je pátek 3 hodiny a my vyrážíme směr centrální Kongo. Jsme trochu nervózní, tušíme že to bude náročné. 2500km musíme zvládnout za 8 dní. Jsem připraven řídit mnoho hodin denně. To mne problém nedělá, jen mám obavu z bezpečnosti. Mám sebou Šárku a zodpovídám za ní. Ale s cestou přes centrální Kongo souhlasila. Tak ví, že to bude těžké. V hustém provozu míříme z Kinshasy na východ, směrem do městečka Kikwit, tam dnes musíme podle našeho časového plánu dorazit. Cesta je sice asfaltová, ale plná hlubokých děr. Musím být opatrný, nechci poškodit auto. Koukám na display GPS a červená čára značící silnici právě končí. GPS pouze svítí! Mapy pro GPS neexistují pro tuto oblast. Máme jen papírovou a ne zrovna podrobnou. Budeme se muset ptát domorodců. Už je dávno tma a žádná auta nepotkáváme.Občas projíždíme vesnicemi, kde před chýšemi planou ohně. Po 400km dorážíme o půlnoci do Kikwitu, za městem zaparkujeme a jdeme spát. Budík nařizuji na 4.45hod.

Den druhý.

Ranní vstávání probíhá kupodivu bez problémů, rychlá snídaně a vyjíždíme. Všude kolem nás je hustá mlha, která stoupá z pralesa. Přejíždíme po mostě nějakou řeku a kličkujeme mezi domorodci, kteří spěchají do Kikwitu na trh prodat své zboží. Auta nepotkáváme žádná. Silnice je pořád asfaltová, máme dobrou náladu a počítáme ujeté kilometry. Pokud by to takhle šlo dál, tak je to paráda. Ale vím, že to takhle vypadat nebude. Slunce zvítězilo nad ranní mlhou a ozářilo řeku a pralesy kolem nás. Příroda nádherná, ale představa, že nezvládneme tuto trasu včas, tím pádem porušíme zákony Konga a ocitneme se na tomto území nelegálně mě žene zatraceně rychle kupředu. Vůbec nevím co by se s námi stalo. Vězení, pokuta, vysoký úplatek státnímu úředníkovi. To vše mě nutí pospíchat! Po 50km ve vesnici končí rozbitý asfalt a začíná peklo! Zapadáme do velmi hlubokých kolejí od náklaďáků a zapínám náhon na všechny kola. Jedeme na jedničku, někdy musím zapínat redukci. Nálada v autě je na bodu mrazu! Po asi 10km, které jedeme skoro hodinu, přijíždíme do tak hlubokých kolejí, že to nejsme schopni projet. Písek s bahnem a vodou je naprosto neprůjezdný. Ptáme ve vesnici po objížďce. Domorodci nám ukazují cestu pro pěší, po které pokračujeme dále. Začínám pomalu litovat, že jsme se rozhodli pro cestu přes Kongo do Zambie. No teď už je pozdě, musíme dále. Připadám si jak na velkém závodě, už máme jen těch 8 dnů do cíle naší cesty Zambie! Po dalších asi 5km objížďky se napojujeme opět do kolejí od náklaďáků. Je ohromné vedro, dusno jak v prádelně. Na nebi se honí mraky a já se modlím, aby nezačalo pršet. To by byl konec.Nakloněni na jednu stranu, zapadlí v jedné koleji pokračujeme dál. Toyota není tak široká jako náklaďák, proto využíváme pouze jednu stopu, druhá strana je zabořena v náspu mezi kolejemi. Nápravy před sebou hrnou písek a bahno. První rychlostní stupeň nezvládá, musíme opět řadit redukci. Auto je opravdu skvělé, ani se mi nechce věřit, že některé hluboké brody projedeme, ale vše zvládáme. Začíná se stmívat. Špatně ve světle reflektoru vidím do hluboké stopy. Neodhadnu hloubku a několikrát zapadáme, ale vždy vycouvám a projedu to znovu. Už je tma a my dorážíme asi v 19hod do nějaké vesnice, kde je policejní stanoviště. Ptám se policisty jestli zde můžeme přespat a jestli je tu bezpečno. Směje se a ukazuje na samopal. Je tu bezpečno a spát tu můžeme. Dávám mu balíček sušenek a parkuji mezi chýšemi ve vesnici. Domorodci se okamžitě shlukují kolem auta a někteří se snaží vylézt na střechu auta. Odháním je a oni se rozprchnou. Sedíme v autě, je tma a Šárka začíná zoufale brečet. Domorodci nám zírají do okének a já vypínám vše co svítí, aby nás nebylo vidět. Víme, že cesta zpět do Kinshasy není, musíme dál a musíme to zvládnout rychle. Dnes jsme ujeli za celý den 252km. Je to hrozné, ani jsme nejedli a ujeli jsme tak málo. Jsme tak unaveni, že usínáme v 21hod. Ráno musíme v 5hod vstávat.

