FACEBOOK
PARTNEŘI
koliba-rustika.cz

Pavel Driver

Chcete se stát partnerem tohoto serveru? Kontaktujte nás.

10. díl Zbraně

Heduš pašuje zbraně do Cheenaie

Jak se můžete v indické Chennai dostat do popředí zájmu novinářů i policistů? Snadno. Milan, Eva a samozřejmě i Heduš si podobné nedorozumnění prožili na vlastní kůži a nám posílají své zážitky on-line přímo z cesty.
Tak jsme opět v Chennaii. Náš známý Sheik vyřizuje papíry, které jsou potřeba k vyzvednutí našeho auta z kontejnerového překladiště. To, co v Singapuru trvalo 2hodiny, tak v Indii trvá 2 dny.

Nastává den D a my se prodíráme hrozným chennaiským provozem směrem ke kontejnerovému překladišti. Na překladišti celník otevírá náš kontejner a začíná prohlížet velmi pečlivě naše věci.

To jsme ještě netušili co nás čeká. Vše jsme mu ochotně ukazovali a vyprávěli o naší cestě. Začali jsme vybalovat vojenské suvenýry a vysvětlovali, co je co a na co se to před 35 lety používalo. Ochotně jsme mu i vysvětlili, jak funguje taková nášlapná mina, jejíž zbytky jsme si vezli. Evidentně tomu moc nerozuměl, protože přikázal, ať si sbalíme svoje trofeje do tašky a vezmeme je do kanceláře celnice.

No a tím začalo asi největší dobrodružství této cesty. Celník zavolal svou nadřízenou a do telefonu jí vysvětlil, co jsme si provezli za suvenýry. Jen zapomněl poznamenat, že to jsou pouze neškodné kovové zbytky. No a začalo velké vyšetřování. Celnice informovala policii a někdo informoval i místní média. Šéfová celníka nás označila za pašeráky zbraní. Tomu jsme nechtěli ani věřit. No a když se z našeho vyprávění dozvěděla, že jsme projížděli Pákistánem, začala křičet, že jsme teroristi. Neudržel jsem se a začal jsem se smát, ale zároveň jsem si uvědomoval, že to asi myslí vážně.

Mezi tím do kanceláře dorazily špičky místní policie. Tam už byl vidět profesionální přístup, protože okamžitě poznali, že se nejedná o nebezpečnou munici. Nicméně před budovou se tlačili novináři a asi 3 televizní štáby. Ty měli první info o tom, že se v přístavu našly zbraně a už psali článek. Chennai má asi 7milionů registrovaných obyvatel a ještě pár milionů neregistrovaných (to je info od místní policie). No a většina z nich sleduje televizi dost často. Policie musela informovat média o tom co se našlo. Nás poslali do hotelu až ve tři ráno a novináře informovali, že to co je považováno za nebezpečnou munici  se pošle na expertízu.

No nebudu se tady zdržovat podrobnostmi, ale můžu říci, že druhý den o nás psali všechny místní deníky a televizní stanice o tom informovali ve zprávách. Třetí den už noviny napsali pravdu, že se jedná pouze o neškodné železo. To ovšem nezměnilo nic na tom, že nás v hotelu mnoho lidí poznalo a někteří si určitě mysleli, že jsme nebezpeční teroristé. Policie se nám omluvila za způsobené nepříjemnosti a vysoký policejní důstojník doslova označil vedoucí celnice za stupidní osobu. No já jsem tímto považoval tento zajímavý příběh za ukončený. Můžu říci, že jsem se celou dobu docela bavil a nepovažoval jsem to za velký problém. S policisty jsme popili čaj, rozloučili se a šli na celnici dokončit papíry k vyzvednutí auta.

No a tam byla opět naše stará známá, která se asi rozhodla, že nám pobyt v Chennaii hodně znepříjemní. Prohlásila, že ji policie nezajímá, a že si auto může ponechat po dobu 6 měsíců. Jako důvod uvedla, že ho potřebuje k vyšetřování a oháněla se indickým zákonem, že má na to právo. No a to už nebyla sranda!!! Vzala si nás do kanceláře a vypadalo to, že si říká o peníze. Víme, že v Indii je to běžné, ale báli jsme se abychom neudělali chybu. Nic  jsme jí nedali a ona prohlásila, že můžeme letět domů a že si auto ponechá 6 měsíců. To už bylo na nás moc!!

