FACEBOOK
PARTNEŘI
koliba-rustika.cz

Pavel Driver

Chcete se stát partnerem tohoto serveru? Kontaktujte nás.

07. díl Sloni

Heduš mezi slony

Tak a jsme tu zas!! Konečně je trochu snesitelnější počasí a není tak dusno. V Thajsku je v noci chladněji (asi 20-25 stupňů) a můžeme spát bez klimatizace. Máme v plánu se v Thajsku moc nezdržovat a jet do Laosu, kam
se moc těšíme. Thajsko shlédneme až na
zpáteční cestě.
Po dálnici upalujeme na sever k řece Kwai, kde chceme navštívit známý most, který stavěli váleční zajatci za druhé světové války. Tyto věci nás dost zajímají a proto budeme teď navštěvovat místa, která souvisí s 2. světovou válkou nebo s americko-vietnamskou válkou. Víme, že hodně cestovatelů jezdí po různých náboženských památkách, ale nás to prostě moc nebere, to se přiznáváme. V Indii jsme toho
viděli dost! Stejně se v tom nevyznáme, a proto se tady moc nezmiňujeme o navštívených hinduistických, budhistických, muslimských modlitebnách. Rádi si prohlédneme krásnou starou mešitu v Iránu, ale stačí nám to jednou, prostě to nevyhledáváme.Zajímá nás příroda a život místních lidí. Já jsem Husákovo dítě a nemám vztah k náboženství :-)).

Za tři dny dorážíme do městečka Kanchana Buri, kde je již zmíněný most. Prohlížíme muzeum a najímáme si loď, která s námi pluje po řece. Řeka Kwai je nádherná. Je zde plovoucí vesnice a na březích jsou malé slaměné chýše rybářů. Doplouváme k mostu, kde je velké množství turistů z celého světa. Uděláme pár fotek a projdeme si okolí. Začíná se stmívat a my si musíme najít místo na spaní. Proto se vracíme k autu a vyjíždíme z městečka směr Ayutthaya.

Nocujeme v lese za městem. Ráno dáme sprchu a už frčíme do Ayutthay, kde je jedna z mnoha budhistických památek. Jak jsme předpokládali není tam nic zajímavého, jen hromada kamení, která je fakt hodně stará a to vše rozházeno po celém městě. V hrozném vedru jsme si vše prohlédli, podívali se na velkého zlatého budhu a dali zmrzku na špejli. Po prohlídce jsme sedli do auta a už pádili směr Laos.

Z dálnice jsme po pár kilometrech odbočili do národního parku Si Bun Ruang, kde jsme chtěli strávit pár dnů. Omylem jsme zajeli do tábora strážců rezervace, kteří byli tak hodní a nechali nás tam tábořit. Byli velmi ochotní a přátelští. Mají tam ukázkové akvárium s různými sladkovodními rybami, které se vyskytují v místním jezeře. Vyprali jsme, natrhali do zásoby pár kokosových ořechů (kokosové mléko je moc dobré pití), prohlédli si okolí a pátrali po hadech, kteří se tu vyskytují.

Za dva dny jedeme dál a do Laosu dorážíme k večeru. Nejeli jsme po dálnici, ale po okreskách a tak trošku bloudíme. Zjišťujeme už po několikáté, že máme mapu, ve které je hodně chyb. Konečně dorážíme k Mekongu, je mohutný a má široké písčité břehy. Při monzunech je určitě dvojnásobný. Přejíždíme most Přátelství a jsme v Laosu. Hranice jsou opět bez velkých problémů. Celníci jsou tak překvapeni, že jedem autem z Čech, že nás pouští bez prohlídky zavazadel.

Doufáme, že to tak půjde dál, protože to vykládání všech krámů je šílený. Už je úplná tma a my vyrážíme z hranic směr Vientiane (hlavní město Laosu), je to asi 25km od hranic. Nocujeme u rozestavěné benzínky. Ráno zjišťujeme, že u již postavených toalet je tekoucí voda. Hned toho využíváme a doplňujeme si vodu do nádrže a taky se hned vysprchujeme. Začíná hřát sluníčko a my jedeme po známé laoské silnici č.13 (hlavní tepna, která spojuje severní a jižní Laos a je nechvalně známá přepadením autobusu a postřílením cestujících včetně dvou švýcarských cyklistů, kteří náhodou jeli kolem v r.2003).