Den třetí.

V pět nám pípne budík a už jsme na nohou. Rychlá snídaně čaj a sušenky a ještě ve tmě vyrážíme na cestu. Je mlha, ale začíná se rozednívat. Zapadáme do stopy od náklaďáků a pokračujeme dál 20km/hod. Cesta se nelepší a je to pořád stejné jako včera. Mnoho míst musíme objíždět vysokou trávou, která roste podél silnice. Doufáme, že to bude lepší a to nás žene dál. Blížíme se po 180km do vesnice Tshikapa a doufáme, že snad už cesta bude lepší. Tshikapa je velká vesnice, kde jsou i staré zděné stavby z dob kolonialismu, misie, nemocnice, kostel atd. Připadám se jako v dobách kolonialismu, od těch dob se tu nic asi nezměnilo. Spíš to je horší, některé budovy jsou rozpadlé a domorodci mají vedle hliněné chýše. Nechápu proč nepoužijí stavební materiál ze zbořených domů a nepostaví si něco lepšího. Je to nepochopitelné nic by je to nestálo a obydlí by bylo kvalitnější. No asi jim to takhle vyhovuje. Já si myslím, že nutit Afričanům naši kulturu včetně náboženství je hloupost a byla to velká chyba od začátku. Mají úplně jinou mentalitu a nikdy nebudou fungovat jako jiné kultury. Afrika je prostě Afrika a nikdo to nezmění. Projíždíme městečkem a míříme k řece, která protéká v údolí. Naštěstí je tu starý most po kterém přejíždíme na druhou stranu. Musíme pomalu, protože po mostě procházejí stovky lidí. Na druhé straně řeky jsme lidmi úplně obklopeni a já si uvědomuji, že to bude asi nějaký průvod. Troubím a pokračujeme dál. Postupně zjišťujeme, že jsme asi uprostřed nějaké slavnosti. Konečně asi po 2km se dav rozestupuje a my vyjíždíme z Tshikapy směr město Kananga. Ptáme se kolem jdoucích na správný směr, jsme totiž na bahnité cestě, která vůbec nevypadá jako silnice. Dozvídáme se, že je to ta správná cesta, ale že je bohužel špatná. Prý je pro náklaďáky, kteří v těchto končinách fungují jako autobus, sanitka, pohřební vůz, atd. Prostě nic jiného tu nejezdí. S naší Toyotou prý možná projedeme. Nic jiného nám stejně nezbývá. Asi po 1km se musíme opět ptát na cestu otrhaného vojáka, který jde pěšky. Vesele nám ukazuje správný směr a prosí o svezení do Kanangy. „Jasně není problém, ale půjdeš na střechu“ říkám mu. Souhlasí a společně vyrážíme. Ze začátku dávám pozor, aby mi nespadl ze střechy dolu na velkých dírách, které projíždíme. Ubírám plyn a snižuji rychlost na minimum, ale nemáme čas. Je to závod o čas a možná nás v předu čekají nějaké problémy. Proto jedu jak nejrychleji to jde. Za Tshikapou směr Kananga se cesta tak zhoršila, že zapadáme až po dveře do bahna a vody. Musíme auto vyprostit. Jsme v úvozu asi 1,5m hlubokém. Šárka i já vylézáme ven a zapadáme po kolena do bahna. Voják slezl ze střechy a chce lopatou vyházet auto z bahna. Tak to by jsme tu zůstali asi dlouho. Vyndavám naviják, který je v předním nárazníku a