Přestali jsme jí pořád do kola vysvětlovat proč cestujeme autem a proč musíme přes Pákistán a proč jsme si koupili v Laosu v turistshopu  staré zneškodněné patrony. Vzali jsme telefon a informovali naši ambasádu v Dillí. No a pak se začaly dít věci!! Chennai je v jižní Indii a ta spadá pod český konzulát v Bombayi. Během několika minut jsme mluvili s velmi ochotným pracovníkem našeho konzulátu, který už o všem věděl od ambasády v Dillí. Znova jsme vše vysvětlili a vyprávěli co se vše přihodilo. No a pak šlo vše velmi rychle. Šéf našeho konzulátu v Bombayi zavolal vrchního inspektora celníků v Chennaii a ten se nám omluvil a auto nám vydal…

Vše bylo vyřízeno za jediný den nebo spíš za pár hodin. Co se bude dít s paní vedoucí to nevím, ale bylo jasné, že nám dělala problémy. Asi jsme měli zaplatit!!!! Všichni její podřízení nám pomáhali jak mohli a radili nám co máme dělat. Prostě to je kravka z Chennaie.

Tento náš velký příběh měl naštěstí dobrý konec a to jen díky pomoci naší ambasády v Dillí a konzulátu v Bombayi. Jsou tam velmi ochotní a vstřícní lidé a je to moc krásný pocit, když víte, že máte na cestách po světě za zády někoho, kdo se vám snaží pomoci a stojí za vámi vaše vlast.

Víme, že si za to můžeme sami, ale fakt nás nenapadlo, že by to mohlo způsobit takové problémy. A jak skončily bombičky?? No věnovali jsme je vrchnímu inspektorovi chennaiských celníků. Má je asi na poličce v kanceláři. 🙂

V hotelu  jsme se rozloučili, sedli do auta a pokračovali přes vesničky střední Indie do Varanásí. Nejposvátnější místo na řece Ganze. Toto zajímavé město leží na levém břehu Gangy a celý břeh lemují různé gháty určené k modlitbám a očistným koupelím. Najmuli jsme si loďku a vše si prohlédli. Nejvíce turistů se samozřejmě pohybuje kolem dvou pohřebních ghátů, kde se na hranicích  dřeva spalují ostatky zemřelých. Tělo zemřelého je zabaleno do barevné látky a ozdobeno květinami. Pak se očistí vodou z Gangy a je položeno na hranici  dřeva.  Popel který zůstane z těla, je rozprášen do Gangy. Toto všechno sledují a fotografují turisté. Je to hrozné, ale je to tak. Smrt je populární, když není vaše!!

Z Varanásí jsme popojeli 400km k nepálské hranici a zde jsme se opět setkali s naším starým známým Frenkem. Toulal se se svým obytným autem po Indii a na nás čekal na nepálské hranici. Konečně Nepál – tak nádherná země oproti Indii. Slušné restaurace a lepší  silnice. Je tady sice nedostatek benzínu a nafty, ale to neva, máme plné nádrže. Milujeme hory a do Himalájí jsme se moc těšili.

Cesta do Káthmándú je fantastická. Stoupáme do výšky 2500m/nm a pak sjíždíme do údolí, kde leží hlavní město Nepálu Káthmándú. Je noc a nemáme kde zaparkovat. Přímo v centru nacházíme otevřená vrata do nějakého areálu. Až uvnitř jsme si všimli, že to je nemocnice. Krátká domluva s personálem a je nám povoleno tu parkovat a používat toalety. To je super, auta tu budou zaparkovaná mnoho dnů a my vyrazíme na známý trek k  Mt.Everestu.  Frenk se rozhodl jít s námi. V životě nic podobného nešel a na sebe má akorát košile a polobotky. Vysvětlujeme mu, že to není dobrý nápad, a že nemá nic na sebe. Nenechal si to vymluvit a vše potřebné vybavení si kupuje v trekshopu, kterých je tu spoustu. Jsme na něho zvědaví.

Tak jak tohle dopadne, se dozvíte příště, až se vrátíme ze základního tábora pod Everestem.

Video

Visitors

Free counters!
Webdesign: Kabris|NET