Pomalu ubývá vesnic a my stoupáme do hor, kde všude okolo nás je nádherná džungle. Potkáváme už jen málo vozidel a  občas místní náklaďák nebo mikrobus. Dnes už můžeme napsat, že Laos je nádherná země s úžasnými lidmi a panenskou přírodou. Celý den nám trvalo než jsme dorazili do známého místa mezi batůžkáři  Vang vieng, kde je plno jeskyň, které je možno navštívit a prohlédnout. Je tam staré vojenské letiště a jedna dlouhá hlavní ulice, podél které je dost restaurací a guesthausů. Bohužel čím víc turistů sem jezdí, tím víc jim místní skáčou šipky do peněženek. To znamená, že tu jsou televizní bary, kde si můžete lehnout do polštářů a čučet na telku, která je hodně nahlas nebo zajít do restaurace, kde je taky televize a hodně nahlas nebo se jít vykoupat k řece,  kde jsou bary s diskotékovou hudbou, která je opět hrozně nahlas. Bar či restauraci si představte jako slaměnou chýši nebo dřevěný domek (občas se vyskytne i zděný domek), tudíž žádná zvuková izolace. Prostě místní lidé jsou naučeni od západních turistů, že mají rádi hlasitou hudbu. Ovšem když jsou restaurace vedle sebe, tak je to fakt rachot. Místní poznali co mají zápaďáci rádi, a tak se jim snaží ve všem vyhovět. Tak třeba jim pronajímají duše z traktoru a na nich se sjíždí kus místní řeky. Fakt super nápad. Jo a taky se tu dá v restauraci objednat happy pizza nebo happy pití (do jídel a pití s tímto názvem je přimíchaná marihuana). Takže když to neznáte, tak jste fakt ve velký pohodě dost dlouho. No je to tu samé překvapení!!

Trávíme tu noc a jedem dál. Naše touha pátrat po pozůstatcích války nás dovedla do dříve uzavřené oblasti kolem města Long Cheng. V tomto městě je staré velké letiště, ze kterého startovali americká letadla bombardovat Hočiminovu stezku. No a to musíme vidět. Tato oblast byla od války uzavřena a utajena a až v roce 2005 otevřena veřejnosti. Ovšem nevěděli jsme, že místní kmen Hmongů i přes uzavřené příměří občas zlobí (hmongové bojovali po boku Ameriky ve válce s Vietnamem a pak s laoskou komunistickou vládou, příměří bylo uzavřeno až v r.2004). Long Cheng je jejich hlavní sídlo. Je hluboko v džungli asi 100km od civilizace. Nás to ale neodradí, jen máme opět problémy s mapou. Tahle oblast tam není a jedeme podle malé mapky z tištěného průvodce. Asi po 30km musíme odbočit ze šotolinové cesty na ještě horší cestu do džungle, kde nás místní lidé  přesvědčují, ať tam nejezdíme, že to je velmi nebezpečné. Po rozmluvě s místním řidičem náklaďáku, který nám vysvětluje, že cesta do Long Chengu je nebezpečná a pořád tam fungují ozbrojené oddíly hmongů, kteří by nás mohli přepadnout se otáčíme a kodrcáme se zpět do vesnice Vang vieng. Přespáváme a ráno vyjíždíme na sever směr Luang Phrabang. Cesta je úžasná, všude kolem nás opět jen džungle a hory. Na silnici jsme skoro sami. Na oběd se stavujeme ve větší vesnici, kde si dáváme tu jejich skvělou polévku. Je to velká mísa plná zeleniny a masa (doufáme, že kuřecího). Jedeme dál a večer dorážíme do Luang Phrabangu. Tak a ostatní příště.

Všechny zdravíme.

Milan a Eva.

Video

Visitors

Free counters!
Webdesign: Kabris|NET