upevňuji ho dozadu. Uvazuji ocelové lano za nejbližší palmu a naviják spouštím. Auto se pomalu vynořuje z bahnitého sevření a kolem nás se opět shlukují domorodci z blízké vesnice. Voják má radost, že nemusí lopatou vyprošťovat auto, ale před námi je nepropustné bahno, nevím jak dál. Jdeme prozkoumat okolí silnice, jestli toto místo někudy můžeme objet. No snad to půjde. Zapínám 4×4, redukci a uzávěrky. Musím se dostat na násep vedle silnice. Toyota se škrábe nahoru a já si připadám, že řídím tank. Je to úžasné auto. Nahoře se přehoupne přes okraj a prodíráme se džunglí. Postupně se prosekáváme mačetou křovím až se dostaneme do míst, kde je silnice zase trochu sjízdná. Ale mám problém, jsme asi 2metry nad úrovní cesty na kterou se musíme dostat. Tentokrát už je na řadě lopata a si po 30min máme prostor na sjetí k silnici. Opět zapadáme do stopy a pokračujeme v této šílené cestě. Přijíždíme do nějaké vesnice, kde kupujeme od místního překupníka naftu. Smlouvám cenu, ale zjišťuji, že kvalita nafty je hrozná. Vypadá to, že je ředěná vyjetým olejem. Ale nic jiného nám nezbývá. Musím doufat, že motor Toyoty tuto naftu spálí. Počítám s tím, že se nám začnou ucpávat palivové filtry. Mám sebou náhradní, předpokládal jsem, že  v Africe není moc kvalitní nafta. Doplňuji nádrže a rychle se vydáváme na další cestu. Kolem nás je asi 200 domorodců a situace začíná být nepřehledná. Neubližují nám, ale je lepší když vypadneme. Voják se drží na střeše jak pavouk a my uháníme dál. Asi po 20km se před námi rozestupuje prales a najednou je cesta širší a lepší. Je vidět, že tady pracoval buldozer. Modlím se za to, aby už to tak zůstalo. Byl jsem vyslyšen a uháním asi 50km rychlostí dál. Začíná pršet tak hustě, že zastavuji a beru našeho vojáka do auta. Sice trochu smrdí, ale je nám ho líto nechat ho na dešti. Začíná se stmívat a asi za hodinu dorážíme do Kanangy a voják si vystupuje. Našli jsme tu benzinovou pumpu a dotankováváme opět plné nádrže. Pořád propočítávám spotřebu a už několikrát docházím k hrozným číslům. Spotřeba se nám v tomto terénu zdvojnásobila a ceny nafty bohužel taky. To znamená, že našich 300USD nemůže stačit. Nebudeme mít na naftu! Šárce to neříkám, ta už je tak s nervama úplně na dně. Teď to nebudu řešit, až to bude aktuální. Máme plné nádrže, což je asi 190l. Je noc, jsme v Kananze a musíme dál. Pojedu do půlnoci. Hledáme cestu směr Mbuji May. Musíme se několikrát ptát. Vždy je lepší se zeptat více lidí na stejnou otázku. Někdy se totiž stane, že Vám ukáží špatný směr. Zatím jsme moc nebloudili. Vyjíždíme z města a kupodivu je tu rozbitý asfalt. Kličkuji mezi hlubokými dírami v silnici, ale jedu rychleji než v bahně. Kolem je hluboká noc. Blíží se půlnoc a mi hledáme místečko na spaní. Konečně, dávám si sprchu a okamžité usínám.

 

Africké cesty

Africké cesty

Den čtvrtý.

Budík nás probere opět v 5hod, rychlá snídaně a vyrážíme. Kolem je ještě trochu tma a opět ranní mlha. Už to známe, za hoďku se rozední a mlha se zvedne. Rána jsou nádherná, pokud je slunce a ozáří okolní pralesy. Když je zamračeno a prší, tak se bojíme, že cesta bude nesjízdná. Kolem 8hod ráno přijíždíme do Mbuji May. Při vjezdu do města je check-point. Policie obestupuje naše auto a začínají problémy. Odkud jste, kam jedete atd. Nechápou co tady děláme, jsme v oblasti vzbouřenců kde se těží diamanty. Policie je ve střehu, odvádí nás na policejní stanici a podrobuje naše auto podrobné kontrole. Výslech, čekání, výslech a pořád dokola. Nemáme čas a vysvětluji policistům proč, ukazuji že nám končí brzo víza. Policisté naštěstí pochopili že nejsme ani bandité, ani pašeráci diamantů a pustili nás. Vyrážíme opět na cestu a míříme na Mwene-Ditu, silnice opět hrozná. Potkáváme mnoho místních lidí, jak tlačí po cestě kola naložené pytli s nákladem. Musí to být dřina tlačit takové kolo v písku do kopce. Lidé tu jdou do větší vesnice několik dnů pěšky. Terén je těžký a když začne pršet, tak je opravdu neprůjezdný. Máme velké štěstí, že moc neprší a je celkem dobré počasí. Doslova se probíjíme dál, ručička ukazatele nafty klesá k nule. Konečně Mwene-Ditu. Je to velká vesnice a je tady železnice. Úplně nám poskočilo srdce radostí, že vidíme normální kamion s návěsem. Říkáme si, že snad už bude silnice lepší. Ovšem za chvilku zjišťujeme, že tam kamion přijel na vagonu nákladního vlaku. Takže je jasné, že cesta do Kaminy a Kolwezi bude nesjízdná pro takový náklaďák. Tak jo, hledáme opět cestu dál směr Kamina. Stmívá se a my se snažíme najít správnou cestu. Velké hluboké louže nám naznačují, že to bude asi těžce sjízdná cesta. V jedné zapadáme a navijákem se vytahujeme. Ještě, že kus od nás je palma, abychom mohli uvázat lano navijáku. Už to bereme jako rutinu, na jedničku a dvojku jedeme dál. Před nami se ze tmy vynořuje most přes nejakou rozvodněnou řeku v udolí, šlápnu prudce na brzdy. Koukam jako blázen, naše reflektory svítí do rozbouřené řeky, místo na mostní cestu. Na mostě nejsou žádna prkna, jen boční ocelové nosníky. Vystupuji z auta a všímám si nějakého přístřešku u mostu, tam leží nějací chlapi. Jsem ve střehu, je noc a je jich sakra velka přesila. Naštěstí jsou v pohodě a usmívají se na mne, ukazují na most a davají na příčné nosníky vlakové kolejnice. Nemyslí vážně že bych po nich jako měl přejet na druhou stranu!!.. Kolejnice je úzká, šířka pneumatik je asi 23cm,tak to jsem zvědav, je tma není nic vidět, jen slyším dole rozbouřenou řeku. Vyháním Šárku z auta a ukazuji jak mi bude svítit,abych videl kde mam leve přední kolo,druhou baterku půjčuji jednomu z chlapů a ten mne bude hlídat druhou stranu.Most má asi 20m, fakt se bojím že auto propadne dolu. Je to adrenalin jako hrom. Vše zvládáme, na konci si fakt oddychnu. Snad začnu věřit na andělé strážné. Kluci chtěj za pomoc peníze, ale smiřují se s třemy pytlíky čínské polévky. Začíná pršet a my pokračujeme ještě pár kilometrů dál. Je půlnoc, parkujeme v lese a doslova omdléváme.

Den pátý.

Crrr budík, to není možné, že už je pět!!! Fakt už máme dost. Ale pocit, že nestihneme včas opustit DRC a propadnou nám víza nás žene vpřed. Dostat se do vězení tady znamená asi dost velký problém. Věřím tomu, že by se to vyřešilo úplatkem, ale nikdy nevíte na jakého policistu narazíte! Takže náš závod s časem pokračuje. Nafta už skoro není, ale věřím, že dorazíme do Kaminy. Tam to musíme vyřešit. Šárka už ví, jaký máme problém. Kupodivu ani moc nenadává, už je tak flegmatická, že to neřeší. Vystupuje z auta jen před velmi těžkým úsekem cesty kdy hrozí nebezpečí převrácení. Cesty jsou v takovém stavu, že několikrát se auto ocitlo na dvou kolech a s žuchnutím dopadlo na čtyři. Vždy se mi zastaví srdce v takové situaci. V době dešťů jsou totiž cesty plné vody a ta je promění na řečiště, takže teď jsou vymleté a skoro nesjízdné. Nechápu co to auto projede. Modlím se, aby se auto neporouchalo nějak moc, to bych nezvládl opravit. Ztrácíme výkon motoru. Musím vyčistit naftový filtr,to už máme natrénované. Ruce mám popálené od motoru, jak to stále dokola povoluji a odvzdušňuji. Filtr náhradní mám, ale šetřím ho až bude nejhůře. Rozsvítila se kontrolka na nedostatek nafty. Jsme asi 50km od Kaminy. Mělo by to stačit, ale auto má větší spotřebu. Budeme se modlit a doufat. Teď když se nad vším zamyslím, tak to je naprosté šílenství tenhle nápad, projet Centrální Kongo a ještě nemít dostatek nafty a peněz. Ale když už tam jste, musíte bojovat a vyřešit to. Po 50km dorážíme do Kaminy, kontrolka svítí jak sluníčko na palubní desce a ručička ukazatele nafty je na nule. Máme v plánu něco prodat, ale co? Šárka dostává spásný nápad. „Prodáme antimalarika“ To je dobrý nápad. Malárie je tu hodně a my máme dost velkou a dobře vybavenou lékárničku. Při vjezdu do Kaminy směrem od Kaniamy je nemocnice. Okamžité tam odbočuji a zastavuji před hlavní budovou. Stavba vypadá celkem dobře, ale uvnitř je to strašný! Ptám se na doktora. Nějaká žena ukazuje na dvůr, tam se několik lidí snaží nastoupit do Nissan Patroll. Lidí je asi deset, takže je těžké, aby se tam vešli. Jdu k nim a ptám se na doktora. Slovo doktor je mezinárodní, takže mi rozumí. Ukazují na řidiče a dá se s ním komunikovat. Říká, že mi pomůže a vystupuje z auta. Jdeme k němu do kanceláře a já mu ukazuji léky co máme s sebou. Vybírá si antimalarika, antikoncepci a ještě nějaké léky pro ženy. Je pro mě těžké mu vysvětlit na co jsou některé léky, protože neznám některé odborné výrazy v angličtině. Antimalarika a antikoncepce je jasná, ale ostatní léky mu těžce vysvětluji. Smějeme se tomu a domlouváme cenu v litrech nafty. Dostávám 40 litrů za léky a 50 litrů za starší mobilní telefon Nokia. Jsem šťastný a vše sděluji Šárce, která sedí v autě před nemocnicí. Jedeme do garáží nemocnice pro naftu a za hoďku máme jednu nádrž plnou a prodíráme se Kaminou dál směr Kolwezi a Lubumbashi. Doktor v nemocnici nám poradil cestu, která je jiná než jsme plánovali jet. Nakreslil nám plánek na starý papír. Snažíme se před setměním dostat z obydlené oblasti a odbočit do pralesů, tam je bezpečněji. Hledáme za Kaminou správnou odbočku směr vesnice Sokele. Už je tma, jsme veselý, máme naftu, nálada je super. Najednou zadním kolem zavadíme o starý pařez a ozve se tlumená rána. Sakra, zastavuji a koukám na proraženou pneumatiku. Je noc a jsme na písečné cestě v pralese. Mám vztek! Rozsvědcuji boční světla a měním kolo. Naše proražená pneumatika má z boku 3cm velkou díru. Jsem fakt naštvaný. Proč jsem nedal pozor!!! Máme sebou pouze jednu rezervu, takže teď už nemáme žádnou. Máme pouze jednu náhradní duši. Opět se modlím ať už žádnou pneumatiku neprorazím, musel bych to opravit a to by zabralo dost času. Uháníme dál nocí, brodíme nějakou malou říčku a za ní hned parkujeme. Sprcha, čínská polévka a jdeme spát. Doufám, že zítra už najedeme na asfalt.

Den šestý

Ráno je nádherné, vstáváme až v 6hod. Nálada je dobrá, pokračujeme dále. Asi za dvě hodiny zapínám GPS a mám radost. Na displeji je už vidět hlavní silnice u Kolwezi, která vede do Angoly. Nechávám GPS zapnutou a sleduji jak se pomalu blížíme. Vypadá to, že jsme z toho venku. V 15hod se napojujeme na hlavní silnici, není sice asfaltová, ale je širší a je celkem slušná. Řadím trojku a čtyřku, super. Tyto rychlosti jsem několik dnů vůbec nepoužíval! Projedeme Kolwezi a před námi se objeví na prašné cestě platební místo. Co to je? To mám jako platit tuto prašnou cestu? Ptám se člověka co sedí v kase. „Jo jo pane, bude to 6 doláčů.“ No to je problém, bankomaty tu nejsou a my stále nemáme peníze, potřebujeme bankomat! Vše vysvětluji šéfovi stanoviště a ukazuji na zablácené auto. Nechápe, že jedeme tudy z Kinshasy, ale pouští nás zdarma a dává nám doklad pro další kontrolní stanoviště. No zachránil nám dost velký problém, pouze 6 dolarů nás dělilo od cesty do Lubumbashi. Jedeme dál, cesta je špatná, prach a hluboké díry, za to se tady platí! Hrozné!!! Po 160km špatné cesty dorážíme na asfalt. Asi se mi to zdá, ale je to úžasné. Miluji asfalt! Jsme na křižovatce  kde se dá odbočit, taky směr Kamina po silnici N1, ale prý je tam špatná cesta, tak nám ten doktor v Kamině poradil jinou. Strašně mu děkujeme za vše, byl super. My pokračujeme směr Likasi a co hlavně, u silnice je bankomat. Úžasné, úžasné!!! Vyzvedáváme peníze a jsme šťastni. Už je vše OK. Pokračujeme vesele směr Likasi – Lubumbashi. Cesta dobrá, asfaltová. Staví nás policie, prudí, že nejsem připoutaný, chtěji pokutu, ale hádám se s nima. Dávám jim pouze kopii řidičáku, originál nepouštím z ruky, už vím jak na ně. Za chvilku to spraví dva pytlíky čínské polévky jako úplatek a pokračujeme dále. Čínské polévky jako instantní jídlo jsou skvělé, doporučuji všem cestovatelům. Hodí se na jídlo a i jako úplatek v Kongu. Několikrát jsem je použil jako dárek pro policii… Dorážíme do Lubumbashi a parkujeme u restaurace. Dáváme si večeři a hledáme nějaký hotel s parkovištěm, abychom mohli přespat. Domlouváme cenu a spíme v autě na parkovišti malého penzionu. Sprcha v ceně…super.

Den sedmý

Druhý den vyřizujeme víza do Zambie a jedeme směr hraniční přechod do Zambie. Zaráží nás opět poplatek 60USD za průjezd k hranicím. Opět se dohaduji a dávám jim pouze 20USD. Nakonec mě pouští a my pospícháme dál. Tento poplatek je totiž za dvě cesty, pro řidiče co jedou ze Zambie do Lubumbashi a pak zpět. Vůbec nepočítají s tím, že se do Lubumbashi dá přijet směrem od severu z Kinshasy a pokračovat do Zambie. Proto nás pustili pouze za 20USD, jako poplatek za jednu cestu. Dorážíme na hraniční přechod 15 minut před jeho uzavřením. Tady není přechod nonstop otevřen, ale jen přes den. Normálně nevyužíváme pomoci místních převaděčů, kteří se snaží Vám pomoci za úplatu při přejezdu hranic, ale teď se domlouváme s mladším chlapem ať nás převede. Nechápeme co dokáže, za 15minut jsme na druhé straně v Zambii. Prokličkovali jsme mezi stovkami náklaďáků, náš průvodce rozdal asi 30USD na úplatcích, ale máme vše, razítka v pasech i v karnetu a jsme na druhé straně. Teď domlouváme cenu a já mu dávám 70USD. Stálo to za to. Jinak jsme zůstali v Kongu do zítra a stejně bychom měli problémy bez úplatku projet. Super jsme v Zambii, je tu asfalt a můžeme nakoupit vše co potřebujeme…

Celkem jsme z Kinshasy do Lubumbashi najeli 2500km. Asfalt je pouze na 450km, ostatní cesta je pouze pro 4×4. Naviják je nutnost!!!Naftové filtry s sebou!!Náhradní pneu.!! Na této trase jsme strávili pouze 6 dnů!!!

Byl to závod!!! Je to asi časový rekord.:-)Doporučuji všem co chtějí prožít opravdové DOBRODRUŽSTVÍ!!!

Střelkový mys

Střelkový mys

04. Kongo – Brazzaville

Read the rest of this entry »

Video

Visitors

Free counters!
Webdesign: Kabris|NET